V pohoří Bihor to podzim rozbalil naplno, včera u Dunaje tričko a bermudy, dnes to chce prošívanou bundu, kulich na hlavu a pevné boty. Pět set koní cloumá prázdným kamionem v ostrých obloucích zatáček i v prudkých srázech, pohupuju se v pohodlném křesle na kapitánském můstku, je to pocuc, tři metry nad zemí, mazlím se s koláčem v potahu z černé hověziny a koukám, jak nízké slunce vyrábí sytě žlutými paprsky ze scenérií rumunského podhůří jeden kýč za druhým. Jedu k maďarské hranici, jsem rozmrzelý, naštvaný a plný sentimentu, v rádiu zrovna hrají to ucajdané blues Black Velvet od Alannah Myles, jakoby moderátor v rádiu věděl, že jsem vyhodil půlku nakrájeného chleba. Nechtěl jsem, už od malička mi vtloukali do hlavy, chleba je boží dar, ale tentokrát musel do koše, během pěti hodin vykvetla na krajících kolečka zelenošedého penicilínu. Ještěže je to príma cesta romantickou krajinou. Po strmých stráních honí psi zatoulané ovečky, u mladé bučiny hrající všemi barvami cikánský povoz narvaný železným šrotem, početná osádka nocovala jen tak, pod širákem u ohně, času mají všichni dost, i na peníze, není kam spěchat, vypřáhnutý koník se snaží spást zbytky zelené trávy, od autobusové zastávky, zdá se, vesele mává stará babka…, omyl, vůbec nemává vesele, spíš naléhavě, skoro zoufale… a není sama, má sebou kluka, ježatého klučíka s hnědýma očima… Tos mi neměl dělat, ježoure, říkám si, dívá se mi upřeně do očí, ví, že vážný pohled jeho velkých kukadel mě dostane, co dostane, spolehlivě zlomí jako třísku.

Noha automaticky přeskočí na brzdu, ruce škubnou volantem, elektronika se může zjančit, jak se snaží udržet ten můj kolos na cestě. Kam chcete jet, doluju pracně rumunské výrazy, hnědooký ježek kouká vážně, ani se nehne, babka cosi švadroní, nerozumím ani hlásku. Oradea? - ptám se zkusmo na největší město na trase, oba přikyvují, ženská mi cpe sviteček bankovek, za stop se tu platí. Vracím jí to zpátky, kašlu na tvoje leie, říkám česky, nechej si to na zpáteční autobus. Slovy i posunky mi vysvětluje, že autobus už pár let nepřijel. Jezdil sem rumunský standard, čtyřicet let starý, neskutečně smradlavý náklaďák se zastřešenou částí korby. Jednou se prostě rozbil, přestal jezdit a linku zrušili. Tohle se teda u nás stát nemůže, takový binec zas u nás není, povídám česky, babka jen přikyvuje a mele dál svoje.

Pozoruju kluka, sedí jak pěna na posteli mezi sedadly, je navlečený v předpotopních tesilkách a padesátileté šusťákové bundě, přesně takovou jsem kdysi nosil, hledí na zapnutý notebook s navigačním programem. Nafrním se, že neprojevuje patřičný zájem o tu spoustu knoflíků, tlačítek a páček, co mám kolem sebe. Je jich víc, než padesát, a on nic. Chvíli dumám, jak mu zpestřit cestu, pak mne napadne, že v mechanice noťasu zůstal trčet synův oblíbený krteček. Dvě cvaknutí a Müllerovy figurky dovádějí na obrazovce. Kluk civí dál bez reakce, pak začne něco řešit s babčou, poberu jen slovo jídlo. Ženská vytáhne PET-ku s čistou vodou, kluk se napije a fňuká dál a mně pomalu dochází, že nehledí na kresleného krtka, ale na krajíce chleba, které jsem nechal ležet hned vedle té elektrické mašinky na poličce, aby obeschly a nezplesnivěly. No jo, Rumuni, a tohleto máme v unii, povzdechnu nahlas, vytáhnu z lednice nekřesťansky drahou maďarskou klobásku, žádný masový výrobek pro TESCO, ale poctivý řezník z Berettyoújfalu, vrazím to klukovi i s chlebem do ruky. Začnou s bábou brebentit oba naráz, takže jí vnutím klobásku s krajícem taky, ať si zacpou chlebárny a je na chvíli klid. Nebyla to sice žádná láce, ale ať ta sebranka vidí, jak si žijem. Když to spráskají a zapijou tou svojí vodou, odkrojím ještě kus rumunského sýra ze žlutého bochníku koupeného daleko odsud v jiném pohoří, Fagaraš se jmenuje. Taky už to šulí a přidávají k ovčímu kravské mléko, ale pořád to je dobrota, která se u nás nesežene.

Bábě zas jede huba jak šlejfířovi kolo, konečně se doplácáme v dopolední zácpě na kraj města, to už jsem pobral z jejího brebentění slova doktor, nemocnice, peníze, no snad tu nebudeš nad nimi smrkat, domlouvám sám sobě. K tobě se chová svět nejhůř, jak jen to jde, i masový vrah se má líp, tak jaképak štráchy, sentiment k dnešku nepatří, namlouvám sám sobě, že jsem tvrďák ze žuly. Babku pracně vymontuju z kabiny, sukně skoro až na zem není nejvhodnější výbava ke zdolávání půlmetrových schodů, kluk chvíli váhá, pak mi skočí shora kolem krku, drží se mě jak klíště, ženská ho ze mě musí tahat dolů. Jen žádný sentiment, vole, poroučím si, přesto vyšplhám do kabiny, chvilku tam hrabu jak hraboš, pak klukovi narazím synovu golfovou čepici na tu jeho ježatou hlavičku, podřepnu si a cpu mu stříbrné kolečko s krtčími příběhy. Kluk vrtí hlavou, babka zas spustí, chápu jen slovo elektrika. Nevím, jestli na ni nemají prachy, anebo ji tam, kde přebývají, nemají vůbec zavedenou, tady je Rumunsko a ne střední Evropa. Podám mu aspoň reklamní propisku, přiblble na něj zamrkám, zvednu palec nahoru, vypotím idiotský úsměv na rozloučenou. Dělá se mi zle ze sebe samého, místo abych kloučka popadl a odtáhl ho někam, kde by mu bylo líp, dělám tu opičky odkoukané z amerických filmů. Drum bun! – popřejí mi šťastnou cestu, malá hnědá ježura v zrcátku mává oběma rukama, kdo ví, kdy zas bude jíst, Bože, ještě že tu nemusím žít. Odraz těch dětských, obrovských a vážných oči si odvážím sebou ve své duši…

Do fabriky to už je jen skok, deset minut po rozloučení s okatým hošíčkem se už rozčiluju na expedici, že mě zas kdosi honil jak nadmutou kozu a zboží není připraveno, inu balkánská klasika. Když je čas, jez a spi, zní základní pravidlo dálkového řidiče, jedl jsem naposledy v jednu ráno, teď je skoro poledne, proto vybalím kuchyň i špajz a sestavuju jídelníček. Chleba jsem vyhodil, klobásky sežrali Rumuni, sejra nechám na noc, uvažuju nahlas, zbývají nudle a rýže. Ententyki, dva špaliki, cuku ruku vek, mama kraje špek. Nakroła go moc - rozpočítávám po slezsku. Dál už je to sprosté. Vyšla mi rejž, beru nudle, mám je radši. A na splín a sentiment to chce rozptýlení a zábavu, poroučím si. Zanoruju pod postelí, vyrvu z haldy věcí prastarý videopřehrávač a vpáčím do něj kazetu, rodinka mi nahrála z telky v neděli večer novou veselohru. Tradičně jsem u ní včera po půlhodině začal usínat, takže to dokoukáme u oběda, fandím si. Z monitoru notebooku na mě řve znělka nějaké publicistiky, aha, zas někdo nevypnul včas nahrávání, sypu nudle do vařící vody, čudly na přetočení pásku jsou daleko, budu mít ke kuchtění senza kulisu, dilema zda jednu nebo dvě porce, řeším tak, že raději vařím tři, není polívka. Pak mi novinářské embryo naléhavě sděluje, že jakási děcka nemají chechtáky na školní obědy, no kdo ví, jestli to parchanti neprokouřili, brblám, míchám bublající masu a řeším kardinální otázku, zda nudle s tvarohem nebo s mákem, mám obojí. Ředitel školy skuhrá, že některé děti jen večeří, jo, ty jim asi děláš výplachy žaludku, že to tak dobře víš, odsekávám mu, cedím žlutá kolínka, jsem protivný sám sobě, obrovský hlad a nemenší spánkový deficit dělají své. Pohledná plnoštíhlá bruneta se dušuje, že dětem dává ona i její kolegyně svoje svačiny, jak tak hledím na tu tvoji pneumatiku kolem břicha, měla bys mít k obědu padesát dřepů, pouštím jedy, zalívám jemňoučce namletou kávu, doluju z lednice máslo. Odbarvená bloncka s úsměvem na tváři tvrdí, že má pětku na měsíc pro sebe a tři kluky, to ti tak věřím, ty stará škeble, určitě bys byla tak vychechtaná, polévám nudle roztopeným máslíčkem. Kecy o tom, že už i v Praze jsou hladové děti ve škole, se mnou ani nehnou. Mají prostě neschopné fotry, rozděluju kupu těstovin do dvou rendlíků, jednu hromadu posypávám mákem, druhou promíchávám s naprosto skvělým tvarohem. A na obě hromady sypu cukr, moc cukru, spousty cukru, mám přece hlad a blbou náladu a vůbec, zasloužím si to. Závěrečné konstatování, že hladem trpí v průměru jedno a půl dítěte v každé třídě, mě vyprovokuje k vypnutí těch elektrických hejblat. Vy asi chcete, aby mi nechutnalo, obořím se na ztichlé přístroje. Přisunuju k sobě oba kastroly s horkou voňavou krmí, k tomu džber kafe, bagr do tlapy a jdem na to.

Kruci písek, ty nudle s mákem jsou normálně hořké. A ten tvaroh taky, to není možné, nejdřív mi zplesniví chleba, pak zhořkne mák i tvaroh, nadávám, upíjím horkou kávu. Já se na to…, vždyť se to nedá pít, vyprsknu, dal jsem tam tři lžičky cukru a míchal snad pět minut! To bude určitě tím, že už ani ten cukr neumějí udělat jako kdysi!

Otráveně odsunu plné nádobí, praštím sebou na postel, zavřu oči a zas vidím vážné oči malého ježatého Rumuna, tak podobné modrým očím těch tří blonďatých kluků od mámy bez práce a bez alimentů. Jsou to oči těch slabých, neschopných uhájit své místo pod sluncem, obstát v prý jedné z nejbohatších zemí na světě, v prý demokratické, prý vyspělé a prý humánní společnosti.

Vím, že ta hořkost není v jídle, ale v mojí duši, která ne a ne okorat a znecitlivět k neštěstí a bídě druhých.

Vím, že tu hořkost nepřebijí ani tuny cukru, pod pevně zavřenými víčky září, žhne a spaluje mozek slovo, právě odlité z roztaveného sršícího železa v tmavém udusaném písku.

P R O Č !?!

Luděk Olšový