Archeologové se dmou pýchou: Někteří badatelé jsou nyní zcela u vytržení z toho, jaká nepřeberná překvapení jim rozmary a „zákruty“ dějin připravily, hovoříme-li o runách.

Nalézt runy z doby středověku má na žebříčku kýžených přání norských archeologů přední místo, máme-li věřit tomu, co píše Norský ústav pro výzkum kulturních památek (v norštině Norsk institutt for kulturminneforskning). Jedná se o nejstarší záznamy písma nalezené na Severu. Většina nálezů run v Norsku byla datována do období mezi rokem 1100 a 1350, nicméně některé jsou i staršího data. Nejstarším runovým kamenem na světě se nazývá Svigerudsteinen a byl předloni nalezen u fjordu Tyrifjorden. Tamní runy byly vyryty před více než 2000 lety.

Začínaly se tedy používat dříve, než bylo možné si troufat tvrdit na základě dřívějších poznatků, jenže postupně je vytlačovala římská abeceda současně se zaváděním křesťanství. Původní runová abeceda se skládala z 24 kolmých a šikmých znaků (tzv. starší futhark - každý znak odpovídal určité hlásce) později byla zkrácena na pouhých 16 znaků (tzv. mladší futhark). Runy najdeme jak na malých kusech dřeva, kostech, či kovu, tak na zbraních, hřebenech a špercích a v neposlední řadě na objemných vztyčených kamenech na místech dávných pohřebišť. Runy byly mnohdy umístěny poblíž vchodů kostelů, což předpokládalo schopnost obyčejných lidí číst tyto znaky bez dalších obrazových doprovodů.

Nález runového kamene Svigerudsteinen podle deníku Aftenposten archeology zcela „odrovnal.“ Že mají nyní odbytý i tento posun prvopočátků run, to je náramně potěšilo. Ovšem určit jejich stáří jim chvíli trvalo, proto odborníci chvíli vyčkávali, než se zprávou vyšli na veřejnost. Je možné, že kvůli onomu nálezu bude muset být předatována řada dalších nálezů, ovšem přesnější určení jejich stáří, než jak to již bylo učiněno, to se záhy ukázalo jako pořádný oříšek. Výklad vrytých run byl chvíli nejasný , nakonec zvítězil výklad, podle nějž se hovoří o ženě jménem Idibera snad slovním spojením „Pro Idiberu.“ Další text na kameni nedává jazykově smysl. Tvoří různé vzorce. Třeba se někdo teprve učil vrývat runy.

Podle knihy Magický svět run, v norštině Runenes magiske verden autora Daga-Runeho Linneruda může slovo „runa“ znamenat „záhadu“, či „tajnou vědomost“ a užívání run bylo provázáno se světem kouzel a věštění, zaklínadel, obřadů, zvyků a duchovna. Stará, bohatá kultura run byla nositelkou vědomostí o potravě, přírodě, lovu a chovu, jakožto i o vykládání si zvířecích znaků a znamení v přírodě. Vše bylo důležité pro přežití. Chápání skutečnosti mělo mnoho společného se šamanismem: S přírodou bylo možné komunikovat a přechody od racionální do magické skutečnosti byly plynulé a bez přepážek.

Odborníkům někdy z run naprosto žasnou. Podle některých jsme dlouho vlastní kulturu nedoceňovali a dokonce podceňovali, podobně jako u mýtů ohledně vikingů jako drancovatelů a násilníků, jimiž byli samozřejmě také, ale v tom nebyli jediní a jenom kolem toho se jejich kultura netočila. Byli i objevitelé a vynálezci, obchodníci, organizátoři, mistrovští stavitelé, průkopníci demokracie atd. A tak museli být rehabilitováni a dějiny přepsány, aby byl poskytován spravedlivý obrázek. A podle výzkumného serveru www.forskning.no runy nebyly méně vyspělým jazykem než římská abeceda. Ta ve středověku žila bok po boku s runami. Dosud převládal názor, že runy byly hovorovější a méně učenou podobou písemného jazyka, ovšem po nálezech posledních let si z toho vzali ponaučení a berou si dřívější postoj na mušku.

V prosinci před necelými dvěma roky byly podle jeho webu www.niku.no v tzv. středověkém parku (v norštině Middelalderparken) v Oslu v průběhu jednoho týdne učiněny dva nálezy run. Na kosti byl vrytý nápis v staronorštině a na placatém kusu dřeva na střech stranách vrytý nápis jak v staronorštině, tak v latině. Kost byla první s runami za více než čtyřicet let vykopávek v norském hlavním městě, přitom tam doteď došlo ke 27 kosterním nálezům s runami z celkově 85 volných předmětů. Pro srovnání bylo v Bergenu, druhém největším městě Norska, učiněno na 700 nálezů. Oba nálezy v Oslu prý rozšířily znalost archeologů o komplexních dovednostech písařů, co se týče písma a jazyka ve středověkých městech. Nebyla to jen latina, jež platila pro vznešenou komunikaci mezi vysokými duchovními.

Do oné kosti jsou vryty ruiny, jež tvoří slovo znamenající buď ženské či mužské jméno, popř. přezdívku, anebo je možné, že nápis jednoduše jen popisuje tu kost. A ačkoli to vypadá, že kost patřila dobytku či koni, tak je možné, že písař jen tak pro zábavu vryl zavádějící nápis tvrdící, že kost patřila beranovi. Psaní si na kostech nebylo nutně provedeno za účelem stvrzování/prokázání majetkového poměru k nim, nýbrž mohlo jít o kratochvíli/využití volného času na proměnu něčeho z toho, co zbylo po obědě na plochu na psaní.

Onen kus dřeva s runami je poškozen na obou koncích drobnými trhlinkami a tudíž se část textu ztratila. I přesto je velká část čitelná a na jedné straně je napsáno „manus Domine,“ anebo snad „manus Domini,“ což je snad součástí známého modlitebního vzorce „In manus tuas, Domine, commendo spiritum meum, čili česky „Otče, do tvých rukou poroučím (příp. odevzdávám) ducha svého,“ což jsou považována za slova Ježíše na kříži. Na druhé straně najdeme nápis, jež se vykládájako ženské jméno „Bryngjerd“ a na třetí straně je nápis vyložen jako „Je to pravda.“ Pravděpodobně se tím odkazuje na to, že se Bryngjerd poroučí/odevzdává/podřizuje do Božích rukou. Obdoba poselství těchto frází je dochovaná v případě nápisu ze stěžňového kostela v Urnesu u Sognefjordu na západě Norska. Tam je ve staronorštině napsáno „Drž, svatý Pane, ruku nad Brynjolvovým duchem. Budiž pravda.“

Výsledky ze zmíněných vykopávek v Oslu i z dřívějších dob poukazují na to, že se nálezy ocitly spolu s odpadky po koželuzích a snad i řeznících. Jak k tomu došlo je jednou z mnoha nezodpovězených otázek. Každý další nález nás naučí více o tom, o co Norům ve středověku šlo a co si přáli sdělovat s lidmi kolem sebe a každý nález je připomínkou pestrosti znalostí a zájmů tehdejších lidí.

Kvůli časové náročnosti a úsilí, jež si vyžádalo vrývání run byly častěji než jiné texty kratší a jednodušší a určeny k pochopení v místním kontextu a nikoli mimo něj. Runy tak měly ve srovnání např. s rukopisy odlišnou funkci. Jako symboly s významy a silou staroseverského kulturního dědictví přežívaly poté, co se v 15. stol. přestaly dennodenně používat, a sice v lidových písních, na předchůdcích kalendářů zvaných „primstaver“, dále ve vzorcích textilů, v čarodějných knihách atd.