Těžko vylíčit to prožité nadšení. Těch poutavých, okázalých nálezů bylo v posledních měsících nějak nezvykle moc, a právě od nich se odvíjí napínavý děj…

Poslední dobou se norské sdělovací prostředky nejvíce věnovaly pětatřiceti «zlatým plátkům». Půda u zemědělského statku Hov u Vingromu mezi mostem Mjøsbrua spojujícím dva břehy jezera Mjøsa a městem Lillehammer, kde se právě vylepšuje silnice E6, totiž ukrývala zlatý poklad v podobě drobných plechů ze zlata slabých jako papír s reliéfně vyrytými motivy mužů a žen nosících zvláštní oděvy, šperky a účesy, resp. mužů a žen proti sobě, občas v objetí. Jejich velikost obvykle činí mezi jedním a dvěma centimetry čtverečními. Datovány byly podle výzkumného webu www.forskning.no do pohnuté doby merovejské, přesněji do doby trvající přibližně od r. 550 končící dobou vikinskou. Archeologové již v minulosti v téže oblasti vykopali třicet takových kousků, přesto je prý nanejvýše vzácné, že dojde k objevům těchto zlatých plátků. Podle archeologů stával na onom pozemku pohanský boží příbytek, kde se obětovalo bohům a podle archeoložky Kathrine Steneové je zvláště potěšující to, že lze plátky spojit s jednotlivými konstrukčními částmi oné zaniklé stavby, a sice s místem, kde byla obvodová zeď a stěžně a archeologové věří, že místa nálezů jsou shodná s místy, kde byly ponechány a že se tak stalo dříve, než byla stavba započata. Zanechání plátků mohlo být obětina, či další pobožný skutek na ochranu stavby. Jeden z plátků je dokonce zmuchlaný, pravděpodobně záměrně.

Podle jednoho výkladu tvrdívaly v oné době nejmocnější rodiny, že mají pokrevní pouta s bohy a zlaté plátky mohly sloužit jako znaménka toho, aby ospravedlňovaly vládnutí proto, že byly přední rodiny božského původu. Plátky mohly být velmi významné a třeba byly pokládány na místech, kde sedíval král, či stěžejní příslušník šlechty.

Jedním z důvodů, proč archeologové mají za to, že na onom místě dříve stála budova pro konání pohanských rituálů, byla nepřítomnost dalších očekávatelných nálezů, jež by se přirozeně našly tehdy, kdyby tu bývali žili lidé, totiž nádobí, brouskyatd. Podle zmíněné archeoložky Steneové to třeba nebylo zrovna v této budově, kde se v rámci oslav konaly hody, ty se snad odehrávaly v nějaké té speciální síni, nicméně se mohly v předmětné stavbě konat obřady spojené s hostinou výlučně jen pro ty vyvolené. Tahle budova mohla být nějaká postavená do výšky. Pro ty, jež se k ní dopravovali na lodích po jezeře, byla vidět z dálky.

Dalším nedávným nálezem byl jedním z největších svého druhu v Norsku a podle zmíněného webu www.forskning.no se přihodil na ostrově Rennesøy nedaleko Stavangeru na jihozápadě Norska a rovněž pochází pravděpodobně z 6. století. Hlavním předmětem byl náhrdelník s devíti drobnými, byť honosnými zlatými plátky (připomínajícími římské medailonky či spíše na jedné stránce ražené mince) zvanými brakteáty s motivem koně. Velikostí se podobají výše popsaným zlatým plechům. Dále bylo nalezeno deset perel a tři prsteny, to vše ze zlata. Nevšední bylo také to, že tyto předměty objevil byl řadový občan s detektorem kovů a nikoli odborníci.

Podle archeologa Håkona Reiersena z archeologického muzea v Stavangeru to musel být dost zručný zlatník, jenž šperk vyhotovil a musel být nesen jedním z nejmocnějších tehdejší společnosti. Je velmi vzácné, že se najde tolik těchto plátků pohromadě. V Norsku nebyl od 19. století učiněn srovnatelný nález.

Podle Reiersenova kolegy Dagfinna Skrea z Kulturně historického muzea v Oslu je nanejvýše vzácné, že se na jednom a téže místě našlo tolik plátků s tímtéž motivem. Zlatník použil bronzového razidla a koňský motiv je archeology v tiskové zprávě pojednán jako vzácný a povolanější pamětníci připustili, že se může jednat o zraněného koně. Obdobně jako křesťanský symbol kříže, jenž se v téže době šířil po Římské říši, zastupoval kůň jakožto symbol nemoc a smrt, avšak zároveň naději v naléčení/zotavení a nový život. Náhrdelníky mohly být dary vládců (místních králů) těm mužům, jimž nejvíce věřili. Více než cenné předměty mohlo jít o věrnost vůči králi a buď mohly být schovány, anebo obětovány bohům.

Doba vzniku předmětů byla zároveň dobou stěhování národů, krizí s vypuknutími moru, doprovázeného chladným podnebím. Mnoho opuštěných zemědělských statků v kraji Rogaland naznačujeto, že období bídy byly cítit obzvláště tam. Šlo o pohnutou dobu, o níž není toho příliš známo.

Ovšem zdaleka to nebyl největší zlatý poklad nalezen v Norsku. Pravděpodobně dosud největšímu se říká Hoenskatten a našli ho v r. 1834 v oblasti Øvre Eiker v jihozápadní blízkosti Osla. Pochází z doby vikinské a skládal se jak ze zlatých, tak ze stříbrných šperků a vážil celkem okolo 2,5 kg.

Díky nálezům pomoci dalších detektorů kovů bylo letos v Semu jen 2,5 km od právě zmíněného největšího pokladu objeveno mocenské centrum. Tamní tehdejší královský statek byl uzlem moci od rané doby bronzové do 18. stol. Našly se stopy po 40 m dlouhé budově, kde podle všeho bylo mezi zdmi devět metrů a kde zdi nosily střechu bez nosných sloupů. Toto je i na moderní stavby velké rozpětí. Podél podélných zdí byla nalezena další řada nosných sloupů, jež snad opíraly zdi, které nosily střechu, alternativně šlo o jakési přízemní pavlače. Konstrukce je známá i z dánských tzv. vikinských hradů a dovolovala široké a zároveň vysoké stavby. Archeolog Jes Martens ze zmíněného Kulturně historického muzea v Oslu dodal, že byly z budovy vyhrabány střepy ze starší doby železné. Nejde-li o náhodné přimíšení, tak je budova mnohem starší než ostatní v téže oblasti, což, pokud se to potvrdí, bude kus senzace.

Dále byly na tomto místě vykopány exkluzivní kousek rukojeti meče, deset spon (výjimečný počet v tak omezeném areálu) i důkazy o tom, že se zde pořádaly slavnostní obřady. Seveřan z přebohatě vybaveného hrobu v anglickém Sutton Hoo měl podobný meč a další byly nalezeny ve švédských hrobech, kde byli nebožtíci pohřbeni i se svými loděmi. Kdysi byla hladina moře o dost vyšší a lodě mohly doplout až sem. Rovněž byla v 19. stol. nedalekém močálu nalezena jedinečná tzv. solbergská váza z doby římské.

3600 let starý je šíp nalezený teprve před měsícem v pohoří Jotunheimen. Hrot má z říční škeble. Druhý šíp je datován do doby před 3000 lety a má kamenný hrot, jenž je k dřevěné rukojeti ještě přivázán zvířecími šlachami a lepidlem z kůry stromu. Podle archeologa Espena Finstada a prostřednictvím deníku Gudbrandsdølen Dagningen jde o mimořádně zachovalé nálezy bez obdoby v dějinách norské archeologie.

Jedinečný je i hrob z doby kamenné, objeven u Vestkappu v okrese Selje na západě Norska. Čtyři metry dlouhý a přes dva metry široký hrob s obalem z placatých kamenů byl odhalen v písku dobře zachovalý a zapečetěn. Je podobně starý jako egyptské pyramidy a kosti jsou tak dochované, že bude možné zjistit, kolik bylo zemřelým v době úmrtí, odkud pocházeli a jak se ocitli zrovna v místě nálezu. Především půjde určit, kdy byla v západním Norsku založena zemědělská kultura a jak se odvíjely její prvopočátky. Do Norska se zemědělství dostalo okolo r. 3950 př. n. l. Tehdy zapouštěla první zemědělská kultura Severu kořeny v oblasti Oslofjordu. Podle Mortena Ramstada z oddělení pro starověk Univerzity v Bergenu jde o nejjedinečnější nález v Norsku za více než sto let.

Nad dalšími nálezy se třeba na dobu více než dlouhou tzv. uzavřela voda. Ona tajemství si zdejší hvozdy, pole, planiny a údolí zatím nechávají pro sebe. Ovšem měli bychom si přece odpovědět na otázky, jež si tak či onak přece jen podniknuté nálezy vynutí. Těch otázek mě napadne i více. A stejné či jiné si možná kladete i vy...