Na ten nápad mne přivedl jeden z debatujících, který zde občas v diskusi zveřejní svou povídku (no, vlastně mne to napadlo už dříve, ale teprve ty výše zmiňované texty způsobily, že jsem se rozhoupal).

Takže otevírám nový blog, který je určen všem, kdo mají chuť podělit se s ostatními o své povídky, črty, poezii a vlastně jakýkoliv literární výtvor, který nepatří mezi publicistické či zpravodajské žánry, a tudíž ani do Čtenářova blogu (i když ta hranice, co kam jednoznačně patří, je dost subtilní). Nakonec si zde třeba dokážu představit i umělecké fotografie, kresby… a možná i něco, co si zatím ani představit nedokážu ;-)

Přeji všem zajímavé čtení.

Libor Stejskal


Čtvrté patro

Havíř František

Jemné brumendo pásového dopravníku, pravidelný kovový skřípot lopaty, tlumené údery kusů horniny o gumový pás střídá zběsilé staccato sbíječky. Svist stlačeného vzduchu, dunění ocelové špice zuřivě hryzající do černé masy uhlí. Z pilíře vypadávají jedna za druhou lesklé hroudy antracitu, mnohem větší, než moje hlava. Každá z nich jako živý svědek dávné minulosti hledí na mne temnýma očima a žebrá o soucit.

„Proč nás budíš z nekonečného spánku, vetřelče?“

Přikládám špici k největší hlavě a zmáčknu spoušť. Rozlétá se na všecky strany.

„Žádné slitování parchante. Trháš mi svaly, ničíš mi klouby, zanášíš plíce, krutě mě trestáš za sebemenší chybičku. Vyrubám tě z téhle díry, proměním tě v teplo a světlo, dám tě hutníkům jako přísadu do lesklé oceli. Proto lezu den co den do jámy, na kolenou tě trhám z podzemí ven pro ostatní lidi. Chci se mít dobře, proto ti lámu kosti a trhám tvé černé blyštivé tělo. Padneš na kolena tak jako já. Nezbude z tebe nic, jen prázdná černá díra kdesi hluboko v podzemí.“

Konečně vyrubám pilíř zespod až do stropu. Přikrčený v nízké sloji, vkleče znovu chytám lopatu, házím všechnu leskle černou hmotu za sebe. Pak jen obtáhnout kusem hladkého pískovce ostří sekery, přiseknout trámky do výdřevy. Co nejvíc se rozpřáhnout a vší silou zatít do vyměřeného místa, znovu a znovu. Založit pažení, vzepřít a zaklínovat stojky, natlouct rozpěry. Pot stéká do očí, do úst, do gumáků plných uhlí. Vedro k zalknutí, vlhko jak v amazonském pralese, a přece se jazyk dokáže přilepit na patro lepidlem suchých slin.

Konečně pauza. Černý chrchel letí do kouta, čas na svačinu a tabákové bago.

Klid, nekonečné ticho, jen slabé syčení stlačeného vzduchu, občas zastraší vrzání výdřevy. A také moje nechutné mlaskání, když hltám chleba s tlačenkou s kontrapunktem šplouchající láhve s meltou. Jak rumba koule odsekávající čas plátek za plátkem. Podzemní džez.

„Máš sílu jak býk, Francku.“

Slyším, zakuckám se, melta vymývá stružky do uhelné mouky na prsou, tlačenka se válí v prachu. Zezadu od překopu přichází drobný človíček, v nízké chodbě se skoro nemusí shýbat, lampu čelovku nemá na přilbě, drží ji v ruce.

„Do řiti!“

„Nechtěl jsem tě polekat.“

„Kde ses tu tak naráz vzal? Vůbec jsem tě neslyšel přicházet!“

„Málo posloucháš.“

„Co to máš za fáračky? Vždyť to vypadá jak kostelové sako! A ta zamazaná košile? Ta byla kdysi bílá, ne? Vypadáš, jak bys sem sfáral rovnou z pohřbu.“

„Psst, poslouchej, slyšíš?“

„No, praská výdřeva. A co jako?“

„Ty ses už učil havířině ve vysokých slojích na železných hajcmanech, že?“

„Mmm, jo, je to pravda, sem do nízké sloje mě poslali za držkování štajgrovi.“

„Štajgrovi se odmlouvat nemá,“ kárá mě střízlík a rentgenuje mě podivně vyhaslým pohledem.

„Hele, skrčku, co tu děláš? Kdo tě sem pustil?“

„Slyšíš? To dřevo praská v určitém rytmu. To podle toho jak Země dýchá,“ pronesl téměř nábožně. „Když budeš poslouchat pozorně, poznáš, co ti říká a jaké dřevo ti drží Nebe nad hlavou.“

„Poslouchej, já potřebuju nabouchat tuny a ne se tu vyblbovat šmírováním, jak okolo praská dřevo.“

„Ja,ja, to jsou ty konce,“ zasmutní tiše návštěvník.

„Vždyť ty nemáš ani přilbu! Kdo tě sem pustil?“

„Ukaž mi sekeru, něco ti předvedu,“ praví drobek ještě tišeji. „Prohlídni si dobře ten hranol. Chvilku se na něj dívej, čekej. Sám ti ukáže, kde seknout.“

Při těch slovech hledí na další pilíř určený k vyrubání a přejíždí rukou po hranolu. Znenadání několikrát máchne sekerou. A znova a znova.

„Vidíš?“

„No, já vidím, žes´ nakrátil dřevo, které jsem měl nachystané na nevytěžené místo, takže polovina se může vyhodit!“

Smutně se na mě dívá matnýma očima a kroutí hlavou.

„Myslím, že se pleteš, Francku…“

Vztekle popadnu sbíječku a pustím se do vybírání dalšího pilíře. Opírám se ramenem a vší silou tlačím, cítím, jak železné zvíře začalo zběsile kopat, tělo únavou tuhne, pomalu začíná bolet. Pak to znova narvu ze strany do pilíře, podrazím mu nohy a mrštně uskakuju před padajícími kusy uhlí. Nasadím sbiják na další místo a stroj mlčí.

„Do háje, co s tím je?“ vztekám se, praštím s ní o zem.

„Podej mi ji, Francku,“ promluví strejda úplně tiše.

„Ty jsi ještě tady?“

„Líbíš se mi. Jen musíš zkrotit svoji sílu a poslouchat Zem. A Nebe taky,“ ukazuje na pískovcový poval.

Dochází mi řeč, ten chlap mě snad elektrizuje nebo co? Prohlíží si pilíř jak Rudé právo. Dlouho, pozorně, i mezi řádky. Nasadí špici na místo, které si vybral, sotva sbíječku udrží v rukou, vrabec jeden. Pak stroj zabuší v krátkých salvách. Zdá se, že ten drobásek pod tíhou sbíječky tancuje a uhýbá, po chvíli se ale začnou sypat drobné kousky uhlí, pramínek se mění v potůček, pak doslova potok živé černě. Popadám lopatu a házím za sebe, jak nejrychleji můžu, přesto skrčkovi nestíhám odebírat. Pot se valí, po nahých zádech do trenýrek, dýchám jak lokomotiva.

„Sucho v hubě, co?“

„Jooo…“

„Neměl bys pro mě bago, že?“

„Víc nemám,“ podávám celý zbytek žvýkacího tabáku.

„Tak to nechci, kůrky ze starého chleba nemáš?“

„Ne, jen ten, co mi spadl s tlačenkou na zem.“

Odhazuje střídu, lepila by se v puse. Kousek černé kůrky strká do pusy.

„Chleba je chleba a uhlí jako uhlí. I tak ho spolykáš dost a dost.“ Žvýká chleba, já baguju. Pliváme na zem sliny plné černého prachu, já při tom dočišťuju ort. Když doházím, kývne na mě rukou.

„Podívej, musíš, se pořádně dívat, jak je uhlí položené ve vrstvách. Nespěchej tak a postůj u něj, povídej si s ním.“

Chvíli tiše civíme do černoty, posloucháme kapání vody, vrzání výdřevy. Maluje rukou na pilíř, jak se rozpadne na větší a menší kusy. Mám chuť ho chytit za flígr a hodit ho na dopravník, ať odjede s uhlím a už ho nikdy víc neuvidím. Chytám sbíječku, podle jeho rady začínám v místě, kde ukázal. Cítím, že práce jde o hodně lépe a rychleji. Sbiják jede do uhlí jak do másla. To jsem blázen…

Chci odházet uvolněný materiál, ale skrček ho už uklidil, pod nohama nemám nic. On snad kouzlí nebo co?

Chopí se sekery a začne sestavovat výdřevu z přitesaných hranolů. Nechápavě civím, všechny trámky sedí lépe bez měření a zkoušení, než bych je sám osekal za trojnásobek času.

„Jak jsi věděl, že…“

„To není těžké, jen dělej, co jsem ti říkal. Zastav se a pozoruj. Vnímej vibrace Země a Nebe, pohlaď si to dřevo a poslouchej.“

„Tady je ale to tvoje Nebe z pískovce a tak nízko, že se na něj ani nemůžu podívat. Leda bych si lehl na záda.“

„Poslouchej jeho duši…“.

„Kámen má duši?“

„Samozřejmě, vždyť sis sám s uhlím povídal, ne?“

„Jaks mě mohl slyšet? Vždyť řvala sbíječka!“

„Já neposlouchám ušima.“

"Hele, skrčku, začínám z tebe být nervózní, víš?“

„To si jen myslíš, že to je ze mne. To se ti Země a Nebe snaží něco říct. Slyšíš to?“ Zvedá ruku k uchu, dělá z dlaně kornoutek.

„Mám pocit, že se ten praskot trochu změnil…“

Stojí dál tiše a nepohnutě. Pokyvuje hlavou.

„Myslím, že by bylo dobré to říct štajgrovi.“

„A co? Že jinak praská dřevo? Vždyť se mi všichni vysmějí! Nejdu nikam, ještě není fajront.“

„Myslím, že je ten nejlepší čas jít za štajgrem, Francku. On mě pro tebe poslal,“ tiše mluví a hledí na mne vyhaslým pohledem. Začne mi být zima. Z jeho tmavých očí náhle čiší chlad, dosedá přímo na můj obnažený hrudník.

„Ty nejsi smrťák, že ne,“ ubezpečuji se.

„Vždyť je to jedno, Francku, nemyslíš?“

Zamrazí mne na zpocených zádech, jako bych nebyl ve čtvrtém patře skoro půl kilometru pod zemí, kde je pětatřicet nad nulou. Beru blůzu, na opasek věším celý pracovní ansámbl.

„Ještě sbíječku a lopatu, Francku,“ smutně hledí skrček. Normálně bych ho poslal někam. Nediskutuju, neptám se proč. Ty prázdné zorničky…

„Jak se jmenuješ?“

„Říkej mi třeba Evžene.“

„Evžen byl můj prastrýc, prý taky dělal někde na šachtě. Pak měl úraz v závalu a vrátil se k truhlařině.“

„Já vím, Francku.“

„Tys ho znal?“

„Já jsem tu znal skoro každého,“ pousměje se Evžen a vytáhne z kapsy další kůrku z mého chleba.

„Hele, kam mě táhneš? Jdem blbě. Tam je větrací šachta.“

„Neboj, Francku, zvládnem to. Dostanem se k jámě včas.“

„Poslouchej, dědku, vlastně Evžene, promiň. O čem to tu pořád meleš? Říkals, že půjdem dozadu za štajgrem. Dobrá, jsi starší, víš snad, co děláš. Teď mě táhneš překopem k větračce. Co na mě zkoušíš?“

Evžen stojí a větří jak zdivočelý pes. Všude hrobové ticho a černá tma. Jen naše čelovky osvěcují z podivné perspektivy zaprášenou chodbu.

„Pojď,“ táhne mě k polozasypanému, téměř neznatelnému výklenku. Odhrabává suť, obrací se ke mně. „Je to na tobě, Francku. Pojedeš do pískovce. Naslouchej, dívej se, rozmlouvej. Musíš vybrat ten správný směr, jinak nenajdeš to, co hledáš.“

Začínám být řádně vystresovaný. Kurva, co mám vůbec hledat? Konečně mi dochází, že se něco děje. Něco mě udeřilo do hlavy. Nebyla to žádná věc, záblesk poznání, zjevující se a mizící dříve, než ho mysl může uchopit. Pak si náhle se zpožděním uvědomím, že přestalo fungovat větrání v šachtě. Proudění vzduchu se zastavilo, zbývá pár desítek minut až několik hodin na to, abychom se dostali odsud. Vše závisí na tom, jak rychle se bude zvyšovat koncentrace metanu a oxidů uhlíku. Mám sto chutí se na to zeptat svého parťáka, co ty na to, Evžene, ale ten někam zmizel. Po chvíli se zjeví jeho světlo a posléze přifuní on sám táhnoucí vzduchovou hadici s rychlospojkou.

„Pro Boha, kdes to sebral? Myslíš, že tam bude tlak?“

„Myslíš, že si můžeš dovolit to nezkusit?“

Nasucho polknu a nasadím hadici. Sbíječka vzápětí zařve. Snažím se dělat to, co řekl Evžen. Pomalu, rozmyslem, opatrně. Dívat se na kámen, snažit se odhadnout jeho strukturu, rozbíjet ho tak, aby se rozlomil tam, kde je jeho pevnost nejmenší. Koupu se v potu. Není to z fyzické námahy, je to šílený strach o život. Pískovec mne vede stranou, téměř souběžně s překopem, ve kterém jsme. Takhle se většinou štoly nerazí. Po chvíli se přede mnou provalí balvan dozadu, do nějaké dutiny. Ještě několik záběrů a vytvářím průlez do staré štoly. Strčím hlavu do díry a vidím, že jsem obešel dubovou hráz, zamezující přístup do stařiny.

„Tys o ní věděl?“

„Půjdeš tou štolou asi sto metrů a dostaneš se do závalu ve starém díle. Dá se tam prolézt, zůstal tam asi půlmetrový otvor. Neber si už sebou nic, jen tohle kladivo,“ podává mi skrček rezavou zablácenou věc.“

„Evžene, já vůbec nechápu…“

„Pak narazíš po dvou stech metrech na šibík, který vede o patro níž do zazděného překopu. Je to kousek od jámy v místě, kde mají středisko přípraváři.“

„A jak se z něj dostanu, když je zazděný?“

„Ztrácíš čas, Francku, já se musím ještě na chvíli vrátit. Nečekej na mě. Pamatuj si, že okno v závalu je na pravé straně. Nesmíš se bát. A neztrať to kladivo!“ nabádá Evžen klusající pryč překopem k větrací šachtě.

„Panenko Maria, ty víš, že jsem do kostela nepáchl od babčina pohřbu! Jestli jsi a nějak to můžeš zařídit, zachraň mě!“

Prolézám do staré štoly, dělám přesný opak toho, co nám, havířským bažantům, vtloukali na učňáku do hlav. Nikdy nelézt do stařin a do nevětraných už vůbec ne, při průšvihu čekat na místě, pokud se nelze vrátit k jámě obvyklou cestou.

Starý zával zvládám s obtížemi, je opravdu tak na skrčka Evžena, ne na mě. Mačká mi hrudník, taktak popadám dech. Naštěstí je průlez dlouhý jen tři metry, pak se už můžu normálně nadechnout a pokračovat po čtyřech. Kličkuju mezi starou výdřevou, ve změti trubek, přelézám spadané kusy horniny. Do šibíku málem spadnu, není vůbec zajištěný. Už jsem klidnější, jen doufám, že nebudu muset zpět stejnou cestou. Konečně jsem v překopu. Hledím, na kterou stranu bych měl vyrazit. Pak udělám kladivem značku a zkusím to na jednu stranu. Po padesáti metrech přijdu k závalu. Cítím, jak se mě zmocňuje znova panika, Zběsile vyrazím zpátky. Míjím vstup do šibíku a utíkám dál a dál. Když už mám pocit, že mi srdce vyskočí z těla, přicházím k dubové hrázi. Srdce padá do kalhot a žaludek sevře ledová obruč děsu, když v tom si všimnu, že u kraje hráze cosi trčí. Zjišťuju, že je to kus roury ze vzduchotechniky.

Kladivo a bouchat.

Doufat, že mě někdo uslyší.

Bouchat do samého zemdlení…



Štajgr Karel

„Doktore, díval ses už blíž na toho kluka? Můžu zkusit se ho na něco zeptat dřív, než mi ho odnesete ke kleci?

„No, je dehydrovaný, postupně se u něj rozvíjejí příznaky těžkého šoku, ale jinak vypadá celý. Nikde žádná stopa po úrazu. Ještě ho musím zkon…“

Dobře, dobře, jen pár slov, jo?

Francku, jak ses mohl dostat ze zavaleného pole? Tys utekl dřív, než to sedlo?“

„Já nevím.“

„My se tam potřebujeme dostat, Francku, zůstalo tam pět lidí, ty jsi jediný, který se tam odsud dostal. Kudy jsi přišel?

„Já, já nevím, Evžen mi ukázal cestu.“

„Který Evžen? Do pole žádný Evžen nešel! Kudy jsi přišel?“

„Štajgr ho pro mě poslal.“

„Francku, já jsem štajgr! Já jsem pro tebe nikoho neposílal! Kdo to byl? A kudy tě vyvedl?“

„Já nevím. Přišel Evžen, byl v civilu, místo přilby měl klobouk. Lampu nosil v ruce nebo za opaskem.“

„Tak a dost, Karle. Jako doktor ti zakazuju další vyptávání. Nechej ho být, vždyť vidíš, že je úplně mimo z toho, co prožil.“

„Hééj, už se vrátili záchranáři? Chlapi, dívali jste se do té díry, kudy Francek prolezl?“ řvu vztekle do shluku lidí.

„Dívali, Karle. Starý překop je po dvou stech metrech zavalený. Je tam šibík, tím jsme prolezli do staré štoly, která je v úrovni čtvrtého patra. Z jedné strany je zazděná, na druhé straně je neprůchodný zával. Koncentrace metanu a kysličníku uhelnatého je tak vysoká, že tamtudy nemohl bez dýchacího přístroje projít.“

„Kdo to tady kdy vykopal? Dívali jste se už do plánů?“

„Jo, dívali jsme se. Zkoušelo se tu těžit před osmatřiceti lety, ale dvakrát jim to spadlo už při rozfárávání pole, tak se to uzavřelo.“

„Kristova noho, jak se tu ten Francek mohl dostat ze čtvrtého patra?...“



Náměstek Gerhard

„Soudruhu náměstku, bude celý postup při uzavírání zavaleného pole proveden standardním způsobem?“ ptá se sekretářka Marcela.

„Samozřejmě. Nemůžeme si dovolit pokračovat v takových geologických podmínkách, jaké tu jsou. Říkal jsem už prve, že to je za rozumnou hranicí rizika. Takže klasický postup podle podnikových směrnic a požadavků báňského úřadu, připravte všechny potřebné formuláře, dotazníky, protokoly a všechny ty nesmysly. Aktualizovat, doplnit data, sehnat podpisy vedoucího pole, revírního, náměstka a tak dále. Však to znáte. “

„Ale plán těžby…“

Marcelko, vy jste tu na vaření kafe a mně nechejte na starosti technologii dobývání uhlí, ano?

Já se kvůli splnění plánu pár měsíců před důchodem nenechám zavřít. Ať si na to soudruh generální najde někoho jiného. Už teď budeme mít problém z toho vybruslit jenom s pokutami od bezpečáků.

A jen tak mimochodem, Marcelko, co ten havíř, co z toho jediný vylezl? Už ho pustili z blázince?“

„Ano, soudruhu náměstku. Byl tam šest týdnů, aby opravdu vyloučili nějakou duševní poruchu. Ty jeho představy, že ho vyvedl z rubání nějaký civil, jdou asi na vrub posttraumatického šoku.“

„Zřejmě to tak nějak bude. Ať ho doktor nechá ještě aspoň tři měsíce na nemocenské, pak se uvidí. Máte na mě ještě něco, Marcelko?"

„ Ne, soudruhu náměstku. Jen taková perlička, když jsem procházela všechny záznamy v archívu o čtvrtém patře. Při tom závalu před osmatřiceti lety tam zahynul nějaký Evžen Bajtek. A je zajímavé, že pracovní poměr na šachtě ukončil po nějakém pracovním úrazu více, než rok předtím! A ten úraz měl na stejném patře při přípravě na rozfárávku!“

„Tomu nerozumím. Počkejte, ještě jednou. On měl úraz, odešel ze šachty a pak za rok zahynul v závalu na tom samém poli? Co je to za blbost?“

„Tak to je v papírech.“

Cítím, jak se o mě pokoušejí mrákoty. Na zádech mi vyskakují krůpěje ledového potu, žaludek mi lítá nahoru a dolů jak na houpačce. Přemáhám se s vypětím všech sil. Doufám, že si toho Marcelka nevšimne. Jestli ano, bude ta potvora, větřit a šťourat!

„Hmm, Bajtek, Bajtek. Něco mi to jméno říká. Jestli mě zrovna on taky neměl na zaučení v dole. Takový menší, hodně zvláštní … Tenkrát se těžilo všecko ručně, on vypadal, že snad ani nic nedělá, jen tak nějak šermoval rukama a pořád něco vykládal, že máme poslouchat… Všichni nováčci si z něj dělali srandu…“

Jen neukázat třesoucí se ruce…

„Poslouchejte, vy máte evidentně málo práce, že máte čas se hrabat v takových nesmyslech. Kdo po vás vůbec něco takového chtěl, co?

"Ale soudruhu náměstku, vždyť to po mně chcete při každém takovém hledání v archívu!“

„Já?! Ženská, co to melete, já jsem to po vás vůbec nikdy nechtěl! Doneste mi ihned všechny ty písemnosti do kanceláře! Ale říkám, VŠECHNY!!! A hrnek kafe!“

Sedím, převracím dokumenty, kouřím jednu Spartu za druhou, rozhoduju se, jak dál. Dobrý Bože, tolik let, a zase je to tady! Ne, pravdu se nesmí nikdo dozvědět! Za žádnou cenu!

Vybrat papíry z haldy složek, šanonů a nákresů. Vyprázdnit v psacím stole jednu zásuvku a nacpat tam všechno, co musí pryč z povrchu zemského.

„Marcelko!“

„Ano, soudruhu náměstku!“

„Vy jste nejen hezká, ale i chytrá, že jo!“

„Nooo…“

Takže hezky sbalíte všechny vypůjčené písemnosti a odnesete je do archívu. A nebudete nic kontrolovat, nic zjišťovat a na nic se ptát. Totéž udělá ten hejhula, co sedí v archívu, jinak tam skončil. Je vám to jasné?“

„Ano, soudruhu náměstku.“

„Výborně. A ještě předtím si zajdete k závodnímu lékaři podepsat žádost na ty lázně, o kterých jste se nedávno zmiňovala. A výslovně mu zdůrazněte, že pojedete na křížek, žádný samoplátce, rozumíte, co říkám?

„Ano, soudruhu náměstku. Křížek, lázně, podepsat, zařídit,“ poplašeně kvoká ta zmalovaná slepice.

„Mám mu taky říct, že mu jinak zařídíte vyhazov?“

„Ženská, vy jste se dnes zbláznila nebo co? Kde bychom sehnali takového doktora? Uvažujte hlavou! Ostatně, on problémy dělat nebude, to vím docela určitě.“

Babo, už vím, podle koho vymyslel podnikový ekonom označení „příšera v nejlepších letech“. Jak to, že mě to nenapadlo dřív?

„Utíkejte, Marcelko, já mám přednostní zájem na tom, aby kolem mě pracovali jen samí zdraví lidé…“

Ještě vypotit rádoby upřímný úsměv a pak se všemi papíry nenápadně na toaletu, tam všechno spálit nad mísou, dvakrát spláchnout.

A vyvětrat!

A pořádně, dej si u toho načas, hlupáku, nikam nespěcháš. Nesmíš spěchat, další chyba by už taky nemusela projít...


Luděk Olšový