Organizovaná zločinecká skupina je měkká kategorie trestního práva, kdy ji státní zastupitelství využívá k zvyšování horní hranice trestu odnětí svobody například pro účely podpoření důvodnosti útěkové vazby. K nevazebním trestným činům je doplněno stíhání za zločin účasti na organizované zločinecké skupině. Tím je vůči obviněnému umožněno uvalení vazby pro stejné jednání s tím, že kdyby nebylo pácháno v rámci organizované zločinecké skupiny, vazba by nebyla možná, zatímco v případě páchání v rámci údajné organizované zločinecké skupiny již uložení vazby možné je. Protože dané stíhání může být státním zastupitelstvím účelově uplatněno, je povinností soudu tomu předejít a zvlášť zhodnotit, zda jsou naplněny předpoklady takového stíhání v případech, kdy vlastní trestná činnost neumožňuje vazební stíhání. Soud musí posoudit, zda není státním zastupitelstvím užíváno toto rozšíření trestního stíhání za účelem vymoci si vazební stíhání obviněného.
Únorová vládní krize začala 20. 2. 1948 demisí 12 členů vlády za Československou stranu národně socialistickou (4 členové vlády), Československou stranu lidovou (4 členové vlády) a slovenskou Demokratickou stranu (4 členové vlády). Vláda měla 26 členů. Občas je uváděno, že předseda vlády Klement Gottwald mohl navrhnout doplnění vlády, protože nerezignovala nadpoloviční většina ministrů. Ovšem 25. 2. 1948 podali demisi i dva členové vlády za Československou sociální demokracii náměstek předsedy vlády František Tymeš a ministr výživy Václav Majer. Tím překročil počet členů vlády v demisi nadpoloviční většinu členů vlády. Z ústavního hlediska se však nic nezměnilo. Pro demisi vlády jako celku nebyly rozhodující individuální demise členů vlády. Demise vlády se podávala kolektivním usnesením vlády, což se po dobu únorové krize nestalo. Ale i při podání demise vlády bylo v uvážení prezidenta, zda demisi vlády přijme a jmenuje vládu novou, či demisi nepřijme a ponechá vládu ve stávajícím složení nebo s určitými změnami. Formálně vláda Klementa Gottwalda v únoru demisi nepodala. I když je zpravidla vláda Klementa Gottwalda od 25. 2. 1948 uváděna jako jeho druhá a tedy nová vláda, šlo z právního hlediska o pokračování vlády původní, která byla doplněna a rekonstruována 25. 2. 1948. Následně předstoupila s novým programovým prohlášením před Ústavodárné národní shromáždění dne 10. 3. 1948 a toto prohlášení bylo schváleno jednomyslně přítomnými poslanci 11. 3. 1948 (230 pro, 0 proti, 0 zdržení). Chybou členů vlády, kteří podali demisi 20. 2. 1948, bylo, že nepostupovali ve shodě s ministry sociální demokracie a otázku demise neřešili jako kolektivní demisi vlády, ale jen jako své individuální demise.
Rozhořela se debata, zda může být obviněný ve vládě. Odpověď je ano. Právní řád nestanoví, že obviněný člověk nesmí vykonávat ústavní funkci.
Politické strany přesvědčují voliče i svou důvěryhodností. Znakem důvěryhodnosti je dodržování vlastních stanov. Stanovy jsou pro stranu významné jako ústava pro stát. Ovšem vedení sociální demokracie nedodržovalo vlastní stanovy v Praze. Snahou bylo učinit pražskou sociální demokracii stranicky mocnější.
Spolupracující obviněný je institut umožňující rozkrýt trestnou činnost zevnitř pachatelů. Avšak stát obchoduje se zločinem a zločinci. Spolupracující obviněný objasní svou trestnou činnost i činnost spolupachatelů z organizované skupiny. Za to mu stát zaplatí upuštěním od potrestání nebo snížením trestu. Podstatou akceptovatelnosti tohoto obchodu ze strany státu je, že spolupracující obviněný vypoví pravdu. Významnou úlohu zde má férový postup státního zástupce, aby tento institut nebyl zneužit.
Rozhovor se Zdeňkem Koudelkou o prezidentských volbách, sociální demokracii a kandidátech na předsedu sociální demokracie. Otázky kladl Oldřich Szaban. Parlamentní listy 6. 2. 2018.
Český rozhlas vysílal komentář Útoky na justici jsou útokem na demokracii (Český rozhlas Plus 5. 2. 2018). Text vychází z názoru, že justice je nekritizovatelná. Ale každá část výkonu státní moci podléhá v demokracii veřejné kritice. Cenzura je u nás ústavně zakázána. Nelze cenzurovat kritiku špatného výkonu státní moci, včetně soudní moci. Máme svobodu slova.
Zásadní změnou azylové politiky Evropské unie pod názvem Dublin IV je přerozdělovací mechanismus žadatelů o azyl, kdy Evropská unie určí způsob nuceného přijetí žadatelů o azyl pro členské státy ze států, které jsou zatíženy uprchlickou vlnou. Z pohledu našeho státu je to zhoršení, neboť nemá vnější hranici Evropské unie. Dosud platilo, že žádost o azyl řešil s určitými výjimkami stát, kam žadatel vstoupil jako první. V praxi i neúspěšní žadatelé o azyl zůstávají a dobrovolně se nevrací.