Sentiment a krajíc chleba

V pohoří Bihor to podzim rozbalil naplno, včera u Dunaje tričko a bermudy, dnes to chce prošívanou bundu, kulich na hlavu a pevné boty. Pět set koní cloumá prázdným kamionem v ostrých obloucích zatáček i v prudkých srázech, pohupuju se v pohodlném křesle na kapitánském můstku, je to pocuc, tři metry nad zemí, mazlím se s koláčem v potahu z černé hověziny a koukám, jak nízké slunce vyrábí sytě žlutými paprsky ze scenérií rumunského podhůří jeden kýč za druhým. Jedu k maďarské hranici, jsem rozmrzelý, naštvaný a plný sentimentu, v rádiu zrovna hrají to ucajdané blues Black Velvet od Alannah Myles, jakoby moderátor v rádiu věděl, že jsem vyhodil půlku nakrájeného chleba. Nechtěl jsem, už od malička mi vtloukali do hlavy, chleba je boží dar, ale tentokrát musel do koše, během pěti hodin vykvetla na krajících kolečka zelenošedého penicilínu. Ještěže je to príma cesta romantickou krajinou. Po strmých stráních honí psi zatoulané ovečky, u mladé bučiny hrající všemi barvami cikánský povoz narvaný železným šrotem, početná osádka nocovala jen tak, pod širákem u ohně, času mají všichni dost, i na peníze, není kam spěchat, vypřáhnutý koník se snaží spást zbytky zelené trávy, od autobusové zastávky, zdá se, vesele mává stará babka…, omyl, vůbec nemává vesele, spíš naléhavě, skoro zoufale… a není sama, má sebou kluka, ježatého klučíka s hnědýma očima… Tos mi neměl dělat, ježoure, říkám si, dívá se mi upřeně do očí, ví, že vážný pohled jeho velkých kukadel mě dostane, co dostane, spolehlivě zlomí jako třísku.

Více »