Tzv. skalní umění, desetitisíce rytin rozesetých na několika stovkách míst po celém Norsku, zahrnuje spoustu kusých příběhů z kultury lovu a chytání zvířat do pastí.

Prastaré obrazy vytesané, vyřezané, či vybroušené do skal a někdy i do kusů kamene jsou jedním z hlavních typů skalního umění; další jsou jeskynní malby, jichž bylo dodnes v Norsku objeveno deset. Často k nim daly podnět lov nebo zemědělství a badatelé mají za to, že měly magický význam.

Patrně nejikoničtější z nich představoval stylizovaného lyžaře, z nějž se mimochodem zrodil nápad na piktogramy pro Olympijské hry v Lillehammeru v r. 1994. A pravděpodobně vůbec nejstarší zobrazení lodě na světě se našlo teprve před šesti lety. Vyrytá, přes čtyři metry dlouhá loď u Valle v Efjorden v kraji Nordland se ukázala být senzační. Datována byla do doby mezi 10 000 a 11 000 lety př. n. l. a prý připomíná plavidla z kůže a podobá se jednomu nálezu v Grónsku. Podle archeologa Jana Magneho Gjerdeho Univerzity v Tromsø a prostřednictvím zpravodajského serveru norské veřejnoprávní televize NRK vešel jedinečný nález 70 metrů nad dnešní hladinou moře do dějin výzkumu.

Badatelé skalní rytiny datují podle toho, o kolik se kdy zvedala země. Vznikaly v době před 10 000 - 11 000 až 4000 - 3000 př. n. l. Najdeme je v celém Norsku, ovšem nejvíce (bezmála pět set lokalit a přes deset tisíc postav) jich je v kraji Østfold jihovýchodně od hlavního města Osla. A pomoci trojrozměrných modelů se již daří slohově rozlišovat místní výrazy od sebe, píše se na výzkumném serveru www.forskning.no.

Nejrozsáhlejší ucelený soubor najdeme u městečka Alta na dálném severu. Koncentrace svědčí o rituálním centru a čítá okolo 3000 skalních rytin, jež jsou zapsány na seznamu UNESCO. Druhý největší soubor je tzv. Vingenfeltet v oblasti Ytre Nordfjord na západě Norska a zahrnuje přes 2200 postav z mladší doby kamenné. Třetí největší se zhruba 400 postavami je lokalita v středonorském Bardalu.

Avšak dokud je někdo neobtáhl červenou barvou (na což se ovšem nedávno začalo nahlížet jako na vadu na kráse, jež se musí odstraňovat) tak jsou málo zřetelnými a na řadě míst je lze spatřit jen tehdy, když na ně v správném úhlu z boku svítí slunce. Před bezmála sto lety byly v sousedství lodě zjištěny rytiny sviňuch, tuleňů a medvědů.

Vyobrazeny bývají jak lidé (výjimečně i souložící dvojice, či ztopořené pohlavní údy), tak zvířata (hlavně ta největší, jako losi, sobi, jeleni, koně, a k tomu mořští savci v podobě velryb, byla pro lidi doby kamenné kvůli lovu důležitá), předměty a symboly geometrického, či ještě abstraktnější povahy. Skalní rytiny z doby bronzové bývají nazývány také zemědělskými, bývají umístěny směrem na jih, mnohdy blízko moře a úrodní půdy a znázorňují lodě, kočáry, lidi /zemědělce a lovce/, stopy lidí a také symboly uctívání slunce.

Podle archeologa Davida Vogta z Kulturně historického muzea Univerzity v Oslu a prostřednictvím deníku Aftenposten byly skalní rytiny určeny pro komunikaci. Také napovídají o změnách životního stylu, kdy skupiny lovců přestávali tolik sezónně kočovat kvůli shánění potravy z pobřeží do vnitrozemí a pobývali na jednotlivých místech déle. Začínali využívat více zdrojů a jejich způsob života začínal být více vázán na územích. Uvádí to výzkumný web www.gemini.no.

Někdy jsou rytiny velikostně i tvarově relativně věrnými zobrazeními živých modelů a tvůrci reprodukovali pohyby oněch zvířat. Zdůrazňována bývá např. lokalita Stykket u Stadtsbygdu ve středním Norsku, kde je do skály vyryto několik losů, přičemž jeden má hlavu otočenou ke stádu. Další v rámci Norska velmi známou rytinou v blízkosti právě zmíněných je sob Bølareinen. Poblíž najdeme i losy, rosomáky, medvědy, mořské ptáky a lyžaře.

Norsko si leckdy nezodpovědně a ledabyle zahrávalo se svým hmotným i nehmotným kulturním dědictvím a nebylo samozřejmostí, že se měly zachovávat do budoucna ani tyto projevy. Podle Jana S. Døløra, ředitele muzea v Altě, a webu www.samfunnsbedriftene.no se nachází v pro zastavování obytnými domy skvostné lokalitě. Alta potřebovala na konci 70. a začátkem 80. let minulého století nové obytné a průmyslové areály směrem k moři, resp. zaměřen na more. Ovšem nové nálezy skalních rytin otevřely lidem oči: V dané lokalitě toho bylo mnohem vice, než se původně věřilo, a proto byla oblast usnesením v okresní radě vyčleněna pro muzejní a ochranné účely částečně pod širákem, částečně zakrytá. Dnes muzeum v Altě zaštiťuje největší sbírku skalních rytin na severu.

Jenže kdy dají konečně neutěšenému stavu sbohem? Turistický ruch skalním rytinám a jeskynním malbám nesvědčí. Podle archeologa Tora-Kristiana Storvika a listu Vårt Land vznikne riziko vandalismu již pouhým povědomím o skalních rytinách u veřejnosti. Kolikrát vandalové vehnali památkářům a ochráncům slzy do očí: Již zmíněný lyžař byl zohyzděn/znetvořen navěky poté, co ho nenechavec/nenechavci “vylepšili” tahy čar jak v starých stopách po tesání, tak mimo ně.

Případů vandalismu je ale bohužel vice a zdejší omezený prostor mi nedovoluje sestavit kompletní součet, nicméně je na místě zmínit se o nejrozsáhlejším a nejkrásnějším souboru rytin v Leiknesu v kraji Nordland, obohacených mj. o impozantní 7,6 metrů dlouhou kosatku a labutě, jež jsou podány jako kdyby splývaly dohromady, kde “přizdobené” cizí zásahy v nejhorším kvůli přisávajícím řasám zůstanou stovky let.

Podle průvodce dějinami Severního Norska Fotefar mot nord Kirsti Thorheimové a Ottara Grepstada byly v Norsku první skalní rytiny objeveny na konci 18. století. Ovšem kolik skalních rytin ještě zůstalo skryto pod mechy, lišejníky a půdou? Najdou se tací, jež se vydávají do terénu „lovit“ dosud neobjevené rytiny podle zjištěné hladiny moře v době bronzové, či dříve, a sledováním vrstevnic a pátráním po místech, kde se mohly nacházet fjordy a zátoky. Jedním z těchto „fanatiků“ je Tormod Fjeld, o němž pojednal deník Aftenposten. Prý se nejsnáze objevují v noci pomoci hry světla a stínu a takřka každá vycházka do přírody jim „vynese“ další objevy. Za rok a něco si přišli na 42 nových lokalit. Jistě mu dáte za pravdu, že dílem osudu znovuobjevené tisíce let nespatřené výtvory lidí pravěků vám navodí pocit nevšedního vzrušení.

Jinde byly odhaleny rytiny časem opět „zahalené“ porostem tak, že dnes již stěží něco uvidíte, anebo je uvidíte nejlépe, jsou-li skály mokré od deště. Podle hypotézy Magnuse Tangena, hledače skalních rytin, zprostředkované zmíněným webem www.forskning.no, měly být viděny jako „stínové obrazy“ několik minut v určitých časech dne, snad brzy ráno a pozdě večer, kdy nízké slunce na ně svítí šikmě.