Mají Norové na svých pracovištích tu pravou demokracii? Manažeři nebo jiní zaměstnanci se k ostatním často chovají tak, že se bojí vyjádřit svůj názor nebo klást otázky, neodvažují se zpochybňovat rozhodnutí, či poukazovat na chyby a selhání.

Firemní, popř. instituční demokracie ano, ale v té její, tedy naší podobě: Podle průzkumu think thanku Agenda vnímá polovina těch, jež pracují v klíčových sektorech, kontrolní režimy a nedostatek lidských, materiálních a finančních zdrojů jako omezující pro jejich práci.

Minulý týden se norská masmédia hodně věnovala svobodě projevu zaměstnanců. Podle Katrine Liaové, redaktorky deníku Agderposten, je to nejcennější, co máme, a to zejména v dobách recese, jako nyní, svoboda slova zaměstnanců.

Anne Borgová, ředitelka Norges teknisk-naturvitenskapelige universitet, obdoba Českého vysokého učení technického musela odstoupit poté, co se provalilo, mimo jiné prostřednictvím článků a dopisů čtenářů v deníku Dagens Næringsliv, že v diskusních příspěvcích a textových zprávách udělovala důtky výzkumníkům vlastní univerzity za to, že nabádali ke kritické diskusi o zprávách o norské jaderné energii. Tím prý měla dávat najevo, že si moc neváží akademické svobody projevu. Anine Kierulfová, profesorka Ústavu pro veřejná práva Univerzity v Oslu, jejíž specializace je mj. svoboda projevu se prostřednictvím veřejnoprávní televize NRK nechala slyšet, že Anne Borgová nepřemýšlela o tom, co je to univerzita a co je to svobodný výzkum a nepochopila rozdíl mezi tím, co zastává univerzita jakožto instituce a tím, co zastává ten, který výzkumník. Kierulfová zdůraznila, že je na každého zaměstnance, jaký si pro své výroky zvolí obsah a formu a ředitelce univerzity do toho nic není, jelikož zaměstnanci nemají být ve své komunikaci řízení seshora.

O významu svobody projevu pro zaměstnance vysokých škol a „honech na čarodějnice“ se vede širší debata také proto, že zmíněná Borgová před více než pěti lety znemožnila sociálnímu antropologovi a psychologovi Øyvindu Eikremovi další působení na univerzitě. Byla to „pomsta“ za jeho poskytnutí rozhovoru pro „alternativní“ zpravodajský server www.resett.no na téma vyšší pravděpodobnosti násilného chování ze strany mladých Afghánců v Norsku po dvojnásobné vraždě v městě Trondheim.

V Norsku prý vzájemná vstřícnost a úcta k nejednomyslnosti někdy ustupuje emocím kvůli nedostatečnému uznávání toho, že své místo ve veřejnosti mají i pohledy na věci, se nimiž se zhluboka nesouhlasí, poněvadž přispívají k civilizované diskusi. Na pracovištích se lidé bojí zviditelňovat, jelikož by se vystavili riziku vytěsnění, zesměšnění, či další znepříjemňování, a to i kdyby nahlašovali, či namítli něco co souvisí s tak nepostradatelnou stránkou, jaké jsou, dejme tomu, problémy s bezpečností. V pracovním životě je začarovaný kruh kultury strachu a zastrašování jako nepředvídatelné vlny, jež straší pracovníky zpět do hlubin konformity, jež je údajně v Norsku, podle četných srovnání zemi nepsaných pravidel a norem, tak důkladně pěstována.

Podle zprávy Komise svobody projevu si údajně stále více pracovníků a odborníků „drží v sobě“ prací získané informace a postoje, jež zastávají, anebo vyjdou s nimi ven až po autocenzurě, a to ze strachu, že to někdo „nerozdýchá,“ což znamenají ztráty jak pro veřejnou diskusi, tak pro přístup k informacím ve společnosti. Výsledky výzkumu, školení o problematice a příspěvky těch, jichž se týká ukazují, že veřejné „klima“ nefunguje tak, jak má, když je pro ni stále dost informací a postojů nepřijatelných a nesnesitelných.

Lepší to prý není ani u policie. Soudě dle profesního webu www.politiforum.no tvrdí v průzkumu šest z deseti tamních zaměstnanců, že nejsou trpěny ani interně ani externě vyslovované názory týkající se pracovních záležitostí nedůvěrných, či nepodléhajících povinnosti mlčenlivosti. Čtyři z deseti respondentů odpovědělo, že se zdrželi vyslovení názoru z obav, že to záporně ovlivní jejich kariéru.

Prostřednictvím webu www.frifagbevegelse.no se můžete dočíst o zaměstnancích ropných společností, jež zažili údajně bezdůvodné vykázání ze svých pracovišť poté, co mimo jiné odmítli vykonávat pracovní úkoly, na něž se necítili být kvalifikováni. Dělo se to v rozporu se zákonem o pracovním prostředí, s ochranou zaměstnanosti a s požadavkem, že ten, kdo je obviněn z poměrů hodných kritiky musí být také vyslyšen a musí se mu poskytnout možnost vyjádřit svou verzi. Vyžaduje se, aby dotyčná osoba měla přístup k dokumentům týkajících se případu a veškerým důkazům, aby mohla podat svou verzi nebo hájit se. A i poté, co vyhráli u soudu, to trvalo řadu měsíců, v některých případech téměř rok, než mohli pokračovat v práci, Kauzy se týkaly dodavatelských firem molochu Equinor, jehož vlastníkem je norský stát.

Z kultury strachu a zastrašování na pracovišti je aktuálně obviňován i americký velkovýrobce elektroaut Tesla. Je prý vzácné, že je kladen tak transparentní odpor k tak velkému koncernu, jenž byl stranou Arbeiderpartiet /sociálně demokratickou Dělnickou stranou/ urgentně přivolán k parlamentu na schůzi o pravidlech, jež platí na norském pracovním trhu. Prý potlačuje práci odborů a podle mimo jiné zpravodajského serveru www.nettavisen.no vyhrožovali lidé z vedení škrty v benefitech, budou-li prosazeny kolektivní smlouvy pro zaměstnance Tesly v norském městě Drammen. Svoboda organizovat se a být členem odborové organizace je jednou ze zásad pracovního života v Norsku, přesto musí za tajné snahy o toto norští zaměstnanci Tesly dlouho strpět, že se na ně vedení firmy dívá úkosem a vnímá je jako potížisty. Ačkoli podřízeným nedávali přímo výpověď mají v rukávu spoustu hmatů, jak jim ztrpčovat život.

Deník Aftenposten přinesl diskusi čtenářů o kultuře strachu mezi umělci a kulturními pracovníky. Podle komentátorky Marianny Hultmanové mohou výzvy, rezoluce a proklamace vyústit v dusivou kulturu ticha na pracovištích ze strachu z názorové odlišnosti. S rostoucí polarizací ve společnosti prý pozorujeme to, že zejména oblast umění a kulturní instituce jsou vystavovány tlaku, jenž daleko přesahuje jejich vlastní pravomoci. Otevřené dopisy s jednostranným politickým poselstvím jsou rozesílány s výzvou k projevení podpory podpisem názvem instituce. Aby se kulturní a umělecké instituce dokázaly vypořádat s různými kulturními, politickými a společenskými výzvami společnosti současnosti musí dávat prostor různým pohledům, vnímání a rozhovorům a nenechat se tlačit do určitých politických stanovisek z obav, že bude na ně nahlíženo jako na chladné a bezcitné.

Zdravá demokracie se údajně vyznačuje kulturou debaty, kde se argumenty a protiargumenty setkávají s pochopením a úctou. Takovou prý nenajdeme ani u jejích hlavních nositelů - sdělovacích prostředků. Podobně jako u umělců a pracovníků kultury hrozba vyvěrá především z těchto exponentů samotných nechal se slyšet nejeden veterán masmediálních podniků jako je NRK, veřejnoprávní televize a rozhlas. Požadavek na loajalitu bývá údajně až sektářská a nahlašovány nešvary a někdy i zločiny jako třeba znásilnění, či finanční delikty bývají ututlány. Koneckonců je král nahý i v Norsku, tedy zemi, jež si extrémně zakládá na tom, jak je vnímána ve světě. A to jsem ještě nezmiňoval kulturu strachu a zastrašování v politických stranách, organizacích, v orgánech státní, městské, okresní a krajské správy, v nemocnicích, či mezi mládeži z obav o následky „uliční justice“ kvůli „bonznutí“ pouhým přeřeknutím.