Malý kostelík kdesi na jižní Moravě a u něj houf lidí. Tím houfem vedu svou dceru k oltáři, je to jak včera, kdy jsem za rámě vedl svou ženu z porodnice, podobnou rozkvetlé růžičce s malým poupátkem. Dnes se díváme, jak naše poupě rozkvétá v ženu a slibuje věrnost svému muži. Ženské smrkají, chlapi přemýšlejí, kdy konečně přijde čas na něco ostřejšího.

Přichází na řadu čtení z Bible. Podle tradice má číst úryvek někdo z příbuzných novomanželů. Farář dělá v obřadu malou pauzičku a pokyne komusi za mnou. Přichází distingovaný pán v moderně střiženém obleku, v ruce krvavě rudé složky s vybraným textem. Otočí se ke shromážděným a zadívá se upřeně na mne. Chci vyjeknout, vyskočit, rozběhnout se, popadnout ho za límec a táhnout ho z kostela ven. Nic z toho neudělám. V břiše mne mrazí, po zádech tečou čůrky ledového potu a nohy mám jak vrostlé do země. Dominik je zase tady. Opět vstoupil nezván do mého života.

Zestárnul, od posledního setkání ještě více prošedivěl, rysy ve tváři mu povolily, pod očima se dělají váčky, má jinak sestřižený vous, ale je to on. Prozrazují jej stále stejně spalující pohled a bezchybný chrup.

Čte dojímavě z Pavlových listů, přemýšlím, jak to, že jej nespálí Boží posel na prach a škvarky. Po obřadu je hromadné focení na schodech před božím stánkem, motám se jak opilý, připletu se konečně k němu a šeptám:

„Co tu chceš? Vypadni odsud!“

Mile se usmívá, rozdává přívětivé pohledy kolem a ignoruje mě.

„Slyšíš mě? Vypadni odsud!“ řvu už na celé kolo. Hosté se ohlížejí, začínají si šeptat.

„Děje se něco?“ přichází dobrácký ženichův otec.

„Nechci tu tohodle chlapa! Je to host z vaší strany?“ ptám se ihned.

„Ééé, no, já jsem myslel, že…“

„Takže není, že jo? Slyšíš, nikdo tě nezval, táhni, odkud jsi přišel!“ řvu bez skrupulí po elegánovi.

Dominik nasazuje svůj tón hlasu číslo tři, blahosklonné poučování hlupáčka. Mele co si o starém rodinném příteli, bezmocně sleduju, jak vtahuje do svých tenat ženichovy rodiče. Zezadu slyším útržky hovoru a poznámky na svůj účet.

„On neví, koho si pozvali na svatbu?“

„Bodejť by ne, když má tuhletu sklerózu. Takovou tu, co je všude.“

„To jako že je úplně blbej?“

„Ne to je jako, že je na nervy.“

„Jó? Tak on je na hlavu? A že se neléčí, že?“

„No teda, to se dostal náš Jiříček do pěkné famílie.“

Cloumá mnou pocit naprostého zmaru a beznaděje. Dominik prohlašující se za polozapomenutého rodinného přítele je i přes můj zuřivý odpor přizván na svatební hostinu. Zoufale přemýšlím, jak vystrnadit své nejbližší z jeho zničujícího vlivu.
Další střet přichází v momentě, kdy novomanželé přijímají u svatebního stolu dary a gratulace. Dominik, který si již mezitím získal srdce všech dam, se nenápadně přiblížil až k nim. Vytahuje z kapsy malou krabičku a podává ji nevěstě. Přetáhnu ho po napřažené ruce prvním, co mi přijde pod ruku. Je to naběračka. Očividně jsem se trefil, Dominik je překvapen, jeho obličej konečně opouští maska dobrého strýčka, dělá škleb, že se mi ježí chlupy po celém těle. Hned je ale zpět v roli.

„Ztrácíš glanc,“ zasyčí a masíruje si sako od omáčky.

„Ty jsi zase z formy, jak vidím, tvoje reakce už dávno nejsou, co bývaly. Neodvažuj se mladým něco strčit!“

Celý sál už zase hledí na nás.

On udělá to nejlepší, co může. Začne hlasitě omlouvat moje chování. Vzteky až pěním. Znovu zvedá krabičku a podává ji mé dceři. Tentokrát už stojím a praštím ho pěstí přes dlaň. Krabička spadne, neovládnu se a začnu po ní vztekle dupat.

„Zakazuju! Já ti zakazuju, komukoli cokoli tady dávat! Lidi, neberte si nic od něj, nic si před ním nepřejte, na nikoho nemyslete, jinak vás ten parchant přivede do neštěstí! Pryč od něj!“

Dívají se na mě jako na blázna, trochu s odporem, trochu s bázní, občas vidím náznak soucitu. Dominik se baví, moje rodina je z mého chování zhnusena. Marné je moje vysvětlování, že ten chlap je pochodující neštěstí. Překotně vykřikuju jména lidí, které přivedl do záhuby, působím jak šašek.

Hlasy za mnou se opět ozývají: „to se divím, že ho na svatbu pustili z blázince.“

„Takový fešák a rozum úplně na šrot, že? To je hrůza.“

„Jen aby nezačal zuřit. Já to jednou viděl, čtyři chlapi nemohli udržet malou ženskou.“

Otáčím se a řvu: „Já nejsem blázen, to on je posedlý ďáblem, kdo si s ním začne, toho zahubí!“

Otcův ženich se tiše ptá mé ženy: „Nemám zavolat rychlovku? Vypadá to už dost vážně, ne?“

Zmocňuje se mne doopravdy hysterie.

„Jak vám mám vysvětlit, že Dominik je zosobněné pochodující zlo?“ řvu na celý sál. Další moje chyba. Dominik povstává a vysvětluje. „Jednak nyní zrovna nepochoduju, jednak nejsem Dominik. Jsem Walter,“ usmívá se dokola na všechny a ukazuje jim svůj pas. Další gól do vlastní brány.

„Kolik těch jmen ještě máš v zásobě? Max, Jürgen, Peter, Horacius, James, Dominik, teďka pro změnu Walter, kolik ještě, parchante?“

Přichází jeden ze strýců ženicha. „Poslyšte, jestli to měl být nějaký vtip, tak se vám to celkem podařilo, ale už to je moc dlouhé a opakujete se. Nechtěli byste už toho nechat?“

Ještě než stihnu zareagovat, Dominik mě začne omlouvat. Nemoc, pocuchané nervy z válečných zážitků, podnikatelské nezdary, chrlí na okolostojící polopravdy i čiré výmysly. Chci začít řvát, že ze mne dělá naprosto neschopného blbce, ale pak rezignuju. Zcela zdrcen usedám za hodovní tabuli a úplně apaticky sleduji, jak se Dominik dvoří všem dámám. Dokonce to se mnou nic nedělá, ani když vidím, že obdarovává ženichovu svobodnou sestru náušnicemi určenými pro mou dceru. Pánský prsten pak končí na ruce ženichova kamaráda, coby výherce Dominikem organizované zábavné soutěže.

Chci domů, do klidu a ticha, pryč od Dominika. Vycházím ven z restaurace a mířím do lesa. Vracím se téměř za tmy. Vítá mne křik, zmatek a chaos. Chvíli to trvá, než se zorientuju, co se děje. Ženichova sestra si vymkla kotník a sedřela koleno při pádu na schodech před restaurací. Někdo ze svatebčanů spěchajících na pomoc pak prudce zavřel skleněné dveře před výhercem Dominikova prstenu, načež ten do nich narazil a ošklivě se pořezal na hlavě a levé ruce.

S nejvyšším vypětím se snažím ovládnout a nezačít znova řvát. Místo toho se pokouším zastavit krvácení a zorganizovat odvoz poraněných do nemocnice. Striktně zakazuju odvoz raněných Dominikovým sporťákem a kupodivu ani nikdo moc neodporuje. Trvám na odvozu sanitkou, mám pro to své dobré, byť iracionální důvody. Jsou to vítězné ohníčky v Dominikových očích. Pouze se podivuji, že je nevidí nikdo jiný. Jsou oni slepí nebo jsem já opravdu blázen?

Dominik organizuje příjezd raněných z nemocnice zpět na svatbu taxíkem a znovu to roztáčí. Galantní elegán sršící vtipem a energií, bezchybná image, silné osobní kouzlo, nikdo neodolává. Podívám se na toaletě do zrcadla, vidím nemocnou, zoufalou tvář se ztrhanými rysy, koutky úst bolestně stažené, v očích tmu a chlad. Je mi rázem jasné, proč mne všichni považují za blázna a nevěří mi ani slovo z těch neuvěřitelných zkazek, které tu na ně sypu. Chmurně uvažuju, kdo bude jeho příští obětí. Z pohřební nálady mne vytrhuje až povídání hostů o starodávných svatebních zvycích. Uchyluji se do výčepu a postávám u pultu. Tam mne dostihuje jeden ze svatebčanů spolu s výsměšně hledícím Dominikem.

„U nás je zvyk, že si pohádané strany připijí a udobří se aspoň na dobu svatby,“ domlouvá mi ztěžklým jazykem. Tahá mne za rukáv a druhou rukou mi cpe tácek se štamprlaty pod nos. Zatínám zuby, chápu se „vercajku“ a s největším přemáháním si cinkám s partou svatebčanů a s Dominikem. Jeho vítězoslavný pohled mne spaluje. Moje nenávist dosahuje neuvěřitelných rozměrů.

„A teď vám ukážu, jaké zvyky jsou u nás.“

Pokládám nedopitého panáka na pult a chňapnu do rukou dva prázdné půllitry. Křísnu jimi o sebe, v rukou mi z nich zůstanou jen ucha, trčí z nich ostré střepy. Třesk rozbíjeného skla zmrazil celou hospodu, hosté uskakují před zbytky sklenic padajícími z mých rukou. Z otáčky se oháním po Dominikově obličeji. Stihne sice uhnout, ale jedna ze skleněných dýk jej zasáhne a rozetne mu čelo. Střepy z druhé ruky mi vypadnou po mohutné Dominikově ráně do předloktí. Mám pocit, že mi ji vytrhl z kloubu a přerazil na deset kusů. Za to se mi podaří roztrhnout mu košili přes celý hrudník.

„Budeš chodit po světě s Kainovým znamením,“ ječím nepříčetně na Dominika, sápu se na něj a řvu cosi o tom, že z něj udělám fašírku. Hosté mají co dělat, aby mě udrželi v bezpečné vzdálenosti, zatímco Dominik je obletován a opečováván ženskou částí osazenstva. Nezapomíná při tom neustále nahazovat do éteru jedovaté poznámky. Vycítím, že začíná ztrácet nervy.

„Blíží se doba, Dominiku, kdy tě dostanu definitivně!“ hulákám na celou hospodu. „Dvakrát mi to nevyšlo, dnes to byla rozcvička na třetí pokus, lidský zmetku.“ Svatebčané jsou zaraženi, vyptávají se Dominika, ten vše popírá a bagatelizuje.

„Podívejte se mu tři prsty pod levou prsní bradavku,“ vřískám, „takovou ránu nožem přímo do srdce by nikdo normální nemohl přežít!“ Všichni zděšeně hledí na Dominikova prsa a uvažují nad tím, co jsem právě řekl.

„Ale, ale, takový pacifista a ono by nám to chtělo vraždit!“ Dominik zcela vypadává z role.

„Nepodařilo se mi to dvakrát, potřetí to dokážu!“ Hlas mi přeskakuje do fistule, svatebčanům padají brady. „Zavraždit takovou zrůdu, jako jsi ty, je dobrý skutek zasluhující si uznání a zaručenou cestu do ráje!“

„Tak dost!“ zařve pro změnu Dominik a oči se mu rozsvítí jako v dobách, kdy byl v největší formě a páchal ty nejohavnější skutky. Ženské od něj odskočily na tři metry. Cítím, že v zádech mrazí nejen mne, ale všechny okolo.

„Povídal jsi tu o mých nadpřirozených schopnostech. Tak tedy dobrá. Sám jsi vyslovil své přání, spáchat vraždu, která bude dobrým skutkem. Já ti tady přede všemi slavnostně slibuju, že se staneš vrahem. Zavraždíš člověka, který bude hledat smrt, ale nikdo to nebude ani vzdáleně tušit. Skončíš v nejlepším případě v base, a na hodně dlouho!“

Všech se zmocňuje zděšení.

„Už ti stříkají nervy, brácho,“ vítězoslavně ryčím, „ rád ti vyrazím tu tvoji hnusnou černou duši z těla, a rád si za to půjdu sednout! Jestli ale nějakou duši máš!“

Emoce s námi cloumají naplno. Naštěstí se Dominik vzápětí skoro bleskově ovládne a rozhodne se pro odchod ze scény. Popadne vyčištěné sako a jde na parkoviště ke svému sporťáku. Loučí se s dámami nesoucími krabice s výslužkou. Tmavorudý sporťák vyráží za pištění pneumatik na silnici, z výfuků šlehají plameny a osvětlují německou registrační značku, kterou jsem viděl už tolikrát.

HÖL 666 LE

Kdosi vedle mne se ptá: „Hele, který město v Reichu má značku HÖL? Dělal jsem tam čtyři roky a tohle jsem tam nikdy neviděl.“

Otáčím se za hlasem. „Žádné, Hölle znamená peklo.“

Luděk Olšový