Francie se přiklání ke krajní pravici
Marine Le Penová to má snadné. Na prvního máje pod pařížskou sochou Johanky z Arku označila patronka Národního sdružení politiku Emmanuela Macrona za „sociální devastaci“. Oslovila tak nikoliv bezvýznamnou část dezorientovaného levicového voličstva. To již nepočítá s tím, že bude jako celek blokovat, jak bývalo po léta zvykem, krajní pravici na cestě k moci.
Levice, neschopná najít společnou řeč, ponechává svého voliče vstřebávat do sebe všechny v současné době populární zloby a vzteky. Pro Le Penovou je kritika a agitace o to snažší, že nemusí být nijak zvlášť přesná. Nenese odpovědnost za žádný region, kraj nebo velké město, nikdy za nic neručí. A co je nejdůležitější, nový mediální ekosystém vytváří atmosféru, které je pro Le Penovou příznivá. Mediální sféra přihřívá v národní debatě dojem chaosu, kolapsu a náladu jako v předvečeru občanské války.
C-News, Sud-Radio a další zpravodajské kanály, nakažené obavou z poklesu sledovanosti, nabízejí hodiny a hodiny disputací, při kterých se mudruje a ventiluje rozhořčení. Tyto kanály jsou malé, ale vedeny snahou se prosadit, využívají zákoutí, v nichž panuje úzkost a obavy, vyhrocují protipóly a vše zjednodušují. Atentát na policistu islamistickým radikálem nebo schůzování Národního svazu studentů Francie, kde se nemíchala a separovala pohlaví a rasy. Vždy podle stejného schématu a ve shodném stavu mysli „nic už nefunguje“ a civilizace se rozkládá.
Sociální sítě jen dovršují šíření a rozptyl kouře všeobecného úpadku. Kdo se pokusí dát informace do souvislostí, uvést do perspektivy, nuancovat a neházet vše do jednoho pytle, je naivka, mudrlant, u nás by se asi řeklo ono hrubé a posměšné „dobroser“, zasluhující naplno opovržení nebo alespoň zesměšnění Přitom francouzská realita zdaleka není tak jednosměrná. Ale solidarita, vzájemná pomoc a integrace statisíců cizinců - připomeňme, že do Francie přišlo v posledních pěti letech 360 tisíc migrantů - to není zajímavé a nezapadá to do schématu „úpadek, rozklad“. Před pěti lety se vedly vzrušené debaty o rozdělování uprchlíků do malých měst po celé Francii.
Většinou to zafungovalo, ale sdělovat to a připomínat, je méně zajímavé a málo využitelné, než nafukovat případy křiklavé a negativní.
Big picture, jak říkají Američané, celkový obraz, na jehož utváření se podílejí všechny zpravodajské stanice a sociální sítě, ovlivňuje a určuje politickou atmosféru země. Přednost má realita viděná, rozuměj prostřednictvím obrazů, které nabízejí média, než realita žitá. Minulou sobotu Le Penová tweetovala snímky střelby mezi delikventy (pravděpodobně drogovými dealery) ve Valence. Žádná úmrtí ani zranění, ale záběry jako z westernu. Vypovídají o městském ghettu, kde se praktikuje drogový obchod, jako kdyby to panovalo ve Francii za každým rohem. Lokální záběr a obraz okamžiku se mění prizmatem Le Penové nebo kanálu C-news v prezentací situace celonárodní, všudypřítomné, a jako by šlo o jev soustavný a každodenní .
Nedávný případ otevřeného dopisu francouzských generálů prezidentu Macronovi a vládě dobře ilustruje umění vykreslit Francii na pokraji kolapsu. Stačí sdělit, že průzkumy veřejného mínění potvrzují, že Francouzi souhlasí s generály. Je otázkou, co je třeba z této události dávat na vědomí: popularitu a ohlas dopisu, byť jeho analýza stavu společnosti je asi tak přesná jako výroky „dříve bylo lépe, všechno se pokazilo, Francie je rozdělená“, nebo dát ke zvážení, zda je přijatelné, aby penzionovaní vojáci formulovali buřičským způsobem jen naoko zastřené hrozby civilním institucím a občansky voleným orgánům.
Le Penovci mivali ve zvyku stavět se do role obětí médií, „mediálního pendrekování“, jak rádi říkávali. A pěstovali si vizitku antisystémových protagonistů. Dnešní situace je zcela opačná. Nový mediální systém, typický polarizováním, přeháněním a zjednodušováním, dělá z Marine Le Penové kandidátku s velkým K. Nahrává jí jak dnešní systém informování, tak sociální sítě.
Levice, neschopná najít společnou řeč, ponechává svého voliče vstřebávat do sebe všechny v současné době populární zloby a vzteky. Pro Le Penovou je kritika a agitace o to snažší, že nemusí být nijak zvlášť přesná. Nenese odpovědnost za žádný region, kraj nebo velké město, nikdy za nic neručí. A co je nejdůležitější, nový mediální ekosystém vytváří atmosféru, které je pro Le Penovou příznivá. Mediální sféra přihřívá v národní debatě dojem chaosu, kolapsu a náladu jako v předvečeru občanské války.
C-News, Sud-Radio a další zpravodajské kanály, nakažené obavou z poklesu sledovanosti, nabízejí hodiny a hodiny disputací, při kterých se mudruje a ventiluje rozhořčení. Tyto kanály jsou malé, ale vedeny snahou se prosadit, využívají zákoutí, v nichž panuje úzkost a obavy, vyhrocují protipóly a vše zjednodušují. Atentát na policistu islamistickým radikálem nebo schůzování Národního svazu studentů Francie, kde se nemíchala a separovala pohlaví a rasy. Vždy podle stejného schématu a ve shodném stavu mysli „nic už nefunguje“ a civilizace se rozkládá.
Sociální sítě jen dovršují šíření a rozptyl kouře všeobecného úpadku. Kdo se pokusí dát informace do souvislostí, uvést do perspektivy, nuancovat a neházet vše do jednoho pytle, je naivka, mudrlant, u nás by se asi řeklo ono hrubé a posměšné „dobroser“, zasluhující naplno opovržení nebo alespoň zesměšnění Přitom francouzská realita zdaleka není tak jednosměrná. Ale solidarita, vzájemná pomoc a integrace statisíců cizinců - připomeňme, že do Francie přišlo v posledních pěti letech 360 tisíc migrantů - to není zajímavé a nezapadá to do schématu „úpadek, rozklad“. Před pěti lety se vedly vzrušené debaty o rozdělování uprchlíků do malých měst po celé Francii.
Většinou to zafungovalo, ale sdělovat to a připomínat, je méně zajímavé a málo využitelné, než nafukovat případy křiklavé a negativní.
Big picture, jak říkají Američané, celkový obraz, na jehož utváření se podílejí všechny zpravodajské stanice a sociální sítě, ovlivňuje a určuje politickou atmosféru země. Přednost má realita viděná, rozuměj prostřednictvím obrazů, které nabízejí média, než realita žitá. Minulou sobotu Le Penová tweetovala snímky střelby mezi delikventy (pravděpodobně drogovými dealery) ve Valence. Žádná úmrtí ani zranění, ale záběry jako z westernu. Vypovídají o městském ghettu, kde se praktikuje drogový obchod, jako kdyby to panovalo ve Francii za každým rohem. Lokální záběr a obraz okamžiku se mění prizmatem Le Penové nebo kanálu C-news v prezentací situace celonárodní, všudypřítomné, a jako by šlo o jev soustavný a každodenní .
Nedávný případ otevřeného dopisu francouzských generálů prezidentu Macronovi a vládě dobře ilustruje umění vykreslit Francii na pokraji kolapsu. Stačí sdělit, že průzkumy veřejného mínění potvrzují, že Francouzi souhlasí s generály. Je otázkou, co je třeba z této události dávat na vědomí: popularitu a ohlas dopisu, byť jeho analýza stavu společnosti je asi tak přesná jako výroky „dříve bylo lépe, všechno se pokazilo, Francie je rozdělená“, nebo dát ke zvážení, zda je přijatelné, aby penzionovaní vojáci formulovali buřičským způsobem jen naoko zastřené hrozby civilním institucím a občansky voleným orgánům.
Le Penovci mivali ve zvyku stavět se do role obětí médií, „mediálního pendrekování“, jak rádi říkávali. A pěstovali si vizitku antisystémových protagonistů. Dnešní situace je zcela opačná. Nový mediální systém, typický polarizováním, přeháněním a zjednodušováním, dělá z Marine Le Penové kandidátku s velkým K. Nahrává jí jak dnešní systém informování, tak sociální sítě.