“To se dělá, tohleto? Toto nám nechává vláda, potažmo stát, kraje, města a obce, ještě jim přidáváme a co si to ještě dovolí?”

Za poslední dobu vláda právě schytala nejvíce „hejtů:“ Ačkoli norský národ není jižanským, je norský internet protkán silnými emocemi na adresu historicky nejneoblíbenější vlády. Diskuse v „emokracii“ Norsko bývají vypjaté, agresivní, moralizující, manipulativní a vyčítající a ani tato není výjimkou.

Dříve mívali lidé pocit, že měli ve vládě „partnery“, dnes se nezbaví pocitu tichých kopaček, kdy jejich „partner“ bere do zaječích. Ještě je vláda tak rychle nenaštvala. Mnohým se finančně podlamují nohy.

Část ekonomů, politiků napříč stranickým spektrem, a dokonce i Næringslivets Hovedorganisasjon, mocná organizace živnostníků, průmyslníků ad., sveřepě trvají na vyšších daních z jmění a zisku i přesto, že byly dohromady za posledních bezmála tří roků zhruba dvojnásobeny. To je jim ale málo: Má být zavedená nová daň na „výhodu plynoucí z bydlení ve svém (což se týká ne méně než 80 % norských domácností) oproti využívání bytu, či domu někým jiným za úplatu“ a protivenkovskou politikou chtějí, abychom se mačkali v co nejmenších bytech ve velkoměstech s předraženými byty a domy, jichž je velký trvalý nedostatek, neboť je to pro občanské vybavování pro stát, kraje a obce levnější a naprosto v souladu s „green dealem.“ Jejich neupřímnost jim nedovoluje uznat skutečnost, že tím, že většina Nor vlastní svůj dům, či byt, napomáhalo vyrovnávání nerovností společnosti.

Jako vždy platí, že pro bezelstný odraz norské reality je třeba se obracet i na alternativní masmédia. Kdo má co říkat jiného, než manifestuje vesměs levicovo-liberální komplex sdělovacích prostředků si nesnadno najde nějaké to útočiště, tvrdí Ole Gjems-Onstad, profesor Handelshøyskolen/Bedriftsøkonomisk Institutt, což je taková norská Vysoká škola ekonomická.

Sto norských miliardářů, mezi nimi předních vlastníků firem, investorů, bije prostřednictvím magazínu Kapital kvůli následkům norského zdaňování na poplach: Zůstávat v Norsku je sobecké, zní nadpis. Kvůli vysokým daním jsou vlastníci nucení svým firmám „pouštět žílou,“ aby odváděli daně, což dusí likviditu a potenciál rozvoje a zdokonalování firem. 90 % těch, jež oslovil magazín Kapital míní, že se navyšování daní sílící měrou záporně projevuje na investicích, zaměstnanosti i růstu firem. Podle Trulse Hermana Holma, erudovaného správce majetku, jsou Norové v obležení nerozumných, jež i ze zvůle ne a ne chápat, či nemají na to, aby pochopili následky svého počínání a byli-li s tím konfrontováni, tak se odkopali a tím ještě více zamávali vším.

Podle investora Torgeira Mjøra Grimsruda schází „mocným“ i základní a široké chápání mechanismů a rolí napříč společností, kde se mají veřejné orgány jen starat o spravování a kde za inovací, podnikavost a rozmach ekonomiky stojí firmy. Celková míra zdanění v Norsku je nyní tak masivní, že je porušena tzv. samfunnskontrakten, tj. podle právní a politické filozofie pomyslná smlouva mezi občany a státem, kde se první zříkávají část svobody za to, že je stát „chrání“ a poskytuje jim různá práva. Podle Mjøra Grimsruda již není v Norsku zajímavé nějak inovovat, rozjet novou firmu, či ujmout se nových funkcí. Ti, co tvoří hodnoty, se stěhují do Švýcarska, zato těm, jež zůstávají v Norsku, schází motivace či pobídky, aby roztočili novou činnost, jež Norsko potřebuje.

I nadále mizí z Norska velké hodnoty proto, že se jejich vesměs mladí majitelé ve velkém stěhují především do Švýcarska. Není snad důležitější kolik, kdo přispívá do tvorby hodnot, než kolik odvádí na daních? Nyní musí firmy zdaňovat komponenty na skladech. Anebo starší, rozlehlý hotel musí odvádět vysoké daně za nemovitost, což jsou peníze, jež by raději dávali třeba do údržby. Stěhováním majetných přichází Norsko o velké peníze na daních a připravuje sebe o erudované investory. Zahraniční firmy jsou navíc osvobozeny od daně z jmění z „pracujícího kapitálu,“ což diskriminuje ty tuzemské.

Jako nějaké novodobé Marie Antoinetty otřepaně kolem dokolečka odpovídají stylem Ať jedí koláče a nic tomu nenasvědčuje, že by náhodou pookřáli. Např. Tonje Brennová, ministryně sociálních věcí naopak dost ledabyle a uštěpačně utrousila dotaz na všechny ty, jež v Norsku stojí fronty na potraviny: „Stojíte tam proto, že musíte, či proto, že můžete?“ Podle uživatelů je složitější požádat o pomoc sociálku, než vystát frontu na jídlo. Norská sociálka stejně jako mnoho dalších sektorů v zemi navzdory trvalé kritice, skandálům a četným reformám nefunguje tak, jak má: Uživatelé hovoří o tom, že se nedovolají, že si je úřady přehazují mezi sebou i o dalších překážkách a k tomu je ponižují přehnanými požadavky na monitorování majetku a útrat, anebo je nepřiměřeně potrestají za špatně vyplněný formulář. Z této doby je málo, z čeho se mohou lidé radovat, a zhoršující se mentální zdraví je recept na další chudobu, jež se kolikrát dědí z rodičů na dětí atd a která kompromituje důstojnost člověka.

Politici, pracovníci masmédií i další sami žijí z pochlebování si a až fundamentalisticky bazírují na tom, že jim i nám to tak šlape, avšak pohybujete-li se mezi Nory, záhy vám dojde, jak moc jim jejich rádoby lidoví zástupci a mluvčí nesedí a jak jsou z nich rozladění a mají pocuchané nervy a při bližším seznámení zjistíte, že málokdo ještě věří, že jim někdo vytrhne trn z paty.

Co si kdekdo vybásnil, vzalo volným tempem za své. V době, kdy zlo schytávají více než dost, umí chytit za srdce a pohladit duši málokdo, a již vůbec ne ti, jež jsou pověření řešením každodenních starostí Norů. Přece ani v Norsku každý v životě stejné možnosti nemá, jak se mohl přesvědčit nejeden Nor, a v této nepřející době, kdy jsou kroky vlády nevyzpytatelné, je to k nepřečkání. Již nejsou z politiky jako na trní, nadšení pominulo, jsou spíše vystrašení a cukají se nebo zvedají oči v sloup již tehdy, kdy v masmédiích některého pohlavára uvidí či uslyší. Pohlavek by jim nevlepili, tato tradice je Norům cizí, ovšem jistý si žádný politik být nemůže, dokud budou na naše bedra nakládat tak těžká břemena.

I opozice zatřásá s těmi patlaly, jež nám vráží tolik dýk do zad, ale ty výpady přicházejí vniveč. Z nenasytnosti státu pomoci daní a povinností mnohým ztuhla krev v žilách. Nejsou loajální k nám, nýbrž k potřebám nás ovládat pro své účely a jakmile se změní jejich potřeby, tak se posune i jejich loajalita. Další uchvacování moci Norsko pokroutí ještě více a pokaždé, kdy se národ nadechne, je sevření mocí ještě pevnější.

V době nebývale stoupajících cen, což prospívá v neposlední řadě monopolům, vč. těch státních a polostátních, nám agresivně zvyšují daně, mýtné, úroky, přitěžují nám nekonečným přívalem dalších klientů sociálky, zatímco utrácejí za „klima“, za sebe a své přátelé prostřednictvím politické hry, jež nazval ekonom Steinar Juel v několika sdělovacích prostředcích „tilkarringsindustrien,“ čili uměle nafukované bubliny, v němž jde o jediné, a sice o to, utrhávat si pro sebe a své kamarády „zelené“ dotace, čímž se přehnaně investuje do nerentabilních projektů v očekávání, že si převezme účty stát. Jednou rukou berou místním firmám, zatímco se dušují, že je nemohou dotovat, druhou více než štědře dotují třeba fabriky na baterie či datová centra, jejichž hlavním postavám vyplácí miliardy, mnohdy aniž by v Norsku rozjely jakoukoli činnost.

To vše se děje, zatímco Norům dlouhodobě klesá kupní síla a ve srovnání CEOWORLD magazine se Norsko umístilo na 17. příčce mezi nejbohatší země světa. To nic nebrání „elitám“ stylizujícím se do role moudrých a zodpovědných, aby na nás „vrčeli“, přitom jsou to oni, jež by měli dávat nějaké ty „dobrůtky“ nám a když nemáme, tak na nás mají „cenit zuby“ a šíleně štěkat „Vstávejte a honem do práce!“ Aby to nezůstalo jen u takového zaúpění a dalších mocných emocí: Co skutečné rebely probudí a donutí je jednat a podniknout něco kloudného v ideologicky ustrnulém a vyčerpaném Norsku?