Brát na vědomí rozložení sil ve světě a s odkazem na to soudit a rozhodovat bez emocí a s odstupem se zpravidla nazývá „realpolitikou“. Pokládá se v ní za přirozené stavět zájmy domácí a prezentní na první místo. Ruská invaze na Ukrajinu nabízí možnost posoudit limity „realpolitiky“. Logika tohoto přístupu usnadnila cestu k válečné tragédii, kterou dnes sledujeme v přímém přenosu.

Nárok každé země hájit své vlastní zájmy, jak z koncepce „realpolitiky“ vyplývá, skrývá riziko: oddělovat naše zájmy od našich hodnot a to v důsledku obavy, že důraz na naše hodnoty a „lidskoprávnost“ by mohl jít proti našim zájmům. Argumentem je pak tvrzení, že demokracie není nutně pro každého.

Před 24. únorem považovali mluvčí krajní pravice ve Francii a tamní suverenisté zprava i zleva kremelské vedení za faktor globální stability. Jedním dechem přitom dodávali, že, „Rusko by nemělo být ponižováno“. Jaká stabilita se dostala do hry, to ukázaly události v Sýrii. Odtamtud mohlo vzejít varování, na jakou strategii Kreml přechází . Zastánci „realpolitiky“ tvrdili, že ruská angažovanost vrátí Sýrii stabilitu. A skutečně, je tam znovu stabilita, nebo spíše hrůzovládný klid? Za jakou lidskou cenu a jak to prospívá, bráno z hlediska „realpolitiky“, zájmům demokratické Evropy?

Ruský vliv v Sýrii je dnes realitou, stejně tak ruský vliv ve východním Středomořím a na nebi této oblasti. Zájmy Evropy a její vliv zde naopak vadnou a mizí. Francie to pociťuje dnes o to více s ohledem svůj někdejší dlouhodobý politicko-kulturní otisk v syrsko-libanonské Levantě. Marný pokus prezidenta Macrona iniciovat obnovu Libanonu a zastavit rozpad tamních státních struktur to jen potvrzuje.

Spolu s tvrdou represí domácího obyvatelstva ze strany režimu Baššára al-Asada mělo bombardování povstaleckých předměstí Damašku a obytných čtvrtí Aleppa a Homsu ruským letectvem dopad v podobě rozmachu předovýchodní migrace směrem do Evropy počínaje rokem 2015. Většina syrských uprchlíků utíká před násilnostmi režimu, před ruským leteckým bombardováním a před hrůzou z Islámského státu, když islamisté dostali volnou ruku na úkor umírněné opozice. Ruská propaganda sice tvrdila, že ruské letectvo bojuje proti islamistickým bojůvkám a teroristům, ale Islámský stát padl především zásluhou Kurdů.

Obrana před migrační vlnou je přitom fetišem předvolební agitace francouzských obhájců Ruska zejména na krajní pravici. Na těchto pozicích se vyvolávání strachu z migrace spojuje s výzvou: Neponižujte Rusko!

Na jaké logice se staví taková výzva? Pocity Ruska a Kremlu se mají, ba musejí brát v úvahu a smýšlení národů nikoliv? Národy evropského Východu, přijímající demokracii, se obracejí spíše k EU než k Rusku. Do svých ústav dokonce někdy vpisují úmysl zapojit se do Atlantické aliance. Máme se stavět proti této vůli a proč? Má se jim zakazovat snít o evropské svobodě, aby se nedráždil ruský medvěd?

Francouzští zastánci „realpolitiky“ zhusta odkazují na gaullistickou doktrínu. Podle jejich soudu to znamená praktikovat shodný odstup od Západu i od Východu. Nějak tak se to i obecně chápe. Leč je to výklad zjednodušený a překrucuje gaullistickou zásadu. Podle této linie nepřestává být Francie americkým spojencem, což neznamená, že americkou pozici přijme Paříž pokaždé : viz intervence v Iráku v roce 2003, k níž se Francie nepřipojila. Ale ve vztahu k sovětskému Rusku bývala spojencem Washingtonu bez výhrad: viz krize vyvolaná sovětskými raketami na Kubě v roce 1962 nebo rozmístění raket středního doletu v Evropě v roce 1983.

„Realpolitika“ skrývá utkvělou představu světa rozděleného na vlivové sféry. Je to myšlenka dělat světovou politiku na mapách bez národů a s příkazem úcty ke statu quo mocných a z nich pak zvláště ty autoritativní ve vlastním zájmu nedráždit.