Prezident Václav Klaus 26. 7. 2011 odmítl v budově australského parlamentu bezpečnostní kontrolu při cestě na rozhovor s tamní televizí, která má v parlamentu studio. Byť jinak prezident uvedl, že při cestování leteckými linkami bezpečnostním rámem prochází (VÁCLAV KLAUS: Zápisky z Austrálie 6, Na letišti vždy objeví můj kovový kloub, Právo 29. 7. 2011 s. 12). Důležité není samotné projití bezpečnostním rámem, ale to, zda je následně vyžadována bezpečnostní kontrola. Hlavu státu nelze proti její vůli šacovat.
Ministerstvo zahraničí vydalo 21. 7. 2011 prohlášení, že: „Osoby zodpovědné za násilnou smrt lidí v období diktatur ve střední a východní Evropě se mají zodpovídat před soudem. V zájmu prosazení vlády práva je morální povinností každého evropského státu v těchto případech spolupracovat.“. Ministerstvo tak reagovalo na fakt, že Rakousko odmítlo vykonat litevský evropský zatýkací rozkaz vydaný na bývalého důstojníka sovětské tajné služby Michaila Golovatova za činy spáchané při akcích za odtržení Litvy od Sovětského svazu v roce 1991. Skutečností ovšem je, že ani náš stát by takové jednání po Rakousku požadovat nemohl. Náš trestní řád totiž stanoví, že nelze na základě eurozatykače vyžadovat vydání osob z Rakouska za činy spáchané před 7. 8. 2002. Stejnou výjimku má Itálie a obdobnou Francie. Je sporné kritizovat Rakousko za něco, co si za souhlasu jiných států Evropské unie vyjednalo jako výjimku, kterou nakonec i naše Ministerstvo zahraničí v rámci přístupu do Evropské unie akceptovalo a vláda prosadila v našich zákonech.
Premiér Petr Nečas 18. 7. 2011 navrhl finanční ústavu. Nový ústavní zákon má zavázat vlády k rozpočtové odpovědnosti. Nástrojem bude rozpočtová strategie předkládaná vládou Poslanecké sněmovně. Když ji sněmovna dvakrát neschválí, požádá vláda o důvěru. Ovšem i dnes má každý státní orgán vykonávat svou moc s ohledem na zásadu ekonomičnosti. Správce v soukromé firmě i správce veřejných financí nemá bezdůvodně plýtvat. Vláda i dnes může předložit Poslanecké sněmovně jakoukoli zprávu, včetně rozpočtové strategie, a vždy může požádat o důvěru. Fakticky vládní poslanci budou muset pro strategii zvednout ruku, byť s ní nebudou souhlasit. Nezvednou-li ruku, jde o rozkol v koalici. Pokud však vláda ztratí většinu v Poslanecké sněmovně, může jí být vyslovena nedůvěra i bez udání důvodu. Finanční ústava k tomu potřeba není.
Ústavní soud odmítl zrušit snížení platu státních zástupců. Tak odmítl dát státním zástupcům i ostatním zaměstnancům státu ochranu, kterou poskytl soudcům. Rozhodnutí ústavních soudců bylo těsné a 7 vyjádřilo nesouhlas. Ústavní soud vystihl, že státní zastupitelství je u nás součást moci výkonné a ne soudní a též, že lze snížit platy zaměstnanců. Ale opustil základní zásadu liberálního státu – rovnost před zákonem. Pokud je nesprávné snížení platů osob placených státem, pak se to má tykat všech. Nebo se naopak musí po všech žádat úspory, včetně soudců. Svým selektivním uvažováním Ústavní soud vytvořil kastu soudců, kterou přednostně chrání.
S nepodepsáním i nevetováním novel zákonů o důchodovém pojištění a ochraně ovzduší prezidentem ožila debata z první Československé republiky, zda je podpis zákona jeho povinnost. Přední právníci Jiří Hoetzl a František Weyr odmítli nutnost prezidentova podpisu pod zákon, s nímž nesouhlasí. Opačný názor měl předseda Ústavního soudu Jaroslav Krejčí, který chápal podpis prezidenta jako ověření správnosti procesu přijetí zákona, nikoli souhlas se zákonem.
Článek Žalobci o nové kolegy z advokacie nestojí, libují si prý v klientelismu (Právo 7. 7. 2011) obsahuje názor vedení Nejvyššího státního zastupitelství na výběr státních zástupců jen z čekatelů státního zastupitelství, připuštěn je i příchod soudců. Prostupnost povolání soudců, státních zástupců, advokátů, notářů a exekutorů včetně čekatelů, asistentů, koncipientů a kandidátů zavedl Parlament v letech 2001-05. O tato místa se mají ucházet právníci v konkurenci jiných právníků. Dosavadní praxe na soudě či státním zastupitelství má být pro ně faktickou výhodou, ne zákonným upřednostněním. Parlament odmítl vznik uzavřených právnických kast, které jsou právně chráněny před vnější konkurencí. Kastovnictví je neslučitelné s demokracií. Obnovil se skutečný výběr soudců a státních zástupců, ne pouze výběr čekatelů, kteří dříve měli jistotu postupu na soudce či státní zástupce. To chce posílit Ministerstvo spravedlnosti tím, že soudci budou vybíráni v konkurzech, kterých se mohou účastnit i právníci mimo justici.