Bez nich je to být, či nebýt
„My, kteří máme tolik peněz, proč se nemůžeme postarat o ty, co v naší zemi žijí?“
Tento výrok patří Ågemu Aleksandersenovi, jednomu z nejznámějších norských zpěváků, který byl zprostředkován deníkem Dagsavisen. Aby jej zasvětili do problematiky, psaly děti dojemné vzkazy norskému králi, zaměstnanci vyprávěli prostřednictvím masmédií své příběhy napsané životem o tom, jak byly díky existenci místních nemocnic zachráněny životy a jak laici, tak specialisté lékařství žádali odchod ministryně zdravotnictví, jež prý nemá na to, aby jí docvaklo, že vzdoruje lidu.
Těch, kteří toto dusno nevydýchali, je mnoho. O norské nemocniční krizi se ale dozvíme spíše prostřednictvím regionálních deníků a v posledních měsících zejména těch severonorských. Politicky výbušnější téma se ukázalo být učebnicí politického sebemrskačství, píše třeba deník Lofotposten.
Pokud si zdravotníků alespoň trochu váží, proč je vystavují natolik dlouho trvající trýznivé nejistotě, jež navíc odradí tolik potřebné uchazeče? Pořád musí tajit dech, ztratili důvěru ve své nadřízené. Zdravotnictví, podobně jako školství a další odvětví, jsou prý oběťmi nekonečných experimentů pod rouškou reforem.
Několika nemocnicím mají být podle regionálních i celostátních masmédií odebrány pohotovostní funkce, dokonce i porodnice, a tato reorganizace probíhá podle mnohých starostů i dalších místních obyvatel nedemokraticky ve stylu „o nás bez nás.“ Nemocnicím v severním Norsku totiž chybí zdravotnický personál, proto prý není možné udržovat současnou strukturu a nyní probíhá velká reorganizace celého systému specialistů ve zdravotnictví.
Politici a další vyzývají k tomu, aby se ženám rodilo víc dětí, ovšem současně těm ženám berou jejich jistoty. V magazínu Kvinner og klær uvádí „Bylo by krásné zažít normální porod, ovšem podle toho, jaká je nyní nabídka rodičkám, tak nevím, zda na to mám odvahu. Kdyby bývali ručili za to, že dojedu do porodnice včas, tak možná. Pokud tedy porodnice nemá zrovna v létě z důvodů zavřeno. Další ženy prostřednictvím sdělovacích prostředků varují před tím se usadit na venkově, jelikož se vám může něco přihodit, co si vyžádá pohotovost. A budete-li rodit, tak jste třeba odkázána na porod v sanitce, jenže ačkoli personál sanitek je cvičen i na takové situace, tak jejich primární úkol není napomáhat u porodů.
Jenže poukáže-li některý obyvatel méně hustě zalidněných částí Norska na to, že ve zdravotnictví není plošná rovnost dostupnosti nabídky kvalitních služeb tak, jak nařizuje zákon, tak je ostrakizován. Dá se bezpečně žít s vážně nemocnými dětmi i mimo nejlidnatější oblasti Norska, když o životu a smrti rozhodují pouhé minuty? Dostane-li se pomoci tomu, co spadl ze žebříku, naboural autem, či tomu, kterého postihl zánět slepého střeva, či žlučníku, srdeční příhoda atd.? Se stárnoucí populací se zvyšuje pravděpodobnost, že se pacientům po operaci zkomplikuje v podobě krvácení atd., což si vyžaduje místní pohotovost.
Podle vlády je severní Norsko nejstrategičtější oblastí Norska, na kterou bude sázet. A žádné zvláštní zdravotnictví přece nemá ani armáda, existuje pouze jedno. Přesto se údajně nemyslí v celku, jen izolovaně kolik se dá kde šetřit. Nemyslí se na to, že postupným pořádným ostrouháváním občanské obslužnosti se bydlení stává čím dále méně přitažlivým, což neudrží současné obyvatele a ztíží přitahování dalších. Kvůli chystaným změnám je cítit rostoucí strach obyvatel a mladí lidé, jež se přesunuli do jiných částí Norska studovat, či pracovat vzkazují, že se jim kvůli těmto škrtům zpět do severního Norska nechce, což je pro další rozvoj tohoto pro Norsko tak významného regionu zhoubné.
Severní Norsko se vyznačuje velkými vzdálenostmi a náročnými povětrnostními podmínkami a zdánlivá neznalost těchto skutečností je nejen mezi poslanci a vysokými veřejnými činiteli zarážející. Není výjimkou, že laviny přes hlavní komunikace odříznou i větší města a jediným způsobem, jak se dostat k tamním nemocnicím je proto letecky či po vodě, nicméně někdy, a to hlavně v zimě více než polovinu dní v měsíci počasí znemožní jakékoli přesuny. Zdejší zdravotnictví hraje pro osídlování, živnostnictví a průmysl a pro celkovou bezpečnost jednotlivých komunit velkou roli. Ačkoli třeba na takových Lofotech žije jen cca. 25000 lidí, z nichž mnozí se živí nebezpečným lovem ryb i velryb, ročně souostroví navštíví přes milion turistů a během pobytu na vodě, či v horách se leckdy někomu něco přihodí. Poslancům norského parlamentu je to, zdá se, srdečně jedno. Anebo jsou fyzicky v téže zemi, jako my ostatní, jenže mentálně a kulturně někde jinde? Ačkoli by žádný obyvatel Osla s několikahodinovou cestou do nemocnice nesouhlasil je pro poslance i další politiky všelékem a mantrou další centralizace.
Důvěra je pryč, pohár trpělivosti přetekl. Hned z varu do ledu a již s tím nehnou: Vládní a donedávna největší norská politická strana v částech souostroví Lofot téměř ode dne na den přestala existovat poté, co členové hromadně zrušili místní organizace strany. Bude se rebelství šířit?
Nedostatečně obsazený personál, vysoký počet částečných úvazků a stoupající počet zaměstnanců na nemocenské: Kapacita nemocnic je neustále překračována, což vede k překračování termínů a trvalému náporu na zaměstnance. Malé nemocnice odlehčují těm velkým a ani vrtulníky, letadla, či sanitky-vozy, mají kapacitu kompenzovat za nárůst pacientů. Přesto jsou ministryně zdravotnictví s poradci neoblomně přesvědčeni o tom, že méně nemocnic sníží potřebu naplněnosti stavů.
Veřejně financované nemocnice si musí brát úvěry a splácet dluhy mimo jiné za rozšiřování a přestavby, ovšem na ředitelích se nešetří. Je jich tam více, než by si jeden myslel, že je dostačující, v celém Norsku celkem 333 a tím pádem více, než je míst na jednotkách intenzivní péče - těch je jen 278. Mívají nadstandardní platy a benefity, jako služební byty, hrazené cestovní náklady, hrazené nabíjení elektroauta, placené předplatné novin a časopisů, mobilní telefon, či placené dny volna navíc.
Debaklem skončila též digitalizace, jež měla přinést lepší služby, vyšší bezpečnost pro pacienty, efektivní užívání zdrojů a lepší pracovní procesy. Místo toho jsou elektronické systémy přítěží pro zaměstnance nemocnic a stojí je čím dál více, a to např. proto, že různé výpočetní systémy automaticky nesdílí evidované informace o pacientech. Byrokratizace zdravotnictví se stále rozsáhlejšími kontrolními systémy a systémy pro vypracovávání zpráv zabírá čas a síly na úkor práce s pacienty a vyžaduje loajalitu nadřízeným v administrativě, což živí kulturu strachu a nejistot s potlačováním interní kritiky a nasazováním náhubek podřízeným a zejména hlídačům poměrů-alarmistům, jak uvádí prostřednictvím zmíněného deníku Avisa Nordland Kai Brynjar Hagen, odborník národního zdraví.
Přepracovaní zaměstnanci, z nichž někteří odpracovali za rok přes šest set hodin přesčasů, dávají výpověď, protože je neposlouchají ani jejich nadřízení, ani ministryně a bere je jako samozřejmost a k tomu přidávají další pracovní úkoly. Raději se nechají zaměstnávat personální agenturou a budou mít kromě vyššího ohodnocení i větší kontrolu nad svým pracovním dnem. Toho kompromitování vlastní odborností a hrdostí z profese, aby vycházeli vstříc finančním požadavkům státu jakožto majitele veřejného zdravotnictví mají více než dost.
Tento výrok patří Ågemu Aleksandersenovi, jednomu z nejznámějších norských zpěváků, který byl zprostředkován deníkem Dagsavisen. Aby jej zasvětili do problematiky, psaly děti dojemné vzkazy norskému králi, zaměstnanci vyprávěli prostřednictvím masmédií své příběhy napsané životem o tom, jak byly díky existenci místních nemocnic zachráněny životy a jak laici, tak specialisté lékařství žádali odchod ministryně zdravotnictví, jež prý nemá na to, aby jí docvaklo, že vzdoruje lidu.
Těch, kteří toto dusno nevydýchali, je mnoho. O norské nemocniční krizi se ale dozvíme spíše prostřednictvím regionálních deníků a v posledních měsících zejména těch severonorských. Politicky výbušnější téma se ukázalo být učebnicí politického sebemrskačství, píše třeba deník Lofotposten.
Pokud si zdravotníků alespoň trochu váží, proč je vystavují natolik dlouho trvající trýznivé nejistotě, jež navíc odradí tolik potřebné uchazeče? Pořád musí tajit dech, ztratili důvěru ve své nadřízené. Zdravotnictví, podobně jako školství a další odvětví, jsou prý oběťmi nekonečných experimentů pod rouškou reforem.
Několika nemocnicím mají být podle regionálních i celostátních masmédií odebrány pohotovostní funkce, dokonce i porodnice, a tato reorganizace probíhá podle mnohých starostů i dalších místních obyvatel nedemokraticky ve stylu „o nás bez nás.“ Nemocnicím v severním Norsku totiž chybí zdravotnický personál, proto prý není možné udržovat současnou strukturu a nyní probíhá velká reorganizace celého systému specialistů ve zdravotnictví.
Politici a další vyzývají k tomu, aby se ženám rodilo víc dětí, ovšem současně těm ženám berou jejich jistoty. V magazínu Kvinner og klær uvádí „Bylo by krásné zažít normální porod, ovšem podle toho, jaká je nyní nabídka rodičkám, tak nevím, zda na to mám odvahu. Kdyby bývali ručili za to, že dojedu do porodnice včas, tak možná. Pokud tedy porodnice nemá zrovna v létě z důvodů zavřeno. Další ženy prostřednictvím sdělovacích prostředků varují před tím se usadit na venkově, jelikož se vám může něco přihodit, co si vyžádá pohotovost. A budete-li rodit, tak jste třeba odkázána na porod v sanitce, jenže ačkoli personál sanitek je cvičen i na takové situace, tak jejich primární úkol není napomáhat u porodů.
Jenže poukáže-li některý obyvatel méně hustě zalidněných částí Norska na to, že ve zdravotnictví není plošná rovnost dostupnosti nabídky kvalitních služeb tak, jak nařizuje zákon, tak je ostrakizován. Dá se bezpečně žít s vážně nemocnými dětmi i mimo nejlidnatější oblasti Norska, když o životu a smrti rozhodují pouhé minuty? Dostane-li se pomoci tomu, co spadl ze žebříku, naboural autem, či tomu, kterého postihl zánět slepého střeva, či žlučníku, srdeční příhoda atd.? Se stárnoucí populací se zvyšuje pravděpodobnost, že se pacientům po operaci zkomplikuje v podobě krvácení atd., což si vyžaduje místní pohotovost.
Podle vlády je severní Norsko nejstrategičtější oblastí Norska, na kterou bude sázet. A žádné zvláštní zdravotnictví přece nemá ani armáda, existuje pouze jedno. Přesto se údajně nemyslí v celku, jen izolovaně kolik se dá kde šetřit. Nemyslí se na to, že postupným pořádným ostrouháváním občanské obslužnosti se bydlení stává čím dále méně přitažlivým, což neudrží současné obyvatele a ztíží přitahování dalších. Kvůli chystaným změnám je cítit rostoucí strach obyvatel a mladí lidé, jež se přesunuli do jiných částí Norska studovat, či pracovat vzkazují, že se jim kvůli těmto škrtům zpět do severního Norska nechce, což je pro další rozvoj tohoto pro Norsko tak významného regionu zhoubné.
Severní Norsko se vyznačuje velkými vzdálenostmi a náročnými povětrnostními podmínkami a zdánlivá neznalost těchto skutečností je nejen mezi poslanci a vysokými veřejnými činiteli zarážející. Není výjimkou, že laviny přes hlavní komunikace odříznou i větší města a jediným způsobem, jak se dostat k tamním nemocnicím je proto letecky či po vodě, nicméně někdy, a to hlavně v zimě více než polovinu dní v měsíci počasí znemožní jakékoli přesuny. Zdejší zdravotnictví hraje pro osídlování, živnostnictví a průmysl a pro celkovou bezpečnost jednotlivých komunit velkou roli. Ačkoli třeba na takových Lofotech žije jen cca. 25000 lidí, z nichž mnozí se živí nebezpečným lovem ryb i velryb, ročně souostroví navštíví přes milion turistů a během pobytu na vodě, či v horách se leckdy někomu něco přihodí. Poslancům norského parlamentu je to, zdá se, srdečně jedno. Anebo jsou fyzicky v téže zemi, jako my ostatní, jenže mentálně a kulturně někde jinde? Ačkoli by žádný obyvatel Osla s několikahodinovou cestou do nemocnice nesouhlasil je pro poslance i další politiky všelékem a mantrou další centralizace.
Důvěra je pryč, pohár trpělivosti přetekl. Hned z varu do ledu a již s tím nehnou: Vládní a donedávna největší norská politická strana v částech souostroví Lofot téměř ode dne na den přestala existovat poté, co členové hromadně zrušili místní organizace strany. Bude se rebelství šířit?
Nedostatečně obsazený personál, vysoký počet částečných úvazků a stoupající počet zaměstnanců na nemocenské: Kapacita nemocnic je neustále překračována, což vede k překračování termínů a trvalému náporu na zaměstnance. Malé nemocnice odlehčují těm velkým a ani vrtulníky, letadla, či sanitky-vozy, mají kapacitu kompenzovat za nárůst pacientů. Přesto jsou ministryně zdravotnictví s poradci neoblomně přesvědčeni o tom, že méně nemocnic sníží potřebu naplněnosti stavů.
Veřejně financované nemocnice si musí brát úvěry a splácet dluhy mimo jiné za rozšiřování a přestavby, ovšem na ředitelích se nešetří. Je jich tam více, než by si jeden myslel, že je dostačující, v celém Norsku celkem 333 a tím pádem více, než je míst na jednotkách intenzivní péče - těch je jen 278. Mívají nadstandardní platy a benefity, jako služební byty, hrazené cestovní náklady, hrazené nabíjení elektroauta, placené předplatné novin a časopisů, mobilní telefon, či placené dny volna navíc.
Debaklem skončila též digitalizace, jež měla přinést lepší služby, vyšší bezpečnost pro pacienty, efektivní užívání zdrojů a lepší pracovní procesy. Místo toho jsou elektronické systémy přítěží pro zaměstnance nemocnic a stojí je čím dál více, a to např. proto, že různé výpočetní systémy automaticky nesdílí evidované informace o pacientech. Byrokratizace zdravotnictví se stále rozsáhlejšími kontrolními systémy a systémy pro vypracovávání zpráv zabírá čas a síly na úkor práce s pacienty a vyžaduje loajalitu nadřízeným v administrativě, což živí kulturu strachu a nejistot s potlačováním interní kritiky a nasazováním náhubek podřízeným a zejména hlídačům poměrů-alarmistům, jak uvádí prostřednictvím zmíněného deníku Avisa Nordland Kai Brynjar Hagen, odborník národního zdraví.
Přepracovaní zaměstnanci, z nichž někteří odpracovali za rok přes šest set hodin přesčasů, dávají výpověď, protože je neposlouchají ani jejich nadřízení, ani ministryně a bere je jako samozřejmost a k tomu přidávají další pracovní úkoly. Raději se nechají zaměstnávat personální agenturou a budou mít kromě vyššího ohodnocení i větší kontrolu nad svým pracovním dnem. Toho kompromitování vlastní odborností a hrdostí z profese, aby vycházeli vstříc finančním požadavkům státu jakožto majitele veřejného zdravotnictví mají více než dost.