Za Kolínem k Čáslavi jsem dostihl kolonu vozů táhnoucích se ve stínu kamionů až ke Kalabousku. Nepřehledný úsek s horizonty, plná čára a Hungarocamion. Není to místo k velkému předjíždění ani k manévrování, risk je zbytečný, před kamion se nedostanu a o jedno či dvě auta, to pro mě nemá význam. Léto je v proudu a slunce hřeje, vezu se jen tak.
Mířím z Bílé Hory do Břevnova, je to z kopce, skákavý asfalt a ty mizerné kostky na Dlabačově, klouže to, přece jen to ale osychá. Dopolední slunce vytáhlo jas na úroveň paprsků a do vozu ze všech stranu střílí záblesky. Přední okno vede, u kasáren to ruším, musím si vzít tmavé brýle, ježíš, jak já je za volantem nesnáším. Vadí mi barevné vyjádření posunuté tam, kde to nelze správně vnímat. Vadí mi jiné barvy semaforů, připadám si v jiném světě, v Polychromii, ale zastřené a nevnímatelné. Ale co, dnes to vydržím. Schůzka v centru má čas, je na to celý den. Ploužím se v koloně kolem Hradu, pod Belvederem krokem. "Majka moja", dopravní zácpa, nic se tu neděje, pár aut, asi dole na Klárově stojí v cestě zase policajt. Co jiného by se dnes mohlo přihodit, když je slunce. Ulevuji si z okna. No, pár dní sem tu v Praze. Tam bylo lépe, rozpálený vůz, žár a krásný den, to je stejné, ale doprava je úplně jinde. Pohledné a příjemné město, bulváry, mosty, široká řeka, výhled z pevnosti, šerosvit při jízdě tunelem. To mi tu dnes nic nepřipomíná.
Poprvé jsem ho potkal před dvaceti lety na benzínce u Brna. Jel jsem nočním stopem do Prahy.
/Absenci smyslu cítí ten, kdo nějaký hledá/
Bolela ho hlava, posmrkával, ani nečekal na sirénu v práci, vždy mu odhouká a připomene, padla. Sedl si za volant Škody 120L, slonová kost, rádio s kazeťákem, střešní okno, a už žene tu svou krásku domů, kodrcá letenskou plání, pneumatiky hlučí na žulových kostkách a žhavá koule slunce se roztéká do nepříčetně rudé lávy. Takové to bylo slunce a aby se vůbec mohl dívat na cestu, sahal pro brýle, když ztratil kontrolu nad vozem, jakási magnetická síla vcucla kastli do rozfoukaných mraků, zvedla auto lehce, chvíli byla kolem bílá pára, potom už levitoval rezavou nebeskou plání, chytil se světelného toku, vypnul motor, nějaká droga ho nutila zachovat klid, sáhl do zásuvky pro hašlerku, trochu sklopil sedadlo, seřídil opěrku na hlavu, ani se neotáčel a nedivil a za to, že se upřeně koukal, možná do atomového jádra, rýma ho opouštěla, zeptal se sám sebe, když si mě vybrali, jestlipak u nich rostou houby, jestli někdo zastaví tuhle káru a někdo tam čeká. Čekal. Policista opřený o bok auta tloukl zebrovým ukazovátkem do kapoty a křičel: