Ozývá se ve francouzských debatách a tahá za uši. Zní totiž jako „státní rasismus“.


„Systémový rasismus“ je termínem, který přichází z opačného břehu Atlantiku. Vytvořili ho dědicové bojů za občanská práva, aby dali najevo, že stávající zákony nestačí na krocení rasismu a jeho projevů. Poté, co padl rozsudek v případu George Floyda, vyzval prezident Joe Biden, aby boj proti systemic racism neustal. Donald Trump dotyčný pojem odmítl, Joe Biden ho nyní použil.

Vysvětlení hledejme v dějinách Spojených států amerických. Zprvu to byla éra otroctví a do šedesátých ler minulého století pak platila právně ukotvená segregace černých Američanů. Americká demokracie akceptovala rasismus a dala mu institucionální rámec.

Dnešní americký stát se vyprostil z této historické podoby rasismu a má dokonce antirasistická nařízení a zákony. Vzdor tomu nelze nepřiznat, že rasismus se tam může opřít o jisté prvky, které mohou mít ráz zvyklostí systémových. Jedna věc jsou názorové předsudky, jinou je přežívání společenské praxe, která vyvolává rasovou diskriminaci nebo ji může udržovat. Jak kupříkladu hodnotit skutečnost, že ve Spojených státech není obecně platným pravidlem existence dostupného a povinného veřejné vzdělávání. Není málo míst, například velké čtvrti v Detroitu, většinou osídlené Američany černé pleti, které nemají veřejnou školu.

Otázka rasismu není minulostí, vrací se a vyvolává polemiky. Nejen v USA, ale i ve Francii. Bývá to debatování mnohdy zavádějící. Podle okolností nebo bez rozmyslu se dávají rasismu různá adjektiva – státní, institucionální, systémový, strukturální. Často nikoliv ve snaze věc osvětlit, kritiku spojit s rozumným náhledem, nerozpalovat hlavy a nesoutěžit o to být co nejkřiklavější.

Zajisté, každá země má své historické milníky, o které se ráda opře nebo je naopak nevidí nebo vidět nechce. Francie není Amerika. Revoluce roku 1789 otroctví zrušila, Napoleon ho obnovil, druhá republika v roce 1848 znovu otroctví odstranila a těm, kteří by ho dále praktikovali, hrozil trest, že přijdou o občanství. Ano, je to jiná historie než ta americká. Co si Francie vepsala do zákonů, bylo chvályhodné a vznosně zrcadlilo Deklaraci práv lidských a občanských ze srpna 1789, ono nadčasové humanisticko-universalistické „sedmnáctero“, vyhlašující, že „lidé se rodí a zůstávají svobodnými a rovnými ve svých právech“. Vzdor tomu republika v 19.století připouštěla koloniální praktiky a dala zákonnou podobu diskriminaci těch, kteří byli v koloniích řazeni mezi občany druhého řádu.

Občanské nerovnosti, ekonomické, sociální, kulturní, sice subtilnější než v minulých stoletích, aby se daly označit za přímo rasistické, nemizí dodnes. Okraje velkých měst se jeví být opuštěny, ponechány samy sobě, jakoby z rezignace nad jejich společenskou marginalizací, doprovázenou zřetelnými znaky úpadku. Klíčí a roste z toho územní diskriminace, které se promítá do různých podob bezpráví a násilí. Idea solidární společnosti, která nehledí na odlišnosti etnické, kulturní, náboženské a rasové, bledne a uvadá. Něco o tom vypovídá nedávná historka, která odehrála na jednom předměstí Montpellieru. Prezidentu Macronovi, který do místa zavítal, sdělila vyčítavě jedna zdejší obyvatelka: „ Můj syn se mě ptal, zda skutečně existuje křestní jméno Pierre“. Projev vyloučené oblasti, z níž francouzskost emigrovala. Nechala se vyhnat nebo se nedbale pěstovala? Přestává být Francie společensko-kulturním celkem s občansko-právní rovností a stává se „souostrovím“ různě silných rozdílností?

Voluntaristická snaha bránit tomu, aby se sociálně odlišné segmenty populace navzájem separovaly, prohrává ve střetu s tlaky odmítat vzájemné soužití. Děje se tak s odkazem na údajně nepřekonatelné nábožensko-kulturní odlišnosti nebo na rasově podbarvenou nesnášenlivost. Je snad v pořádku, že se bohatá města zdráhají a vyhýbají plnit kvóty určené jim pro výstavbu sociálního bydlení? A může být k takovému postoji dostatečně pádným argumentem obava z vandalství, agresivity a necivilnosti, která se spojuje, jak se stalo zvykem, s jistými etniky? Ghettoizace určitých území má tak volnou cestu. A něco ve vědomí společnosti i její organizaci drží při životě škálu drobných ústrků a diskriminací, jdouc ruku v ruce s tendencí k rasovému dělení a separování se na základě původu a identity. „Systémová diskriminace spočívá na souboru organizačních, institucionálních a individuálních interakcí,“ soudí sociologové. Jinými slovy řečeno: jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá. Pokud se ozvěna někdy zdá být silnější než volání, na vině nejsou stromy.

Bylo by nespravedlivé tvrdit, že Francie trpí a připouští „systémový rasismus“. Určitě tu nevládne „státní rasismus“, jak vykřikují radikální militanti antirasismu. Problém vězí ovšem v tom, že se termín „systémový rasismus“ apriori odmítá a pokládá se za přehnaný, s odkazem na to, že rasismus je jen názor. Pokud však i prezident Macron v rozhovoru pro list Le Figaro nedávno přiznal, že policejní kontrola podle tváře je realitou, přesně popsal jeden „systémový rasismus“.