Může za to Putin, prohlašuje neúspěšný prezidentský kandidát reakční pravice ve Francii Eric Zemmour a stěžuje si, že i on se stal obětí války na Ukrajině.

Bez ruské ofenzívy by samozřejmě předstihl Marine Le Penovou! Mimořádně naduté tvrzení. Předválečný francouzský prozaik a pamfletista Céline, mimořádně schopný literát, ale také záštiplný zastánce antisemitismu, soudil, že „Hitler zneuctil antisemitismus“. V duchu takové logiky Putin svým způsobem zneuctil nacionalismus, zdiskreditoval identitarismus, dal špatný obraz autoritářství, zkarikoval xenofobii, pošpinil vznešenou tvrdost síly.

Svého času Eric Zemmour vyjadřoval svůj obdiv k Putinovu smýšlení a způsobu, jakým ruský prezident hájil zájmy své země. Moskva srovnala Groznyj se zemí a Zemmour zatleskal. Ruská letadla bombardovala lidové čtvrti v syrském Aleppu, míříce na nemocnice a školy a spíše na civilisty a demokratické síly než na Islámský stát. Zemmour řekl, že to není pravda. Když Putin shromažďoval vojáky na hranicích Ukrajiny, měl tento polemik hromady antiatlantických historických vysvětlení k ospravedlnění ruské paranoie. Dnes se může obhájit, že stejně jako mnoho jiných v invazi nevěřil. Jedna věc je nevěřit ve válku, druhá je schvalovat ideologii, která vede k válce. Historie v pohybu znehodnotila zemmourovské myšlení a osvítila některé voliče. Poslední týdny ukazující, že nacionalismus a identitarismus plodí vždy brutalitu a neštěstí, odvrací od Zemmoura mnoho čistě konzervativních voličů. Takže ano, Putin je z části příčinou Zemmourova neúspěchu, ale podstatně hlubší důvod neúspěšný kandidát odmítá vidět.Tím je uměle vyhnaná posedlost identitou.

Francouzský polemik vyvolával prostřednictvím privátních a vedlejších televizních kanálů a pomocí monotematické polarizace silné dunění bubnu identity. A vzbudil úzkost v řadách hlavně venkovské střední třídy. Ta zná příměstské lidové čtvrti Francie se silným podílem imigrace, hlavně prizmatem obrazovek televizních kanálů, které žijí ze sledovanosti „alternativního zpravodajství“. Prezidentský kandidát Zemmour a jeho spolupracovníci nakonec dokázali, aby hluk produkovaný mediálním ekosystémem, v němž jsou „hrozby“ pro domácí identitu centrálním tématem, se pomíchal s realitou. Není náhodou, že města, tedy tam, kde jsou přítomni přistěhovalci a je tam vidět a cítit rozmanitost, nevolila Zemmoura a ani Le Penová odtud nesebrala mnoho hlasů.

Zemmourovi naslouchala také Francie buržoazní, silně konzervativní, ale nepříliš početná, když ji do ucha pouštěl nasládle reakční hudbu. Ale v čele nacionalistického tábora se z velké části nakonec ocitla pravice, starající se výhradně o svou vlastní finanční a materiální ziskovost. Tržní úspěchy Zemmourova opusu Francie neřekla své poslední slovo (2021) a prodejnost spisů jeho akolytů, autogramiády pro zamilované fanoušky, sebeopojení reakčních novin a televizních stanic a tamtamy sociálních sítí natolik zpopularizovaly krajně šovinistickou identitu, že její pěna se jevila nadmíru tvrdou. Chyba je tedy víc tady, než u Putina.