Nikdo jí takhle neříkal, jenom já, mé sestry a Pepík Volák, spravedlnost nadevše, jméno Karličce Koláčkové vymyslel on.

Argentýna, stará bába, která sice něco kdysi porodila, byly to určitě děti, už si ani nevzpomněla, jaké to je, dítě mít, ale na bolševickou košili si vzpomněla vždy, jakož i na povolání bachařky, měla s tím jistou potíž, veřejně ho přiznat, stejně tak její starej Argentýn, tradovalo se v baráku, za vším je mord, přestěhovali se “ze z Plzně“, to proto, aby je někdo nevodkrouh‘.

Přísná a obhroublá Argentýna a její Argentýn, důchodci, neklidně, a po bachařsku, pořád to měli v krvi, si vzali na paškál manželský život jedné ze svých tří dcer, kam dala oči, ta Věra, říkali, vdala se za Artuše, představte si, bylo jí osmnáct, jemu pětačtyřicet, prý, ukázal jí cestu rájem, pche, místo aby si užívala, zbláznila se do nechutný pornografie svýho chlapa, aby, zčista jasna, mužskej jako hora, po pár letech, byl z něj dědek, neklape jim to, každou chvíli se perou, děti mají dvě a ty se na to koukaj.

Na sedánkách s Argentýnou, tedy i s mou matkou, se vždy otevřel problém dcery Věry, Argentýna hned vztekle sevřela pěst, nalila koňak, prý až z Jižní Ameriky, je od příbuzného, prohlásila, poraďte, ptala se hraně, a zatížena nenávistí besedovala, jestli má dceru nutit, aby se rozvedla, sešlost pokyvovala, tak jim koňak chutnal.

Tak podívej, Věruš, souhlasí s tím i sousedi, nech Artuše, rozveď se, nebo ho s tátou zmydlíme, vyhrožovala. Věruš se od Artuše poslušně odstěhovala a podala žádost o rozvod, ale pak se rodičům a všem utrhla, oddala se prostopášnostem, nahá běhala po louce s nemocnou a olysalou hlavou, a v zimě, když ještě nezačaly kvést sněženky, znovu se s Artušem sčuchla, tak to nějak Argentýna řekla a rozhlásila, neměla sice žádný důkaz, ale sousedi z chatové osady jí žalovali, prý je viděli spolu.

Pomsta rodičů, následovala, probudila v nich naučený a chtěný chtíč lovit, byl součástí jejich represivní logiky, nejprve je vtlačila do sledovačky, nic jiného je ani nenapadlo, jinak ani nepřemýšleli, nepřisuzovali zmatený život dcery nemoci, přitom věděli, sužuje ji leukémie, a když se Věra při nových výletech za Artušem nevědomky prozradila, a bylo na sto procent jisté, že se s ním schází, byl to pokyn, rozjet trestnou výpravu, řemeslo bučelo na poplach.

Při svém úzkém fanatismu nevěnovali pozornost tomu, že dcera je nemocná, nepracuje, hloupě se zaměstnávali tím, že sháněli jiného ženicha, vítězil jen záměr Artuše zničit, už dávno se do jejich hlav nevešel, neexistoval.

Operaci Argentýnská pomsta předcházela řádná průzkumnická akce, duo si opatřilo krycí oblečení a výzbroj. Argentýn vybral bajonet na dodělání oběti, kramli, lyžařské brýle, lepicí vousy a gumový plášť, rovněž i Argentýně přišlo chytré mít kapesní nůž křivák, bicí okovanou hůl, brýle jako taťka, falešné vousy a nezbytný černý pršiplášť, tlusté ponožky, proviant a baterii lahví rumu ve špajzce, aby jen potvrdily, závažnost akce. Nepřipadalo jim směšné, do toho všeho koupeného se obléci, aby pak v převleku zvyšovali kondici a připravenost pátrací chůzí z přilehlého městečka k chatové osadě a zpátky, přesně podle příjezdů a odjezdů autobusové dopravy. Přes všechnu jejich ostražitost, Věruš proklouzla, a na chatě byla při sledovačce několikrát, Artuš se pochlapil, ale jedna z návštěv jejich ráje se nepovedla, krvežíznivým rodičům neušla jejich přítomnost, a smyčku cílené pomsty zatáhli.

V nejhlubší tmě osady mrholilo, chvíli padal sníh, trochu voda, někdy bušil vítr, mávaly větve stromů, zavládlo i ticho, když komando odplaty obsadilo předem určené, dvě možné únikové cesty z chaty, Argentýn kryl dveře, Argentýna obsadila důležité místo vedle okenního rámu, aby pak dobře skrytí, na povel, spustili den zúčtování.

„Vylez ven, Artuši, víme, ste uvnitř, Věro, otevři!“ řval Argentýn a kopnul do dveří, které vlastnoručně natíral. Lišky dávaly dobrou noc, jen okovaná bota dopadala na dřevo, rozbušila i ticho strašidelnou temnotou, kde Argentýna, nuceně mlčela, bylo to její vlastní ticho, velmi bolestné, chtěla ječet, ale nesměla, taťka připravil lest, i podprsenku si vzala, to aby se lépe pohybovala, holínky vyřadila, měla pevné boty, byla stabilní.

Znovu a s neměnnou silou otřásalo baganče chatou. Artuš řev nevydržel, a ani děs noci ho neodradil v úmyslu, obléknout se, vzít boty do ruky, a s pocitem, nikdo mě nemůže slyšet, jako kočka otevřel kličku vnitřního okna, roztáhl obě půlky, úkon opakoval i u vnějšího, nahlédl do tmy, neviděl nikoho nic, černý plášť tchýně skryl její koulovitou postavu, vylezl z rámu, hupky hup, už byl na zemi, oddychoval, nechal tchána tchánem, a začal si obouvat boty, jeho smilnice otočila kličkou a zavřela okenice, když v tom samém okamžiku, kdy ji začalo nesnesitelně hučet v uších, padla na Artuše první rána holí, vyhekl, padl na promrzlou zem, a neviditelný rozhodčí mohl, jak v ringu, do deseti počítat.

„Táto, mám ho, je tu, pocem s tím nožem!“ ječela Argentýna, bila zetě kováním klacku, co rána to štych, šrám nebo boule, 37 stehů, dvě zlomená žebra, nalomená lícní kost, zlomená ruka, prsty, to byl výsledek, ještě než se Argentýn dobelhal, když udýchaná přestala zetě zpracovávat, myslela, dostal co proto, také Artuš si oddechl, ale neviděl, že tchán vyprostil z pochvy čtyřiceticentimetrový bodák, Argentýna na pomoc sáhla pro baterku, problesklo světlo tříbuřtovky, a osvítilo obět.

„Zab ho, taťko!“ přikázala, chůzí uřícený manžel namířil na Artuše nůž, vyhledal místo pro vpich, třetí a čtvrté žebro, chvíli mu to trvalo, a zbitý Artuš ucítil smrt, sebral poslední zbytky sil, vyvlekl se ze smrtelného postavení, a po čtyřech se pomalu a kolíbavě snažil dostat k zaparkovanému autu, déšť z něj smýval krev, tekla na zem, a u překvapených zabijáků se díky jí, probudila ještě větší rozkoš z lovu, kolébali se za ním, věděli své, připravili se i na tuto možnost, Artuš ale auto nastartoval, a vyrazil proti nim na propíchnutých pneumatikách takovým způsobem, že se zlostí zklamaná a vyděšená Argentýna rozhodla vůz zastavit vlastním tělem, taťka ji na poslední chvíli strhl, a oba se mžouravě a nenávistně dívali za opilým vozem, kde se jejich cíl, živý a plný strachu, jen na ráfcích kol, vzdaloval.

Pokoření mstitelé se vrátili zpět k chatě, pomstít se alespoň dceři, ještě jámu pro Artuše rychle zahrabat, to aby orgán Veřejné bezpečnosti, tak se policii říkalo, v ničem nešťoural, dcera se v mlze vzrušení dívala z okna na rodiče, jak odhazují kamufláž na pohřební jámě, a zahlazují stopy pokusu o vraždu, bolela ji hlava, konečky prstů znecitlivěly, udělalo se jí špatně, nebyla schopna otevřít dveře chaty, mají klíče, mohou si otevřít sami, přesvědčila se a omdlela.

Její nemoc byla pozvolná a neúprosná. Stačila chřipka a měla to za sebou. Nikdo by nevěřil, kolikrát ji pochovávali. Vždy, když ji odvezli do nemocnice, čistili krev, dělali transfůze, cpali do ní prášky, malátnost se vzdalovala, smrt i ona však věděly své, jednou to vezme konec, všichni kolem ní byli podrážděni, zejména matka, Věra se jí bála, té její brutality, jak neomaleně s ní mluvila, jak počítala její úspory, komu a co dá, a když se na chvíli uzdravila, zakazovala jí mužské, skandál stíhal skandál, to když příležitostné muže úplně vysála, nejen Artuše, ten si rány z mordýřské výpravy pořád lízal, a když se jednou probudila z noci svých opakujících se koma, ležela v nemocnici, rozervaná, odtržená světu, žena, která chtěla zoufale žít, vyhaslá a olysalá, zatížená příslibem, budu proti rodičům svědčit, a když se jednoho dne neprobudila, našel se po ní dopis, Artuši, žádám Tě, žalobu stáhni, psala, ať si jsou sami sobě soudci, a, děti jsou tvoje, a tak, kvůli ní a památce, Artuš souhlasil.

Na pohřbu jsem byl. Byla tam i moje matka. Byly tam mé krásné sestry, i Argentýna. Bylo to naposledy, kdy viděla svá vnoučata. Muzika hrála Čechy krásné, Čechy mé, přišel jsem trochu pozdě, držel v ruce kytku, chtěl, aby si ji vzala do nebe, bázlivě ji položil na rakev, a v tom okamžiku se mě dotkla roztažená peruť léta, myslela na dívku a smrt, složil jsem jí báseň, a život napsal vzpomínku.

Mávám Ti, lásko
Mávám Ti dnes
Mávám Ti, lásko
Už roste Ti vřes
Jsem poslední
A zavírám

Milan Bukovecký