Francie už nějaký čas působí dojmem, že je uvězněna v nejhorších zatuchlinách své minulosti. Silně se to projevilo v posledních měsících, které předcházely letošním prezidentským volbám. Co je charakteristické pro aktuální politicko-ideovou rozpravu ve Francii a jaké mohou být příčiny toho, že v ní zpopulárnělo ideové zpátečnictví a myšlenkové neoreakcionářství?

Pravice dává v médiích přednost reakčnímu tónu a do veřejného prostoru vnáší tomu odpovídající konzervativní a zpátečnická témata. Atomizovaná a roztříštěná levice je zaseklá v zastaralé ideologii a podkopává se osobní sebestředností svých aktérů, kteří se ve svých postojích jen nepatrně odlišují. Konzervatismus je veleben, progresivismus bloudí. Universalismus je vydáván za jednostranné západnictví. Antirasismus je ztotožňován s totalitarismem. Jeho novými podobami se opovrhuje. Označují se přezdívkou „islamolevičáctví“ a jsou pokládány za zhoubný „wokismus“. Feminismus dneška přijal za vlastní „postoj oběti“. Mladí lidé horující pro ochranu klimatu jsou přirovnáváni k ajatolláhům a ekologii je vydávána za nové sektářské náboženství. Univerzita čelí obvinění, že šíří "militantní učení" a importuje "cizí teorie". Dobro se změnilo ve zlo. Dobré ve špatné. A střízlivá velkorysost v naivitu, ba idiotství.

Na jakém základu funguje reakční rétorika? Co způsobuje, že je tak přitažlivá pro společenské prostředí do sebe uzavřené a soustředěné jen na sebe? Proč tuto rétoriku jistá část mediální sféry nechává rezonovat a zesiluje její hlas? Do jaké míry vývoj politické kultury pomohl k expanzi tendence vyhrocovat názorové pozice do extrémů a jaký díl odpovědnosti na stavu, který je myšlenkovou a kulturní prohrou, nese a má levice? Analýzu francouzské myšlenkové kontrarevoluce rozebírá politoložka Frédérique Matontiová v knize Comment sommes-nous devenus réacs ? (2021). Klade si otázku, co způsobilo, že se na prahu roku 2022, roku francouzských prezidentských voleb, dostala v médiích výrazně do popředí reakční ideologie.

Myšlenkový obrat je v prvé řadě reakcí na společenské transformace a antropologické proměny. Proměny ekologické, geopolitické a indivuduálně existenciální se na Západě přijímají jako otřesy a prožívají se jako újma na vlastní dlouhodobě uvyklé sebestřednosti a sebeobdivu. Sigmund Freud upozornil svého času, že „sebeláskou lidstva“ otřásly tři závažné vědecké objevy (Essais de psychoanalyse appliquée, 1933). První otřes vyvolal Mikuláš Koperník, když prokázal, že Země není středem vesmíru. Druhý vyvolal Darwin zjištěním, že člověk není více než jen zvířecí tvor. Třetí ránu dal lidstvu objev podvědomí, které funguje tak, že individuální Já není pánem ve svém vlastním domě.

Současný dopad změn a posunů vyvolává na jedné straně zmatení v mnoha směrech, na straně druhé otevírá nové perspektivy a dává nové podněty k mobilizaci. V prvé řadě jde o posun týkající se celku životního prostředí a poznávání vzájemných vazeb v celku živých organismů: pandemie Covidu-19 dala tvrdě najevo, že lidstvo není žádným výlučným ohniskem „stvořeného“, že je součástí úzkého propojení s ostatními živými tvory a že svým konáním si může připravit podmínky pro sebezničení.

Antropolog Philippe Descola uvádí paralelu mezi chováním koronaviru a přístupem moderního kapitalismu k životnímu prostředí planety: „Covid je parazit, který využívá a zneužívá svého hostitele někdy až tak dalece, že ho zabíjí. Kapitalismus dělá to samé od počátku průmyslové revoluce, aniž by si to uvědomoval. Už to dnes sice víme a dokonce je lék, který by pomohl - změna našich životní zvyklostí, ale jako kdybychom se toho léku báli…. Zažíváme antropologický převrat, nemůžeme již oddělovat přírodu od kultury. Napříště musíme vytvořit společný, obyvatelný svět s ne-lidmi, což nás povede k nutnosti vymanit se z našeho antropocentrismu“. Historik Christophe Bonneuil konstatuje, že vývoj založený na těžbě a dolování učinil z lidstva „tellurickou“ sílu. „Antropocén nebo kapitálocén, tato nová éra s globálním oteplováním není dočasnou klimatickou krizí, je geologickým bodem zvratu, který přináší nový lidský úděl“ (La Société qui vient, 2022, sborník ed. Didier Fassin).

Velká narcistická nejistota

Reakcionáři obviňují ekologii zacílenou na živý i nerostný celek planety z totality. Neokonzervativci těkají mezi popíráním klimatické hrozby, vírou v technologickou spásu a posměšky pro environmentalisty, animalisty, vegany či „radikalitu“ ekofeministek, které rehabilitují středověké čarodějnice. Již citovaný francouzský antropolog Descola konstatuje, že revoluční levice je vůči ekologii zdrženlivá. „Zatímco my prožíváme přechod jedné éry do druhé, revoluční levice se snaží mobilizovat hesly včerejšího světa a zůstává připoutána ke svému leninskému softwaru“. Pokušení vracet se ke starému je silné. Podle Descoly dnešní stav připomíná dobu osvícenství, kdy znalosti a zvyklosti byly zpochybněny a rozvráceny, ale nové myšlenky zatím nepronikly hlouběji do společnosti. Připomeňme, že v roce 1766, v době filosofa a osvícence Voltaira, byl ve Francii popraven za rouhačství spočívající mimo jiné v tom, že vlastnil filosofovy spisy, jistý Francois-Jean Lefebvre de la Barre.

Druhý převrat ovlivňuje intimitu, zejména prostřednictvím poruch pohlaví a sexuality. Hnutí #metoo a uznání souhlasu, rozkrývání sexistického násilí, incestu, zveřejňování fenoménu obtěžování a odhalení šíře pedokriminality, to vše tvrdě zasáhlo neoreakční vulgátu, která nepřestává notovat „už se nemůže nic říkat, už se nemůže nic dělat“. Všechny instituce, které se různou měrou dotýkají mravnosti a které se i fyzicky tak či onak se ocitají ve vztahu k lidské tělesnosti a měly nebo na ni dosud mají vliv, byly a jsou zasaženy: církev, armáda, škola a univerzita, ale také rodina, zábavní podniky, sportovní kluby a spolky.

„Konec mužské nadvlády“ je „antropologickým zemětřesením“, konstatuje filozof Marcel Gauchet (Le Débat, květen-srpen 2018). „Útok na patriarchát dráždí a vyvolává silnou nejistotu sebelásky,“ poznamenává Cynthia Fleuryová autorka knihy Ci-gît l’amer. Guérir du ressentiment, 2020). Eric Zemmour, kandidát na prezidenta v letošních prezidentských volbách ve Francii, se uvedl na dráhu provokatéra a reakčního pamfletisty knihou Le premier sexe, 2006. Jde o „traktát propagující mužnost jako umění žít, určeným mladým feminizovaným generacím“ a zesměšňující „dobu totalitní a „kastrační“ rozmanitosti“. Patrick Buisson v knize Konec jednoho světa. Příběh maloburžoazní revoluce (2021) vystavuje kritice „depaternalizaci autority“ ve společnosti, kde „neexistuje ani Bůh, ani chlap“. Podle Renauda Camuse, autora teorie „velkého přemístění“, není za strachem z „globální náhrady“, pouze panika z toho, že Evropané budou nahrazeni Afričany, ale i obava, že „ muži budou nahrazeni ženami“.

Studie Theresy Vesciové a Nathaniela Schermerhorna, psychologů z Pensylvánské univerzity konstatuje, že u zastánců hegemonické formy maskulinity, tedy kulturního modelu mužské dominance, je větší pravděpodobnost, že budou volit republikány typu Donalda Trumpa než demokraty jako Hillary Clintonovou či Joe Bidena. Cynthia Fleuryová upozorňuje na zrod a šíření „politiky zášti“, v níž diktuje jednání a chování v převážné míře „hněv, závist, žárlivost, virilismus a maskulinismus“.

Podle tvrzení Evy Illouzové, autorky opakovaně vydávané knihy The End of Love. A Sociology of Negative Relations, 2002, „všichni pravicoví populisté jako Narendra Modi, Jair Bolsonaro, Donald Trump, Viktor Orban a jejich potenciální nástupci jako Eric Zemmour ve Francii ztělesňují hegemonickou maskulinitu“. Feministická, homosexuální a transgenderová hnutí jsou v této galaxii vnímána jako „přímé ohrožení tradiční rodiny, kterou mnozí pokládají za základ své identity. Přitom není málo žen, které se k tomuto modelu hlásí a do značné míry ho schvalují.“

Kapitál, který představuje rodina, a její hlubinný smysl se v souvislosti s politikou nedoceňuje nebo špatně chápe. Illouzová připomíná, že pro orientaci politického chování a zvyklosti nepřestává být rodina zásadní referencí, zejména pak pro ty společenské vrstvy a skupiny, které se neobejdou bez vzájemné pomoci a pro něž zůstává rodiny jediným zdrojem a rámcem. Revoluce se dělají doma a kontrarevoluce jsou v obýváku. Parafrází Freuda by se tedy dalo říci, že toto intimní pozdvižení je „domácí“ ranou: muž už není pánem ve svém vlastním domě.

Třetí posun je geopolitický. Zažíváme velkou změnu ve světě, jehož těžištěm již není Evropa. To, co bylo v centru, se přesunulo na periferii. Valéry Giscard d'Estaing (1926-2020), prezident francouzské republiky v letech 1974 – 1981, svého času prohlásil, že Francie je „střední velmoc“. Tehdy to v zemi zvedlo vlnu pohoršení. Špatně pochopený výrok, kterým exprezident dával najevo, že Francie má budoucnost jen ve spojení s celkem Evropy. Dnes už to mnozí ve Francii chápou. Ale rána zůstala. Odtud to neustálé hledání ztracené velikosti. Reakcionáři jako Zemmour a jemu podobní se v snaží hrát na Trumpa: „Udělejme Francii znovu skvělou!" Navíc se prosadily nové výzkumy, globální, světové, postkoloniální nebo dekolonizující, které berou v úvahu otázky, vycházející z existence rasových předsudků a jejich přežívání. Nové přístupy jdou ve šlépějích, které v tomto citlivém terénu „postkolonialismu“ zanechali americko-palestinský esejista Edward Said („Orientalismus“) či indická intelektuálka Gayatri Spivaková („Utlačovaný“).

Morální panika

„Kritika universalismu ve jménu univerzálnosti, dekolonizující postoj, který nerelativizuje, nýbrž dává prostor celosvětové pluralitě,“ je dictum, které formuluje senegalský filozof Souleymane Bachir Diagne, profesor na Kolumbijské univerzitě. „Představa, že Evropa je univerzální a zbytek světa se tomu musí přizpůsobit, vychází už od Hegela, podle kterého každá oblast světa začíná existovat teprve od okamžiku, kdy ho spatřil nebo tam vkročil Evropan. Například tvrzení typu „Kryštof Kolumbus objevil Ameriku v roce 1492“ je naprosto absurdní: pokud byla Amerika „objevena“, pak to bylo dílem Amerikoindiány,“ uvádí filozof, specialista na Henri Bergson (1859-1941) a súfíjský islám. Jedná se o „provincializování Evropy“, jak píše indický historik Dipesh Chakrabarty. Neznamená to ovšem výzvu „odmítnout evropského myšlení, které je stejně tak nenahraditelné, jako nedostatečné vzhledem ke zkušenostem s politickou modernitou v nezápadních zemích“ Provincializování Evropy, 2020. Spolu s indickou akademičku Leelu Gandhiovou pak dodává, že tento přístup by se měl oprostit od jakékoliv touhy po „postkoloniální pomstě“.

Sílící globalizace a s tím související změny, dále růst vlivu Číny a Asie obecně, a navíc pak ekologická, migrační a sanitární krize „traumatizovaly velkou část francouzské populace“, tvrdí Pierre Singaravélou. Francouzský historik věnující se dějinám koloniálních říší a historii globalizace uvádí: „Eric Zemmour a intelektuálové na krajní pravici reagují na tyto mučivé výzvy tak, že podávají obraz Francie jako ostrova odděleného od zbytku světa a jako zemi, která si od doba Chlodvíka až po současnost uchovává neměnnou totožnost“. Decolonizations (knižní vydání televizního seriálu kanálu ARTE autorů Pierre Singaravélou, Marc Ball, Karim Miské, 2020). Atmosféra obav o osud Francie se vepsala i do ostré kritiky publikace Světové dějiny Francie, kolektivního díla 122 francouzských historiků vedených Patrickem Boucheronem, profesorem na Collège de France, která vyšla v roce 2017. Dílo bylo obviněno z podrývání „národního románu“ a z „rozkládání Francie zevnitř“. Jak vysvětluje Pierre Singaravélou, který se na Světových dějinách Francie podílel: „Jediné, co o Francii neplatí, je to, že by její dějiny byly napsány předem. Po staletí ji utvářela „smíšená krev“, jak už v roce 1950 konstatovali historici Lucien Febvre a François Crouzet (viz Jsme smíšené krve), její hranice se opakovaně měnily a francouzština se prosadila jako společný jazyk až ve druhé polovině 19. století. Francie zkrátka není nějakou jednou pro vždy určenou daností a je úlohou historiků oprostit výklad minulosti země od jakési osudové a vrozené určenosti. Utvářela se a byla formována někdy až do tak dalece, že chtěla ztělesňovat a mluvit za celé lidstvo“.

Pro reakční konzervativismus lze najít důvody ve třech tematických okruzích - ekologie, feminismus a postkoloniální nálady, které jsou výrazem objektivních proměn a názorových posunů ve světě. Claude Gautier a Michelle Zancarini-Fournelová poukazují v publikaci De la défense des savoirs critiques. Quand le pouvoir s’en prend à l’autonomie de la recherche (2022) na to, že vědecké spory kolem „intersekcionality“ (intersekcionalita je analytický rámec vytvořený na konci 20. století, kterým se dokazuje, že vzájemně propojené systémy moci dopadají s největší váhou na ty, kteří jsou nejvíce vytlačeni na okraj společnosti) nemusejí souviset jen s „generačním konfliktem“ ve výzkumu a na universitách.

„Trojúhelník tématiky - životního prostředí, ženské rovnoprávnosti a postkoloniální nerovnosti - mobilizuje mládež, která se kolem těchto problematických otázek sdružuje politicky, jak vidíme u pochodů za klima, hnutí #metoo a Black Lives Matter,“ konstatuje Pap Ndiaye, ředitel pařížského Muzea dějin přistěhovalectví. Tento historik Spojených států a afroamerické populace přiznává, že je „nemile překvapen přetrvávajícím antiamerikanismem francouzských neoreakcionářů, kteří hovoří o importované ideologie“. Přitom od Elisée Reclusové po filozofa André Gorze za ekologii, od filozofky Simone de Beauvoirovou po spisovatelku Françoise d'Eaubonneovou za feminismus, od básníka Aimé Césaira po psychiatra Frantze Fanona za dekolonialismus, „má Francie v těchto tématech dlouhou tradici“.

„Je realitou, že hluboké proměny ve společnosti vyvolávají reakci a vzbuzují odpor nejkonzervativnějších segmentů, jak ukázalo hnutí Manželství pro všechny (Mariage pour tous) nebo boj proti sexismu“, konstatuje antropolog Didier Fassin, který editoval kolektivní dílo La Société qui vient (2022): „Má to často podobu morální paniky, jako kdyby tradičnímu světu a jeho hodnotám hrozil zánik“. Ale zároveň s tím jde „vytváření obětních beránků, jako jsou muslimové, migranti, stejně jako ty nebo ti, u kterých se předpokládá, že diskriminaci, které jsou vystaveni, staví záměrně do popředí a jsou obviňováni z islamo-levičáctví a napomáhání terorismu, přičemž tyto pomluvy slouží jako nástroj k rozdělení společnosti a oslabování její solidarity“.

Snaha odvést pozornost

Citovaní intelektuálové se snaží nepodléhat jak iluzím, tak být smířliví. Berou na vědomí excesy, zejména ty, kterými trpí aktivisté a militanti survivalismu nebo indigenismu (domorodosti). Ale, jak poznamenává sociolog Edgar Morin, „místo strachu z gigantické planetární krize, která nás zasahuje naplno, se po nás žádá, abychom se báli „wokismu“, tohoto minoritního proudu ve francouzské kultuře“. Odvádět pozornost, to je operační módus. Neoreakční strategie se zaměřuje na jednotlivé případy s cílem zdiskreditovat základ celého myšlenkového hnutí. Kulturní hegemonie, pojem formulovaný filozofem Antoniem Gramscim (1891-1937), který říká, že politický zápas se vede prostřednictvím války idejí, „se přesunul ze slovníku levice do slovníku pravice“, jak konstatuje Didier Fassin. „Prohráli jsme mediální bitvu,“ přiznává Pierre Singaravélou. Proces poznání a uvědomění se možná zpozdil, ale protiofenzíva už začala.

Dokazují to mimo jiné publikace historiků Laurenta Jolyho a Laure Muratové. Jolly boří historické lži Erica Zemmoura Les Falsifications de l’histoire (2022) a poukazuje na nebezpečnost „etnického nacionalismu“. Muratová (Qui annule quoi, 2022) soudí, že woke („probuzené“) myšlení a konkrétně to, co neokonzervativci nazývají cancel culture (kultura rušení, škrtání), což podle ní „není ušetřeno zmatenosti“, nelze redukovat na hnutí fanatických bořitelů soch nebo na „diktaturu menšin“. Spočívá, řečeno slovy herečky Jodie Fosterové, ve snaze „napravit a posteriori zjevné nespravedlností“.

Rozdílnosti pohledů a přístupů ovšem přetrvávají. Po Trumpově vítězství se někteří progresivní intelektuálové začali vyjadřovat v tom smyslu, že levice se vzdala sociální otázky ve prospěch otázky společenské a opustila dělníky a přešla k obraně menšin. Následkem tohoto posunu dostaly zpátečnické názory možnost se uchytit a dále se šířit. „Rozpad dělnického hnutí a zklamání lidových vrstev z levice, která nesplnila jejich očekávání, když byla u moci, přispěly k marginalizaci ekonomicko-sociálních otázek“, tvrdí Gérard Noiriel, spolu se Stéphanem Beaudem autor publikace Race et sciences sociales (2021) . „Jedna část levice se přidala k pravicí podníceným výkladům o ohroženém sekularismu a další část převzala tématiku a argumenty, přicházející z USA, o „systémovém rasismu“, „bílých privilegiích“ , apod. Ke kolapsu levice, jehož jsme dnes svědky, přispívá i množení struktur, bojujících za spravedlnost v případech často oprávněných, avšak bez snahy včlenit je do nějakého uceleného programu. V širším společenském kontextu to lze dát do souvislosti s tím, že z veřejného prostoru se téměř vytratili zástupci lidových vrstev. A z lidové vrstvy pak rázem mizí zájem jak o polemiky, které jsou, pravda, často neplodné, tak o znepokojující problémy dneška“.

Eva Illouzová upozorňuje na „mimořádnou vitalitu“ feministických, transgenderových a postkoloniálních hnutí, ale poznamenává, že „postupují rychleji než společnost“ a že takto vznikající odstup může vyvolávat napětí a averze. Tato hnutí „jsou totiž vedena skupinami odlišujícími se společensky a které se i geograficky vzdalují od většinové populace“, uvádí Illouzová ve sborníku L’Age de la régression. Pourquoi nous vivons un tournant historique (2017).

„Opozice třídních a rasových vztahů je umělá“, píše Pap Ndiaye v knize La Condition noire. Essai sur une minorité française (2009). „Boj proti diskriminacím, kterým jsou vystaveni ti, kteří z důvodů svého původu nenacházejí práci a pravděpodobně se jim nepodaří začlenit se do společnosti, je bezpochyby bojem sociálním. Proto specifické problémy lidí, kteří jsou vystaveni dopadům rasovému dělení, nabývají povahu obecnou“.

Vůči převaze reakčnosti „nejsou vůdci levice momentálně schopni postavit obrannou hráz,“ lituje Frédérique Matontiová. Aby „progresisté obnovili společnou ideologickou bázi, je třeba přestat s falešnými opozicemi, které vytvářejí spory, stavět proti sobě feminismu a neofeminismu, antirasismus universalistický a antirasismus intersekcionální, boj proti diskriminaci a boj proti nerovnostem, obranu lidových vrstev a obranu menšin“.

Konstatování, že reakčnost má převahu, doprovází pocit, ba přesvědčení, že procházíme obdobím velkých mutací, které jsou neseny mnohými současníky, jenž jsou „žel z onoho starého světa“, řečeno slovy básníka. „Ano, nový svět přichází“, dodává Pap Ndiaye, „i když polemiky vyvolávané reakcionáři vytvářejí zhoubnou atmosféru“. Komunistický intelektuál, filozof Antonio Gramsci napsal, že „krize spočívá v tom, že staré umírá a nové se nedokáže zrodit“ a „během tohoto mezivládí vidíme chorobné jevy“. Dobrá příležitost, jak tento autor dodává, spojit pesimismus rozumu s optimismem vůle. Výzva naléhavě požadovat spojenectví veškerého emancipačního myšlení.