Dost výrazné chudnutí a s tím spojené smutné osobní příběhy i vztek. Běžní Norové soudí, že myšlenkové pochody mocných se velice vymykají chápání. Kdo ale koho nakonec poučí a převychová?

Jako obvykle hltám jednu norskou zprávu za druhou a podle těch zajímavějších příkladů, či vizitek tamní mediokracie nyní do popředí vystupuje názor, že zlořád v norských končinách vede bez okolků a rozpaků ideologicky zaslepenou „hybridní válku“ proti vlastnímu obyvatelstvu o jejich peněženky i složení obyvatel a vůbec budoucnost země, přitom chce mít své „poddané“ dokonale v pasti (či hrsti), čímž ale popřel vše, za co kdy bojoval.

Byly doby, kdy bylo Norsko skvělé a mnozí si říkávali „Kam až může zajít ta norská dokonalost?“ Nyní jsme díky ostudě naší vládnoucí „elity“ v ledasčem za kašpary a už vyplulo na povrch to, že současní zaprodanci dávných ideálů svých stran by přiměli velikány stranických dějin k tomu, aby se obraceli ve svých hrobech. Člověk nemusí být žádný levičák, aby to uznal. Nyní Nory zmáhá rozšířená chudoba: Více než jindy se prohlubuje propast mezi zbožnými přáními a tím, co jsou politici připravení pro ně udělat. Jak málo peněz jsou ti tlučhubové předhánějící se v pomoci pro zahraničí a nikoli své vlasti ochotní uvolňovat na zákonem stanovené úkoly od údržby zastaralých inženýrských sítí přes dopravní obslužnost na venkově přes chátrající školní a další veřejné budovy až po trestuhodnou rádoby „péči“ o seniory a mnoho dalšího, to je prostě neuvěřitelné. Kam se rozdělily ty miliony, jež se bez možnosti odvolání účelně strhávají z platů, mezd, důchodů i dávek v prospěch státu, krajů a okresů na prý „zaručeně“ kvalitní dětství, dospívání a stáří v „nejbohatší zemi světa“?

Pakliže je Česká republika „nemocným mužem Evropy,“ není jim svým způsobem i takové Norsko? Norsko dlouho nebylo „vyrovnané“ a nebyla to jen doba covidová, jež zemi v tomto ohledu „rozhasila.“ Pro některé znamená zdražování méně a jednodušších vánočních dárků, méně jízd taxíkem, či méně cest do zahraničí, pro další lidi zase to, že se nemůžou najíst dosyta a musí vynechávat třeba oběd, či večeři a další obětavější odříkání. 150 000 domácností má podle norského ústavu SIFO potíže platit své účty a tyto starosti se projevují ve zhoršujícím se mentálním zdraví a vyšší úmrtnosti. Každý pátý dospělý Nor žije v domácnosti, jež není schopná zvládnout nečekaný výdaj. Špatné socioekonomické poměry se navíc dědí.

V několika článcích jsem se četnými příklady snažil upozorňovat na ach tak paradoxní chudobu a bídu společnosti, v níž žiji a kterou spolutvořím. Chudobu doslovnou i morální. Vůči vlastnímu lidu, vlastnímu dědictví hmotnému i nehmotnému a odkazu předků, ale i zvířatům a přírodě. A občane, ty se přes to přenes tak, jak to nejlépe umíš. Na toto do nebe volající absurdní plýtvání jsem již upozorňoval. „Zahýbají“ nám s jinými. Nedá se jim věřit ani co by se za nehet vešlo, a to i kdyby nyní házeli vidle do všeho, co jim tu důvěru v ně podemílá. A nerozchodí to, o čem svědčí další a další kauzy.

Politická reprezentace je prolhaná. Důvěra občanů je jednou z jejich největších slabostí, přičemž ti, jež jí zneužívají mají pocit, že jsou ti největší „borci“, co na vás opět vyzráli. Na to, jak přenastavit tu prolhanost vůči všem a všemu mají čestní lidé prakticky nulový vliv. Lži a neschopnost sebereflexe se staly natolik normálním nástrojem každodenní komunikace s voliči, že oni sami nemají šanci tu čest poznat.

Mocné lži, jaké se skrývají třeba pod kouzelným slovem „udržitelnost“ (definovaným ochuzováním a donucováním díky začarovanému kruhu výnosného, nekonečného přílivu dotací od daňových poplatníků třeba na větrné elektrárny kvůli jejich krátké životnostíi) obvykle prošly až do určité míry, ovšem přepísknutí skoro všeho možného může mít bumerangový efekt. Přibývá totiž těch, jež jdou mimo svou komfortní zónu v odhalování lží a někteří z nich přitom mají větší argumentační „dostřel“ než oni, neboť snahy o totalitní kontrolu se zastaví jedině tam.

Nejen lži, nýbrž i zadržování informací je esencí tyranie. Lžou nám ti, jež tvrdí, že to není žádaná politika, že „doba je náročná.“ Sváděli lidi tím, že elektřina je ve vlastnictví lidu, a kdo by si mohl myslet, že nebude rozdíl mezi stranami, co se týče vůle řídit a krotit trh? „Nyní jsou na řadě obyčejní lidé.“

Máme tu diletanty, neschopné amatéry, pokrytce, kazisvěty apod.: Vybírat si mezi dvěma hlavními stranami politické scény je jako vybírat si mezi modrým a červeným kartáčkem v momentě, když to, co ve skutečnosti potřebujete, je pořádné vyřešení problémů u zubního lékaře. Změnit jejich chování bude možné jedině změnou režimu, jenže ten stávající je asi v lidech natolik zafixovaný, že se k vyhnání těch darmožroutů z jejich koryt nějak nemají.

Jediný, kdo se veřejně přiznává, že mu dělá okrádání ostatních problém, je Bjørnar Moxnes, politik krajně levicové strany Rødt, který se nejprve nechvalně proslavil v létě, kdy v jeho kapse skončily sluneční brýle, načež se nedávno provalilo, že se dopustil minimálně pěti dalších krádeží potravinářského zboží. Miliony z prý maniackých spekulací manžela Erny Solbergové, kandidátky pravice na vedení příští vlády stejně vráceny nebudou a norský lid, zdá se, jí stejně již odpustil průšvih, že byla osm let ve střetu zájmu a rozhodovala o věcech, na které podle zákona neměla mít vůbec žádný názor. Svedla to na manžela a sama ze skandálu dokonce vyšla posílena.

Kdo v Norsku skutečně vládne bude čím dále zřetelnější a nejsou to norský parlament se svými poslanci ani politika na úrovni obcí, či krajů. Nehledě na zvolené zástupce znemožňuje Dohoda o evropském hospodářském prostoru národní politiku. Ta hra na matku Boží a žití na dluh jiných, tu mohou natahovat, jak se jim jen bude chtít, jenže ta neomezená servilita nadnárodním organizacím je do očí bijící.

Podle zprávy badatelů norského ústavu FAFO je rozmáhající se chudoba stejného druhu jako v meziválečné době. Nejde již o to, zda se někteří lidé mají hůře než ostatní, ovšem přece jen mají to životně nejdůležitější. Nevěří snad naši přední politici naším předním výzkumníkům v oblasti chudoby? Anebo je jejich tvrdohlavost a zabedněnost větší, než ochota s tím něco udělat, což lomcuje snad každým průměrně či podprůměrně vydělávajícím i celou ekonomikou?

Přitom máme spoluobčany, jež byli norskou sociálkou proti své vůli prohlášeni za invalidy. Ti, kteří jsou systémem finančně trestáni za to, že pracují: na tom, že pracují, prodělávají, neboť nemají právo na další benefity, jež by pomáhaly jejich osobním financím. Jsme pouhými dojnými krávami pro ještě větší peníze, s nimiž si mohou politici hrát. Veřejné utrácení se za pět let podle vládního webu www.regjeringen.no navýšil o více než 500 miliard norských korun, čili 177 000 NOK za daňového poplatníka. Zbystřete! Při plýtvání na padáky, nové ředitelské pozice, poradce pro komunikaci s veřejností, předražené „protěžované“ umělce, gigafactory, či další účely ohledy na veřejné finance nejsou nikdy tématem.

Pěkně nám tedy přikládají pod kotel a norský lid tahá v boji se svou hrůzovládou za kratší konec také kvůli těm z jeho spoluobčanů, jež se řídí heslem „nehas co tě nepálí“, či „z cizího krev neteče“. Co ale těm milovníkům tvrdé ruky k vlastnímu národu vlastně je? No, co člověk neudělá, když osobně nemá co ztratit. Trpí grandiózními bludy, a za ty doplácejí všichni, ovšem ono je to dvousečné: Jejich pohrdání námi se nakonec obrátí proti jim samotným.