Už jsem se prostě musel přiznat ...

Tak jsem zjistil, že jsem nacionalista a navíc útočný. Doznávám se k tomu.

Poslušně hlásím, že jsem se účastnil nacionalistické akce jako člen družstva Sboru dobrovolných hasičů Pražák u Vodňan a prováděl jsem v rámci hasičského sportu požární útok.
A nebyl jsem sám. Sjelo se nás celkem 19 družstev - ženy do 35 let, ženy- veteránky a muži - veteráni. Některé znám ze zásahů u požárů nebo povodní, s jinými jsem se teprve seznamoval.

V naší, a nejenom v naší, hasičárně visí starobylý nápis, který přesto všichni stále ctí:

BLIŽNÍMU K OCHRANĚ - VLASTI K OSLAVĚ

Ha, vlast – oslava. A to je podezřelé. A to zavání nacionalismem. A tak to pozor na ně! Michaeli, Džamilo, Libore, na stráž! Pozorně vizte, co následovat bude.

A co ten útok? To je zas co?

No to je tak. Sedm žen nebo mužů, kteří tvoří družstvo, se seřadí na startovní čáře. Pak rozhodčí odstartuje a už se běží. V našem případě to bylo sedm veteránů, často prostorově výrazných. Nevadí. Běžíme jako zamlada, akorát pomaleji.

A pak už to jde ráz na ráz.

Spojuji určené hadice, vzadu slyším, že kolegové již rozjeli mašinu-čerpadlo a začínají nasávat vodu. Musíme proto s kolegou, který táhne rozdělovač rychle natáhnout hadice, protože s vodou už to neuděláme – jsou pak neskutečně těžké. Proudy, neboli brka, tedy ti, co stříkají na terče už jsou pryč.

Hadice roztahuji celkem rychle, ale na rozdělovači je problém. Kolegovi se nedaří připojit ho na hadici nebo se mu to rozpojilo. Běžím pomoci. Dorážím společně s vodou od mašiny. Voda vytváří gejzír a proniká skrze všechno oblečení a obuv. Nezbývá než zavřít oči, proud vody v očích dost bolí, a po hmatu ten spoj provést. Společnými silami se nám to daří.

Je hotovo, terče zdolány, útok končí. Napjaté čekání na výsledný čas. Pak smutek. U nasávání spadnul koš, což znamená neplatný pokus.

Konec. Balíme hadice. Nastupuje další družstvo.

Tohle se dá překousnout. Nedávno jsme byli první, dneska mimo hru. Horší je, když se něco nepovede při zásahu, kdy jde o život a majetek. Tam se to pak napravit nedá. Nebo jen hodně těžko.

Takže tak vypadalo jedno odpoledne útočného nacionalisty, který se nestydí za to, že ctí myšlenku:


Večer je klid. Kolegové sedí a rozebírají události dne. Tak jako jejich předchůdci, kteří více než před 100 lety sbor dobrovolných hasičů v místě založili. Takových 100 let…

Za tu dobu se zhroutilo ve válečném rachotu jedno velké mocnářství, v apokalyptické hrůze zanikla další tisíciletá říše, poněkud klidněji se na věčnost odebrala říše lepších zítřků a nyní se ke konci kloní další vzdušný zámek spotřebního multikulturalismu…

Sbor trvá dál. A stejně jako jeho zakladatelé, tak i současníci ví, že jsou tu