Kdo je výdělečně činný a odvádí daně, má pochopitelně zájem na tom, aby byly peníze daňových poplatníků na všelijaké účely vynakládány zodpovědně a s rozvahou.

Podle Karine Uglandové Virikové, předsedkyně Skattebetalerforeningen, či Svazu daňových poplatníků a prostřednictvím webu Nettavisen je načase, aby začali politici rozeznávat rozdíl mezi financemi spravovanými přes veřejné rozpočty a jejich vlastními měsíčními příjmy na účet. Oboje totiž mají ve zvyku brát jako dané a jako své, a to i nyní, kdy jsou my ostatní nuceni k tomu, abychom více než jindy dohlíželi na to, aby finance vydržely.

A nyní budu, stejně jako minule, když se rok s rokem sešel, převypravovat zjištění a výroky ekonoma Areho Søberga, též známého pod přezdívkou Sløseriombudsmannen, či ombudsman na plýtvání, samozvaného hlídacího psa mrhání penězi daňových poplatníků, podle nějž prostřednictvím jeho profilu na Facebooku bylo jen za minulý rok 2022 potopeno 100 miliard norských korun na to, čemuž se lidově dá říct „kraviny“.

V hlavním městě byli nuceni kvůli již nezvladatelně roztočeným nákladům pozastavit plánování nové hlavní „hasičárny“ tehdy, když jen to „papírování“ spolklo neuvěřitelných 215 milionů norských korun, peněz, jež se pochopitelně nikdy nevrátí. Jedním z průšvihů byl ten, že v pokročilé fázi projektu bylo zjištěno, že na výkresech scházely technické místnosti, chodby atd. Proto musí hasiči v Oslu dočasně užívat provizorium, jež bylo zřízeno za krásnou částku „pouhých“ šedesáti miliard, jinými slovy ani ne třetinu toho, co stálo nepovedené plánování „pořádné hasičárny“.

Neztratilo se ani „mé“ město Bodø, kde rozhodla městská rada, že měla být rozšířená škola s názvem Bodøsjøen skole. Práce byla zahájena a velká část prostranství u školní budovy byla vykopaná. Pak byly práce pozastaveny. Důvod? Rozhodlo se zahájit práce bez jistoty, jaká bude její konečná cena. Velké části školního areálu se staly nepoužitelnými, a nakonec byly opět zprovozněny bagry s tím, že se obří díra měla zaplnit. Utratily se desítky milionů na vykopání jen kvůli tomu, aby se zemina opět vrátila na původní místo.

Tento a mnoho dalších minipříběhů, jež se staly tak drahými zkušenostmi byly podle všeho zaviněny zříkáváním se zodpovědnosti, nekvalitní komunikace a chaotickým plánováním. Norsko vypěstovalo kulturu spravování peněz daňových poplatníků, kde je v pořádku a tolerováno, když se peníze ztrácí cestou k cíli.

Svoji pověst si zrovna nevyšperkovali dalším „vysavačem peněz“: Nový IT systém ve zdravotnictví pro evidování a výměnu informací mezi nemocnicemi, obvodními lékaři, kraji a okresy. Ani po třaskavém skandálu v Dánsku se obdobným systémem se nenechali odradit a šli do toho. Divné jim nepřišly ani fakturace poradců za 557 milionů norských korun, čili šestinásobek té částky, jež činil odhad cenové nabídky. Běželo o užívání poradců nad rámec 234 stálých zaměstnanců projektu. A zkušenosti po zahájení systému? Chaos ohrožující bezpečnost pacientů a vedoucí k ještě kritičtějším úrovním přesčasů.

Nápadné politikům nepřišlo ani to, že chystají zrušení třetiny míst ve vězení v kraji Agder dva roky a něco poté, co utratili 1,1 miliardu na to, aby je zřídili a současně s tím, že obdobnou měrou rozšíří vězení v jiném kraji (za městem Hamar).

Opět se vracím do města Bodø (usuzuji, že o moc jinak tomu nebude v dalších norských městech). Projektem Evropské hlavní město kultury 2024 přišla podle zmíněného Areho Søberga záplava podivného mrhání: Fotogram Spencer Tunick dostal 700 000 norských korun za to, že přijel vyfotit vybrané obyvatele nahé a poté, co skončily výstavy byly snímky po dohodě s fotografem skartovány. Město také vyslalo delegaci kulturních byrokratů do Japonska, aby se družili s dalšími kulturními špičkami. Mezi ostatními rauty před tím, než začal rok 2024, utratilo město, jež jinak musí podle jeho deníku Avisa Nordland šetřit vším, 200 000 norských korun na to, aby oslavilo, že konečně má pro událost příštího roku logo. V místním domě kultury byla ve vedení parta kamarádů, jež měla v práci přístup k alkoholu zdarma. „Zábavné“ bylo i snědení čokoládové kreace za 10 000 norských korun komunálními zaměstnanci.

V době, kdy tzv. ropný fond roste do nových rekordních výšek, není bohatství stejně zřetelné ani na dosah všem krajanům. Hanebně málo lidí uvidí někdy za svých životů něco z těch peněz a toho, co by dokázaly. Aktivními politickými kroky, naposledy zvýšeným clem za určité druhy potraviny, naposledy na brambory, se vláda postarala o solidní skoky cen základního zboží.

„Není možné, aby byl naším premiérem:“ Podle nich samotných jsou nejpovolanější, mající silný pud nám ovládat, zatímco chodí po světě nediagostikovaně (Norové se na sociálních sítích rádi rozepíšou o patologických osobnostech svých politiků) a zatímco vady na kráse jsou v Norsku stále více znát, jejich mysl udrží zaseknuté obsypávání na „klima“ a „zahraniční pomoc.“ Premiér se zrovna vynořil v Indonésii, jež mileráda ukousne miliardy norských daňových korun. Že by tamní prezident potřeboval nový letoun? Nemáte zač. Půl milionu navíc Palestině, aniž bychom se pídili dál po tom, na co ty peníze půjdou? Jednoduché jako facka, a to bez obtěžujících otázek, či podmínek a bez pák nebo jakéhokoli zpřísňování, natož odepřít dalšímu přítoku financí, bude-li odhaleno něco nekalého. Jen si vystůjte frontu na vypsání šeků a utečte s ními, jakmile jsou vystaveny.

Ta neodolatelná vůle „rozfofrovat“ je nekonečná a dokud jsou prostředky posílány do ciziny, tak se obdarovaných nikdo na nic neptá, zda přijímají proto, že musí, anebo proto, že mohou. Bohatě postačí, když budou potřební i méně potřební světa natahovat ruce. Prostřednictvím deníku Aftenposten se o své, co ví o zkušenostech z dalších skrze naskrze úplatných režimů, jejichž představitelé hýří přepychem. Lijí se peníze i na oligarchy a zbytek ukládají do švýcarských bank, zemí světa a nyní z Ukrajiny dělí Asle Toje, norský badatel v oblasti zahraniční politiky. Nerozumné mrhání poškodí ještě více i Ukrajině s tím, že špinavé tajemství Norska spočívá v tom, že posedlost pomáhat jiným je doprovázena úkladnou zaslepeností před následky. Norské úřady se sice bezostyšně ohánějí „nulovou tolerancí před korupcí“, ovšem jak to mohou tvrdit a neměnit tu praxi, když se skrze podporu obohacují obří korupce v tolika jiných zemích, jimž se Norsko desítky let pokouší pomoci? Nezaslouží si lépe jak norští daňoví poplatníci, jak obdarovávaní?

Kdy „vtrhnou“ ty změny k lepšímu? Norové si rádi lžou do kapsy a neradi vyjdou ven s tím, co je skutečně trápí, vždyť se vám jich podle některých průzkumů kolem poloviny, podle dalších průzkumů přes polovinu bojí říct, co si doopravdy myslí. Byli oklamáváni dlouho a jak je známo, je jednodušší lidi oklamávat, než je přesvědčovat o tom, že byli oklamáni. Že by si většina lidí nepříjemnou pravdu dokonce jen nepřála, jen neustálá ujištění o tom, o čem jsou přesvědčení, že je pravdivé?

Nory čeká do dalších parlamentních voleb perné období a děsí se dne, kdy i ti nemravní všetečkové nahoře přijdou na to, že jsme první generací, jež zdědila lepší společnost, než zdědili naši rodiče, ovšem jsme první generací, jež přenechá svým dětem horší společnost.