Texty ze šuplíku, u mne spíše možná z adresáře, kam se běžně nechodí hledat ani práce ani zábava. Je to místo ke spočinutí duše a pokusu o nabrání nové síly k překonání snad posledního stupně na cestě k Parnasu. Možná posledního nebo jednoho ze série posledních, za kterým již občas probleskuje ranní svit úžasného dne, kterým slunce posílá paprsky naděje pro všechny myšlenky z temné noci a unavené duše. Místo a čas kolem půlnoci konvenují do stavu duševního procitnutí a pokusů o překonávání vlastních omylů, bolestí a trýzní. Malý i velký pokus o Reset, nové nastavení parametrů a zařazení vzácného selektoru na filtru mezi světlem a tmou…. Půlnoční intermezzo trvající mnohdy až do prvního kohoutího zpěvu, až do rozbřesku a svítání.

Adresář v NB je můj šuplík. Adresář, půlnoční zápisník, kterému stačí jen trochu prostoru na disku a malá hračka s klávesnicí - místo tužky, přirozeně…. Od pradávna, kdysi psáno bez háčků i bez čárek, jiná než anglická klávesnice u sálových počítačů, terminálů a minipočítačů nebyla. Také proč, s češtinou na počítačích se nebylo zapotřebí trápit. Psaly se jen pracovní manuály, na nějaké literární pásmo nikdo nepomýšlel. Ani já ne, život byl příjemnější a důležitější. Ne tak dnes, je okolo nás mnoho zmatených pojmů, situací, lidí a naprostá mediální změť, útočící denně na psychiku i fyziku člověka včetně peněženky, konta a platební karty.

Dnes je každý den již od rána, od ranního slunce, přeplněn stresem, který mnohdy nekončí ani úderem půlnoci, tedy hodinou duchů a do duší se vkrádá nejistota místo uklidnění. Sedět v noční tmě u svítící obrazovky není zrovna nic moc z hlediska životosprávy. Stejně jako známe termín „Dietní chyba“, u noční neditace s PC jde o chybu psychickou. Oč lepší je číst knížku, a v klidu zhasnout lampu a usnout s pocitem, že další den bude snad příjemnější, bohatší na události, práci a příjemné pocity z jednání s lidmi…

Stejné je to s víkendy, to je další kategorie, ke které se upínají zraky a naděje všedně žijících lidí, snad aby víkend prožili nebo mohli prožít lépe, jinak a třeba i radostněji. I když to bude třeba za hranicí všedních dnů a včetně vydání. Bývá to zapotřebí, mám takové myšlenky, vyjíždím občas daleko, abych se odtrhl od toho, co je zavedené, zaběhnuté, stereotypní a co občas více unavuje než povzbuzuje k lepšímu, dokonalejšímu. Abych se mohl vrátit s novými pocity, že jsem ještě stále neudělal vše co mám a chyby hledám u těch druhých. Občasné víkendy takto uskutečňuji, jeden takový se ukrývá právě také v adresáři, v šuplíku. Je tam a je na vrchu. Možná že ještě nezapadl, tak je prostě zde, dokud na to mé myšlenky a ruka stačí.

*

Zachycením víkendu na cestách jsem se pokusil předejít ztrátám souvislostí, myšlenek a největších imaginací spojených asociací přírody a všech drobných okamžiků života, kterých si nestačíme v koloběhu dne všimnout. Na cestách někam dále se naopak toto může dařit, vynecháním stresových situací můžeme sledovat sami na sobě, že v momentech uklidnění zachycujeme řeč svého já s nadhledem a bez křečovitých momentů. Jen tak - zastavím u lesa, stanu se součástí jeho klidu……

* Svítáním jaru blíž *

Obzor je pruh,

pruh svítání s chutí mlhy.

Mlha z údolí stoupá

do světla měsíce,

rosa se skryla

do Tvých dlaní.

Studíš mi spánky,

polibkem přes vlasy.

Pruh na východě jasní,

když záříš démanty

a měsíc ubývá Tvou vůní.

Svítání v našich duších,

je stiskem života,

čistá voda v dlaních.

*

Procházka lesem je vždy příjemná, inspirativní a velmi blízko naturelu člověka. Les nic nepředstírá, nemusím ani já, les je v každé době příjemné milo. Les dýchá intenzivně, vyrovnává negativa všech činností člověka. Ještě lesy na Vysočině jsou, ještě se v nich skrývají prameny čistých vod. Prameny pro lesní zvěř i básníky.

* Jízda Vysočinou *

Za Jihlavou pravá Vysočina,

Stonařov i Rančířov.

Beznaděj na šedi nízké oblohy

jako všude kde vystupují

vysoké chlumy v celém obzoru.

Zafoukaná závěj leze příkopem,

voda je život i pod koly.

Cestou ke Znojmu slunce,

na vinicích ani živáčka.

Krásný den trvající zimy

ještě nekončí…

*

Jízda Vysočinou je vždy náročná, na jaře a v létě vnímáním zvláštní krásy a teprve kvetoucích stromů, na podzim zádumčivou šedí ze které jen tu a tam vystrkuje příroda barvu podzimu a v zimě pro silnou dávku drsnosti a charakteru krajiny, který se právě na silnicích projevuje nejvíce. Zapadnout s vétřieskou v závějích u Pístova, no to už je dávno, přesto nebo spíše právě proto, zima na Vysočině je hodně speciální kapitola, nelze ji podcenit. Mé cesty mne vedou od mostu k mostu, vždy od mostu k mostu, od Dyje k Dunaji….

* Do Vídně *

Cesta dálnicí podle Dunaje.

otvírá pohled druhého břehu.

Klášter a předlouhý most.

Modrý Dunaj probleskuje,

září hladina sluncem.

Vídeň - leží mi u nohou.

Z římských dob Vindobona,

Vergiliův kříž v kapli,

odhaluje skryté podzemí.

Vědomí mé je v tajemství věků,

Město Císařské v Hofburgu,

s pomníkem Marie Terezie.

*

Šuplík se plní, každý den, dle rozpoložení i zážitků, nejlépe přírodních, osobních čí snad psychických, píšu i věci těžko jinak zachytitelné a vím, že psychické mému psaní nesvědčí, jedině že by to bylo záměrem. Psycho stavy do psaní nemiluji. Lepší věc může být zastavit se v největším pocitu klidu a relativní pohody, v pocitu, že jakoby nic nehrozí – a procitnout. Nakonec se může klidně stát, že zastavím těsně u propasti nebo před příkopem, nebo nedej bůh před sloupem.

* Ve Vídni *

Město na druhém břehu,

bez mých špatností,

ukázalo mi ozvěny

dobrých slov z penzionů.

Více než hlas v srdci

neumdlévám v jistotě,

že naleznu místo a čas,

kde mohu být Tvou duší

hodnou položení Tvé hlavy

do mých vlasů.

Do mé vůně člověka,

na věčnou cestu ke hvězdám.

Hvězdy spí nad Vídní,

a já jsem stále na cestě,

snad za dalším mostem,

jen k Tobě, snad…

*

Při radostných a rozechvělých návratech pomýšlím na příjemnou jízdu, ale nikdy není konec dříve, než před domem někde v Praze, nelze se nechat ukolébat tím, že trasu znám a nic se mi už nemůže stát. Suverénost a frajerství jsou zrádné sudičky, a mnohdy na posledním kilometru na dohled domu se může odehrát nesmyslná situace a tragedie. Mám to zapotřebí a mohu si vůbec ještě něco takového dovolit? Ne, ne, je nutno se hlídat, je nutno krotit jízdní i závodní vášně. Jedu v pohodě, jedu jako Evropan vždy a všude. Jedu jako já, jedu jako můj táta – stejné sedím v duchu vzadu a učím se to jen tak, aby bylo vše správné a takové – hm. Nej…, nej. Jedu jako můj táta, vše sleduji, v duchu řídím auto i silnici, řídím sebe i svět kolem nás.

* Noční Vysočinou *

Hladí tma a hvězdy,

závan větru šumí,

ve větvích nohutných

kmenů u silnice.

Srpek měsíce

s Velkým vozem

řídí cestu noci

i cestu mou.



Úžasno pod hvězdami,

led na silnici a mráz

souhvězdí nad hlavou,

Malý vůz v nočním kráse,

Noční Vysočina vnímá

mrazivý dech z hvězd,

nádherný vzduch, temnota

noci objímá stromy i silnici..



Která z nich svítí nejvíc,

když sníh šustí pod koly,

led v temných zatáčkách.

Raději snad hvězdy v srdci…

*

Jízda namrzlou Vysočinou skončila pocitem sounáležitosti, v Kladrubech, stejně jako vždy, když jedu okolo. „Motel Nonstop“, místo vrácení do života, které nemohu minout bez skutečné úcty ke všemu, co tato keltská krajina pod Blaníkem pro mne znamená. Úsměv pro všechny, kdož se tam i dnes léčí, jedna káva, prosím. Vracím se sem často, je to příjemné, být na nohách a při smyslech, které mi říkají, že vlastně to je snad jedna z mála věcí, které se mi v životě povedly. Proto je pro mne stále důležité uvědomovat si vše, co tomu kdysi předcházelo. Co vše jsem musel vydržet, překonat, dokázat nejen sám sobě, ale hlavně všem, kteří mne již dávno odepsali. Kladruby jsou mým počátkem cesty, možná to není ta úplně očekávaná, ale je to cesta má, rozhoduji já, já jsem režisér i herec zároveň. Cesta, která začíná v rozkvetlém sadu, kde zahazuji berle a čtu Saikaku – Největší rozkošnice, Kóšoku ičidai onna.



Třešňový sad je počátkem japonské zahrady v mé duši. Mrazivé ticho pod Blaníkem pohltilo krajinu tmou, odjíždím vždy v napětí, stejně jako kdysi, stejný pocit návratu bez triumfu, ale se vším, co patří k životu. Snažím se tak zastavit nebo zpomalit čas, snad čas i v šuplíku…, noční adresář už to zná, snad to ještě chvíli vydrží. Laudo tibi…… Amen.

**

Zdeněk Wachfaitl

29.2.2012