Co z Komenského zbývá ?
Dílo J. A. Komenského je v naší zemi obecně velmi ctěno. Často ale zůstává jen u toho uznání.
„Dobrý den, pane učiteli, chci Vám popřát vše nejlepší ke Dni učitelů, víte, my jsme vždy svým učitelům přáli a chci vám taky říct, že jsem našla zajímavou knihu pro výuku..,“ ozvalo se v neděli 28. března z telefonu. Babička jedné mojí žačky mi volala, že našla jednu knihu o místních dějinách, kterou marně sháním.
Zastyděl jsem se velmi, protože já jsem si nevzpomněl. Vida, babička nejenom zná datum narození Jana Amose Komenského, od kterého se onen den učitelů odvíjí, ale také si naší práce váží a umí se podělit o radost a popřát. A to se kasám znalostí dějin. Ach jo.
Rádi a často se hlásíme k J. A. Komenskému. Neváháme o sobě tvrdit, že jsme národem Komenského, učí se o něm na školách, studenti pedagogických fakult odříkávají jména jeho spisů..... Ale co nám vlastně z díla J. A. Komenského zůstalo?
Především jeden velký omyl, který je spojen s okřídleným „škola hrou“. J. A. Komenský neměl pochopitelně na mysli to, že dítka školou povinná budou den trávit zábavou, kterou jim budou organizovat učitelé v domnění, že takto dosáhnou vzdělávacích zázraků
J. A. Komenský myslel skutečnou hru – divadelní hru, hru na život. Přípravu na život dramatizací každodenních situací řemeslníků, sedláků atd., při níž si žáci osvojují potřebné dovednosti a návyky, stejně jako jazykové dovednosti, protože se při tomto činění učí na konkrétních situacích pojmenování předmětů a vyjadřování dějů v několika jazycích tou nejpřirozenější cestou. Taková „škola hrou“ je hluboce smysluplná a kéž by takových škol, kde školní poznatky jsou v úzkém vztahu k realitě života dítěte, bylo co nejvíce.
Dále jedno velké nepochopení. J. A. Komenský se cítil být především knězem a duchovním člověkem. Vzdělání a výchova měla podle J. A. Komenského sloužit k poznání sebe sama a světa kolem sebe. Toto poznání mělo sloužit k dalšímu důležitému cíli – ovládnutí sama sebe, protože jen takový člověk by měl vládnout jiným. Cílem nejvyšším bylo povznesení se k Bohu.
Bohužel právě duchovní základ pedagogiky J. A. Komenského je dnes nejvíce opomíjen, případně je prohlašován za něco přežitého. Děje se tak ke škodě nás všech, protože podvědomí mladých lidí hledá něco, co dává smysl životu. Škola jim v tomto ohledu dává mnohdy málo, náboženství také často jen poskrovnu, takže často následuje útěk do světa sekt, drog, nenávisti proti společnosti a destrukci.
O jedinečné knize Labyrint světa a ráj srdce je sice ve školách učeno, ale kdo ji skutečně čte celou a zná vztah J. A. Komenského k původním rosenkruciánům? Přitom v této knize je i jednoduchý návod na to, jak být zdravý. Poutník totiž spatřuje Smrt, která vystřeluje ze svého luku šípy, které pak lidi mrzačí nebo zabíjí. Při bližším ohledání však Poutník zjišťuje, že Smrt žádný zásobník šípů nemá, ty šípy jí dávají sami lidé. Znáte lepší obraz pro počínání např. kuřáků? Zkusme ten obraz domyslet do konce ze všech možných pohledů.
Vedle drobného, ale velmi závažného spisu Cesta světla jako hora ční dílo Obecná porada o nápravě věcí lidských, z něhož si dovoluji citovat stále aktuální části:
„Je jisté, že základ správného řádu ve všem, co se týká člověka, a osa veškerého lidského štěstí je v tom, aby každý, kdo je určen k vládě nad jinými, chtěl, mohl a uměl rozumně ovládat především sama sebe..... Kdybychom zachovávali pravidla tohoto umění, která Bůh vryl do věcí a vepsal do lidského srdce a která nám znějí v uších, v celé lidské společnosti by trval dokonalý pořádek, klid a mír.“
Kdo by nevzpomněl na stav naší politické scény. Tolik lidí chce ovládat druhé, ale kdo může o sobě říci, že ovládá i své touhy, vzteky, vášně, řeči ....
„Všechno běžné vzdělání ... je otrocky nesamostatné a netvoří je úvahy o věcech, ale názory na ně. Z tisíců bys sotva našel jednoho, který pátrá vlastním duševním zrakem, jak Bůh řídí svět, jak věci vznikají, jak existují, trvají, či hynou, nebo proč se obnovují a kam to vše směřuje. A tak se stává, že vědění mnohých je domněnkou, ne věděním, i když si sami připadají jako Šalomounové.“
Tento stav vzdělání od dob J. A. Komenského houževnatě odolává všem snahám o proměnu. Čest a sláva výjimkám. Klasický obraz našeho žáka nebo studenta je bytost, která se učí něco zpaměti a pak to přeříkává. Kéž by to byla jednou bytost myslící samostatně na základě znalosti faktů a jejich porovnávání.
J. A. Komenský pouze nepopisuje nedostatky, ale nabízí i cestu k oné „všenápravě“ věcí pokažených. Je to cesta schůdná, byť ne zrovna pohodlná a jednoduchá. Kdo má chuť, ve stručnosti se s ní může seznámit ZDE
J. A. Komenský měl také moudré doporučení, že veškeré kvaltování toliko pro hovada dobré jest. Netřeba nám tedy chvátat, ale důsledně a samostatně myslet a žít tak, abychom především ovládli sami sebe. Mám v knihovničce Obecnou didaktiku J. A. Komenského. Dodnes je to aktuální čtení. Znovu si ji dám na stůl. Budu si v ní pravidelně číst jako dříve a promýšlet svoji výuku, aby vedla nejenom k materiálnímu poznání, ale i k hledání duchovního rozměru našeho bytí.
„Dobrý den, pane učiteli, chci Vám popřát vše nejlepší ke Dni učitelů, víte, my jsme vždy svým učitelům přáli a chci vám taky říct, že jsem našla zajímavou knihu pro výuku..,“ ozvalo se v neděli 28. března z telefonu. Babička jedné mojí žačky mi volala, že našla jednu knihu o místních dějinách, kterou marně sháním.
Zastyděl jsem se velmi, protože já jsem si nevzpomněl. Vida, babička nejenom zná datum narození Jana Amose Komenského, od kterého se onen den učitelů odvíjí, ale také si naší práce váží a umí se podělit o radost a popřát. A to se kasám znalostí dějin. Ach jo.
Rádi a často se hlásíme k J. A. Komenskému. Neváháme o sobě tvrdit, že jsme národem Komenského, učí se o něm na školách, studenti pedagogických fakult odříkávají jména jeho spisů..... Ale co nám vlastně z díla J. A. Komenského zůstalo?
Především jeden velký omyl, který je spojen s okřídleným „škola hrou“. J. A. Komenský neměl pochopitelně na mysli to, že dítka školou povinná budou den trávit zábavou, kterou jim budou organizovat učitelé v domnění, že takto dosáhnou vzdělávacích zázraků
J. A. Komenský myslel skutečnou hru – divadelní hru, hru na život. Přípravu na život dramatizací každodenních situací řemeslníků, sedláků atd., při níž si žáci osvojují potřebné dovednosti a návyky, stejně jako jazykové dovednosti, protože se při tomto činění učí na konkrétních situacích pojmenování předmětů a vyjadřování dějů v několika jazycích tou nejpřirozenější cestou. Taková „škola hrou“ je hluboce smysluplná a kéž by takových škol, kde školní poznatky jsou v úzkém vztahu k realitě života dítěte, bylo co nejvíce.
Dále jedno velké nepochopení. J. A. Komenský se cítil být především knězem a duchovním člověkem. Vzdělání a výchova měla podle J. A. Komenského sloužit k poznání sebe sama a světa kolem sebe. Toto poznání mělo sloužit k dalšímu důležitému cíli – ovládnutí sama sebe, protože jen takový člověk by měl vládnout jiným. Cílem nejvyšším bylo povznesení se k Bohu.
Bohužel právě duchovní základ pedagogiky J. A. Komenského je dnes nejvíce opomíjen, případně je prohlašován za něco přežitého. Děje se tak ke škodě nás všech, protože podvědomí mladých lidí hledá něco, co dává smysl životu. Škola jim v tomto ohledu dává mnohdy málo, náboženství také často jen poskrovnu, takže často následuje útěk do světa sekt, drog, nenávisti proti společnosti a destrukci.
O jedinečné knize Labyrint světa a ráj srdce je sice ve školách učeno, ale kdo ji skutečně čte celou a zná vztah J. A. Komenského k původním rosenkruciánům? Přitom v této knize je i jednoduchý návod na to, jak být zdravý. Poutník totiž spatřuje Smrt, která vystřeluje ze svého luku šípy, které pak lidi mrzačí nebo zabíjí. Při bližším ohledání však Poutník zjišťuje, že Smrt žádný zásobník šípů nemá, ty šípy jí dávají sami lidé. Znáte lepší obraz pro počínání např. kuřáků? Zkusme ten obraz domyslet do konce ze všech možných pohledů.
Vedle drobného, ale velmi závažného spisu Cesta světla jako hora ční dílo Obecná porada o nápravě věcí lidských, z něhož si dovoluji citovat stále aktuální části:
„Je jisté, že základ správného řádu ve všem, co se týká člověka, a osa veškerého lidského štěstí je v tom, aby každý, kdo je určen k vládě nad jinými, chtěl, mohl a uměl rozumně ovládat především sama sebe..... Kdybychom zachovávali pravidla tohoto umění, která Bůh vryl do věcí a vepsal do lidského srdce a která nám znějí v uších, v celé lidské společnosti by trval dokonalý pořádek, klid a mír.“
Kdo by nevzpomněl na stav naší politické scény. Tolik lidí chce ovládat druhé, ale kdo může o sobě říci, že ovládá i své touhy, vzteky, vášně, řeči ....
„Všechno běžné vzdělání ... je otrocky nesamostatné a netvoří je úvahy o věcech, ale názory na ně. Z tisíců bys sotva našel jednoho, který pátrá vlastním duševním zrakem, jak Bůh řídí svět, jak věci vznikají, jak existují, trvají, či hynou, nebo proč se obnovují a kam to vše směřuje. A tak se stává, že vědění mnohých je domněnkou, ne věděním, i když si sami připadají jako Šalomounové.“
Tento stav vzdělání od dob J. A. Komenského houževnatě odolává všem snahám o proměnu. Čest a sláva výjimkám. Klasický obraz našeho žáka nebo studenta je bytost, která se učí něco zpaměti a pak to přeříkává. Kéž by to byla jednou bytost myslící samostatně na základě znalosti faktů a jejich porovnávání.
J. A. Komenský pouze nepopisuje nedostatky, ale nabízí i cestu k oné „všenápravě“ věcí pokažených. Je to cesta schůdná, byť ne zrovna pohodlná a jednoduchá. Kdo má chuť, ve stručnosti se s ní může seznámit ZDE
J. A. Komenský měl také moudré doporučení, že veškeré kvaltování toliko pro hovada dobré jest. Netřeba nám tedy chvátat, ale důsledně a samostatně myslet a žít tak, abychom především ovládli sami sebe. Mám v knihovničce Obecnou didaktiku J. A. Komenského. Dodnes je to aktuální čtení. Znovu si ji dám na stůl. Budu si v ní pravidelně číst jako dříve a promýšlet svoji výuku, aby vedla nejenom k materiálnímu poznání, ale i k hledání duchovního rozměru našeho bytí.