Politika vícestranného politického zasahování silných regionálních aktérů do poměrů v Afghánistánu se po odchodu USA obnoví a vrátí, jak tomu bylo a je odjakživa.

Na konci srpna opustí Američané Afghánistán. Kdo je nahradí? Najít odpověď si žádá malou exkurzi do minulosti a otevřít si atlas. Dějinám je jasné, že povstání Tálibů není nic nového. Nemluvě o tom, že toto národně-náboženské hnutí již bylo u moci v letech 1996 až 2002.

V roce 1898 doprovázel Churchill britskou expedici k hranicím Afghánistánu jako mladý důstojník a novinář. Britové tam zamířili potlačit povstalce muslimsko-paštúnské strany podobné orientace jako mají „hledači pravdy“ Tálib al-Ilm. Cizinci pod imperiální vlajkou utrpěli těžkou porážku a museli pohoří Hindukúš opustit. O století později se v hornatém zemi dostalo Rusům a Američanům stejného zážitku. Nemá nikoliv náhodou pověst „pohřebiště říší“. V Afghánistánu se chod věcí opakovaně převrací, zaniká a zase obnovuje.

Je známo, co z toho vyplývá. Afghánistán byl vždy tím, co se dalo nazvat „imperiální schůdek“. Než o něj zakopnout a rozbít si hlavu, lépe ho obejít. Jde o území, které slouží jako nárazník mezi mocnostmi, které považují za příliš nebezpečné mít společné hranice. Navíc, pokaždé, když si mocná říše chtěla Afghánistán obsadit sama pro sebe, protože se cítila mocnější nebo byla bohatší, dostala se do potíží. Jen Alexandr Veliký se tam dokázal trvaleji zpřítomnit.

Nyní je čas pohlédnout do atlasu s mapou střední a jižní Asie. Po odchodu Američanů zůstávají Afghánistánu hranice s Íránem na západě, Indií a Pákistánem na jihu a Čínou na východě. Rusko na severu je na dosah prostřednictvím Uzbekistánu a Tádžikistán, svých středoasijských klientů a spojenců.

Ještě než se otevřela Tálibům cesta návratu k moci nad celou zemí, horlivě se pustili do diplomatické aktivity. V lednu byli přijati v Moskvě a v červenci v Teheránu a v Pekingu. V Pákistánu mají dokonce ambasádu a dva konzuláty. O něčem to vypovídá.

Afghánistán, to jsou uprchlíci a islamismus a navíc etnické a náboženské komunity mající své patrony a ochránce za hranicemi. Celý malý svět kolem sdílí společně jednu velkou obavu z toho, že se vnitřní afghánský konflikt přelije na okolní území. Írán a Pákistán nechtějí statisíce uprchlíků. Nyní jich odchází ze země na 30 tisíc týdně.

Čína si zase nepřeje pronikání islamistických militantů do Sin -ťiangu, kde žijí muslimští Ujguři. Odtud vychází urgence mít pod kontrolou afghánské území a zneškodňovat snahy Islámského státu prosadit se na afghánské půdě.

Součet je rychle hotov. Jediný aktér, který má vojenskou sílu, konkuruje Islámskému státu a dokonce ho nesnáší, jsou Tálibové a jejich spojenec al-Ká´ida. Každé z okolních zemí jde navíc o její chráněnce mezi afghánskými etnickými a náboženskými skupinami. Írán brání šíitské Hazáry před pogromy, Pákistán je posedlý obavou z toho, jak Indie posunuje své pěšce na afghánské šachovnici. Rusku se vydává za zastánce Uzbeků a afghánských Tádžiků. Plyne z toho stav, kdy každý z nejbližších sousedů má zájem se s Táliby dohodnout.

To je přesně „status quo ante“, stav, který Afghánistánu vždy vyhovovat: sázet a hrát na rovnováhu regionální mocností, stavět jednu proti druhé, aby mu platili všichni a nikoho přitom plně neuspokojit. Inu, imperiální schůdek s rizikem úrazu.