Hospoda u Kocandů hučela. Ovšem, dlužno říci, že hučela jen uvnitř, ven se nedostalo skoro nic. Byl to hukot přiměřený době, povolený říšským protektorem Frankem. V Maněticích zastupoval lidumila Franka četník Klein. Na starosti měl ještě několik vesnic, strašil knírkem, kartáčem, přesně takovým, jaký nosil boží bič, Herr gefrajte Hitler.

Bylo lezavo, když četník přišel do hospody u Kocandů, dal si grog, a protože byl říjen, každým dnem se očekávaly, jen na tomhle kousku země, velké přívaly sněhu. Klein prohodil pár slov u výčepního pultu na téma, to bude zase zima a na rozloučenou podezíravě povídá: Hele, voni, Pepi, není tady něco proti předpisům? Co? Ne, co by?, odpoví Jožin Kocanda, otře si mokré ruce do zástěry, vezme na ruku tác piv a ukáže Klei¬novi záda.

Hospoda byla plná, jako každý pátek a sobota. A v sobotu, po fajrontě, mívá Jožin malý kšeftíček, v míst¬nosti vzadu, kumbál pro lepší štamgasty, na kartičky a tak. Klein o tom samozřejmě nic neví, moc to žral. Po policejní hodině se tam potichu nakvartýrovali karbaníci, aby naplnili Jožinovi šrajtofli. Místnost to nebyla zrovna malinká. Podlouhlý stůl lemovalo z každé strany šest židlí a v čele, dvě.

Obyčejně se scházela jedna a ta samá parta. Někdy jako hosta přizvali koňského handlíře, někdy známého žokaře z města, domovské právo měl zde i pan profesor Hadrbolec z Prahy.

Skopčáci mu zavřeli vysokou školu. Nemohl učit mediky. Do nemocnice plné udavačů se mu také nechtělo, a protože měl nárok, přijal důchod. Od března do Dušiček bydlel u Kocandů, zbytek pobýval doma, jak říkal: zalejvám tam kytky! Lékařské řemeslo samozřejmě nezapomněl a lehce provozoval. Jednou z jeho nepsaných povinností vůči obyvatelům Manětic bylo, že se díval na bolavá břicha a hrudníky, někdy k tomu potřeboval omšelý kufřík lékaře, musel ho otevřít a vyprostit z nějaké gumičky, fonendoskop. Obyvatelstvo pak oněmělo úžasem, bylo povolné a nechalo pana profesora poslou¬chat lidskou pumpu, kterému ostatní říkají srdce. Nejraději poslouchal paní Elen Gallerovou, man¬želku stařičkého Hanse, který ji vlastnil, spolu s mlýnem, což byl, v době války, majlant. Vlastně, tahle mlynářka, byla jeden z důvodů, proč nechal pan profesor vzkvétající živnost živností. Nebyla to jenom nechuť k Citróňákům, tak říkal Frickům, ale i vztah ke krásné ženě, za kterou jezdil, jak ve starých pohád¬kách, až k samotnému ráji. Sličná Elen dostala parádní zápal plic a pan profesor, řekněme si, na ženské trouba, prohlížel tuhle osůbku, mlaskal a už tehdy byl její Hans Galler, starý revmatik, někdy nemohl z postele, a vstal jedině, když chtěl udělat zadost svým choutkám, to musela Elen odložit knihu a stačilo, že si rozepnula zástěru. Říkal jí Léno a hned byl. Hans měl choutky dvě. Nevěděl kterou radši. Jestli salám od řezníka Kopala, nebo Lénu, a její kus textilu. Ovšem, za Němců jí tak nemohl říkat, sám Němec jako poleno, gajlatři by si mohli myslet něco o Rusku, tak ji raději posílal pro salám a začal jí říkat „stará“. K jejich vztahu se musí podotknout, že Hans byl skoro o čtyřicet let starší, a když měla Elen třicet, postihl ji těžký zápal plic a panu profesorovi bylo ten rok padesát. Ovšem jakých? Tenis. Plavání v Axe. Zimní prázdniny na Podkarpatské Rusi. Jako šafránu láska od vdané přítelkyně, sem tam, luxusní bordel. Zkrátka, zachovalý kus. A tak, když sebevědomě vytáhl z brašny bájný a proslulý fonendoskop, zůstal per plex. Uviděl svůj největší kus života, ještě větší, než nejkrásnější společnice masérského salonu Amor. Soukal naslouchátkem po nahotě, od póru k póru, vzdychal nosem u její kůže, kňučel, docházel k nemocné každý den, za měsíc byli milenci.

Dalším štamgastem kartářské lóže, byl velkozedník Josef Bořetic. Za První světové války zbohatl tím, že jako voják hlídal prachárnu a bouchla. Taková prachárna bouchne jedna dvě. Stačí, když nějaký blbec škrtne sirkou, připálí si cigáro, hodí ho do bedny a hned je výbuch. Fabrička bouchla a něco se mu v té jeho makovici převexlovalo a když se vzbudil, koncilium v nemocnici zjistilo, že je blázen a jakmile se mohl hýbat, odtransportovali ho do ústavu choromyslných, jako osobu, Franz Josefu - císaři, nebezpečnou. V blázinci žil, s dalšími sedmi psychouši, v napěchovaném pokoji. Lazar po jeho pravé ruce vykřikoval: Já jsem akademik! Z tebe udělám, akademika!, a Josef Bořetic, jako každý člověk práce chtěl být akademik, měl syndrom o „zlatém buřtu akademika“, navíc se akademika bál, poslouchal jeho příkazy, konverzovali spolu francouzsky, s personálem mluvili jen německy, anglicky ho zlobili, hráli si na nepřátele, dávali jim matematické rébusy, chemické struktury vzorců, otázky z fyziky. Po celou dobu se v ústavu vzdělával. Jedenáct set dvacet dnů. Až do konce války. Potom přišla komise, zjistila, že jsou všichni schopni a můžou jít. Akademik šel domů, do Vídně a polohluchý Bořetic s ním. Protože už byl vzdělanec, zařídil mu akademik firmu na správku domů, dostal ho do čela hospodářského sdružení, velice dobře prosperoval. Zato akademik měl stále menší úspěchy, chřadnul, až jednoho dne umřel, na jakýsi ještě jeden mozek ve strupaté hlavě. O jeho majetek se Bořetic rozdělil s příbuznými napůl, odjel do Čech, do městečka kde se narodil a díky penězům se stal, ale hlavně kvůli znalostem francouzštiny, obecním radním, vážností, hned za starostou.

Také Vincek Kadleček chodil v sobotu na mariáš. Těsně před zavírací dobou stál před výčepním pultem, svátečně oblečený, chňapnul obrovskýma rukama za ucho půllitru, říhnul na celé kolo, ohryzek veliký jako slepičí vejce mu projel svalnatým žlabem krku, znovu si sytě krknul a do bujaré vřavy řekl: Tak sem tu. Ještě jedno, Kocando! Už se těším na ferbl! Ne tak nahlas, Vincku, pochop, řekl obchodnicky Kocanda, ovšem s velkým respektem, neboť s Kadleč¬kovými nebyla nikdy žádná legrace. Tonas, bratr Vincka, byl sice už po smrti, každý věděl, co to bylo za rabijáka, ale podle všech, Vincek je ještě horší. Přitom, Tonas, než ho nechal soud oběsit, zabil tři lidi a s pěkným gustem. Dva z nich plavali po řece rozřezaní v kufru, třetím si topil pod kotlem řeznictví a zbylé kousky házel všudypřítomným dogám, které stát musel utratit. Řeznictví bratří Kadlečků následně zkrachovalo, a Vincek ho nuceně prodal Kopalovi.

Řezník Jaroslav Kopal byl lamželezo. Dětskou tvářičkou napálil spoustu libových frajírků. Provětral jim pérka. Vincek si ovšem myslel jaký je písťák, jak Kopala zpráská, znemožní ho, a tak, a podobně. Ale když viděl, jak Kopal zvedl čtvrtku krávy a klidně s ní odešel k válu, jak bravurně zacházel s nožem a sekyrkou, začal si ho po svém vážit, měl z něj respekt. Ještě víc mu zatrnulo, když viděl, jak likvidoval krysy. Měli je s bratrem od nepaměti, byly i v místnosti, kde poráželi dobytek. Kopal otevřel víko kanálu, vlil do díry vařící vodu, kanál přikryl. S rozmyslem si stoupl na plát železa. Víko se začalo nadzvedávat. Chladnokrev¬ně stál na desce. Ve vysokých gumovkách a zástěře čekal, až si plát dosedne na rám. Vincek měl z toho husí kůži po celém těle, chtělo se mu čůrat. Od té doby to všichni věděli, i Vincek to roznesl. Řezník Kopal byl chlap a velký fachman. A protože Kocanda ho moc potřeboval, tak i on mohl chodit na zakázaný mariáš a pivo.

Dalším členem jejich party byl obyčejný člověk. Josef Malenovský, Bořeticův zaměstnanec. Ženatý, dvě dcery, dvě třídy měšťanky. Malenovský byl jeden z mála, který nemusel nosit peníze na svačinu. Pokaždé, ještě nějakou pětku přinesl domů, ovšem, když, neobehrál úplně všechny. Malenovský byl přírodní talent. Takový se nerodí jen tak někde a někdy, sotva v každé dvacáté vesnici. Vy ste talent, něco, se sebou, dělejte, říkali spolupařiči a hráči, ale on se usmíval, těšil se domů na manželku, mámu, jak říkal. V kapse žmoulal krejčovský metr, odstřihoval si na něm poslední dny války. Něco, se sebou dělejte! Vypadáte jak Klekr Gejbl!, říkali, Malenovský pokuřoval z fajky, usmíval se, cvrkal do karet flek, někdy řekl re, čekal, až shrábne výhru.

Samozřejmě nemohl chybět hostinský Kocanda. Drobeček, uždibující maso v kuchyni. Také jeho subtilní panička, která mu pouštěla žilou. Mužský to potřebujou, říkala a každému chlapovi, který kolem ní prošel, koukala na srdce a do peněženky. Ovšem, hospodský byl kousek. Uměl vyprávět hodiny a hodiny anekdoty, hrál na harmoniku a jeho burácivý hlas byl tak přesný a jistý, že kdyby jel kolem impresário z La Scaly, určitě by ho koupil, ale impresário ve válce necestoval, bydlel ve sklepě, schovával se, čekal, až z něj bude partyzán, a také proto, že americký bombomet¬čík Joseph Heller, místo aby psal romány, bombardoval černokošiláče v Miláně, a jejich fašistické kedlubny.

Bylo už devět večer. Jako každý den začal Kocanda hudrovat, vytáhl ohmatanou prkenici, kasíroval růžové zákazníky, jednoho po druhém, slušně se s nimi rozloučil a po očku pozoroval rozkročenou manželku ve dveřích kuchyně. Její vyčítavý pohled mu říkal, že za chvíli zašustí kartičky, zašumí pivíč¬ko, zavoní rum, hráči si zapálí doutník. V kamnech bylo roztopeno, oheň se bude přikrmovat, a Kocan¬da hodí bobek na celý den. Manželka, i když nerada, poklidila karetní místnost, zatemnila a utěsnila, chvíli je bude obsluhovat. Konečně se dočkal. Poslední vrávoravý host opustil dveře hostince. Kocanda zavřel, zalígroval na závoru. Zbývalo mu tři čtvrtě hodiny, do nové fachy. Celý ten čas prodlel u kamen a nenasytně si pekl plátky vepřového masa. Maso mu obstarával řezník Kopal, který byl v okolí po¬věstný tím, že zabíjel prasata načerno, přímo Němcům pod rypákem. Za takový kousek byla mosazná střela z vojenské pušky. Kopal bral za každou zabijačku pár stovek, pět jitrnic, pět jelit, tlačenku, ovar, pět kilo masa. Tuhle taxu dodržoval, každý rád dal, byla to hra kočky s myší. Němci by ho za to zabili, možná i někoho z domu. Maso mělo díky tomu, astronomickou cenu. Kopal byl jeho velkým dodavatelem, hospody u Kocandů.

Hospoda, říkáme hospoda, ale ne¬byla to lecjaká hospoda. Zájezdní hostinec to byl. V patře měla šest slušivých pokojů a ještě dva byly Kocandů. Také že, po dobu prázdnin bylo v pokojích plno a někdy i v zimě, když byl sníh, někdo z těch letňáků přijel. Koncem října bylo prázdno, bleďoučké městské děti chodily do školy, jen pan profesor Hadrbolec obýval pokoj číslo jedna a dlužil za září. Kocanda dojedl, chlebem vytřel pánev, zašel do koupelny, přičísl si vlasy, vrátil se do vytopené místnosti. Všichni už seděli u svého piva, rozsazeni ke kartám, závistiví kibicové k tomu, čekali jen na něj. Bylo jich šest. Růžo, mě taky jedno, řekl Kocanda manželce, ale ta, něco odbrkla, tvářila se tak vzpurně, že jí vlídně poví¬dá: Poslyš, máš toho za dnešek dost. Běž už spát, já si vystačím!, vstal, vzal z regálu láhev rumu, přitočil tři piva, sedl si ke stolu. Růža se způsobně rozloučila, a protože byla obchodnice, zavrtěla boky, všem vypadly oči, otočila se zády a šla tak, aby všichni věděli, že bude spát sama v posteli. Chvíli s nimi za¬hýbala, vyvedla je z klidu, ale jakmile začaly šustit karty, zapomněli, zajiskřilo jim v očích, vsunuli do sebe panáky, a rozdalo se.

Se štyrkou, sto, ohlásil Malenovský, celá parta se otřásla drzostí hráče. Hele, Gejbl, to si troufáš, řekl pan profesor, dal si re a Gejbl si opravdu troufal. A tak se točili, rozčilovali, pili až do dvanácti. Přestávka, přestávka, přehlušil je hostinský, doběhl pro salám, na talířích přinesl okurky, tác plný sklenic piva, další láhev rumu. Eště by to chtělo ženskou!, řekl řezník Kopal, sáhl po kufříku pana profesora, ponoukán představou fo¬nendoskopu, naznačoval tím příhodu z léta, kdy jedna lufťačka udělala striptýz mezi půllitry, vuřty s cibulí a octem. Vilně si lehla na poctivé hospodské stoly a kdoví, co by se stalo, kdyby Růža Ko¬candová, která dosud pobaveně přihlížela, nezasáhla tak, že vytrhla z ruky pana profesora pracovní nástroj lékařů, seřezala jí tím božským nástrojem prdýlku a hnala ji do pokoje číslo čtyři, kde v klidu odpočíval její manžel.

Já ženskou přivedu, hošani!, řekl do roztoužené výhně Vincek Kadleček, z huby mu kapala přebytečná slina, plácl hnátem do stolu: Vo sto piv a je tu! Platí, sto piv!, řekl Kocanda a podal Vinckovi mantl. Ostatní se stařečkovsky tetelili, strkali ruce mezi nohy, chlastali s příslibem vzrušení, dohadovali se, kdo to je. Asi nějaká ženská z města, řekl závistivě řezník Kopal. Apropó, pánové, nebude to nějaká šmucik?, vyslovil obavu Josef Bořetic a škytl. Kde by tady vzal ženskou?, řekl Kocanda a upil piva. Hovno, pánové, to bude nějaká štětka!, řekl pan profesor vševědoucně a pomyslel, jaká bude legrace. Já bych na to nedal, pánové, radči bych mariáš!, řekl Malenovský a láskyplně prohraboval naklouzkova¬né karty. Společnost začala posilovat, nehrála, čekala, co bude.

Asi tak po půl hodině bouchly postranní dveře, byl slyšet dusot v chodbě, do místnosti vrazil prostovlasý Vincek, na zádech nesl dívenku v bílých šatečkách a lakovaných botkách. Mariášníci se překotně odsunuli od stolu k oknům a vyděšeně ho pozorovali, jak mamutími tlapami s dívenkou manipuluje a mumlá: Kam ji chcete prdnout? Nó? Na stůl? Tady je!, a položil holčičku mezi sklenice. Jakmile ji přišikovnil, utřel si čelo, sevřel v ruce nedopitý půllitr piva, na jeden lok spolkl obsah, otřel si ještě mokrou hubu a palcem začal šustit po prstech. Naznačoval, platit. To čumíte, krávové. Přímo z márnice!, mluvil do tíživého ticha, pšouknul si a tvářil se oplzle. Dyť je to Helenka Králová, prokrista, řekl Kocanda a ustrašeně pomyslel na pověst a Němce. Mon dié, jak jste mohl, vždyť jste jí ublížil, zahořekoval Josef Bořetic a francouzsky se pokřižoval. To není košér. Tohle nedopadne dobře. Já jsem jí ošetřoval. Umřela, chudák, na chudokrevnost, řekl pan profesor Hadrbolec a sáhl na tác s pivem, který Kocanda zrovna přinesl. Ha, ha, poserové, to je ženská, co?, vyzývavě blábolil Vincek, a viditelně plný strachu, šátral rukama po tři dny mrtvé, čtrnáctileté, Helence Králové.

Okamžitě ji vodnes, krázle, nebo Tě zabiju!, řekl Malenovský, vypadal opravdově, jako Klerk Gejbl a na dotvrzení, třímal v ruce kuchyňský nůž, kterým se ozbrojil. Pane Kadleček, vodneste ji, prosím!, řekl třaslavě doktor. Di Vincku, řekl řezník Kopal. Di Vincku, řekl hospodský Kocanda a ustrašeně se ohlížel. Ale vu zan, Vincku, řekl radní Bořetic a Vincek s vykulenýma očima vzal do pracek ztuhlou holčičku, hodil si ji na záda, ruce jí zapraskaly, překřižoval si je kolem krku, a jak přišel s rámusem, tak s hlomo¬zem zmizel v mrazivé mlze říjnové noci.

Když se do hodiny nevrátil, sešlost se začala obávat nejhoršího. Jeden říkal, někdo Vincka viděl, a všem jde o život, druhý, co když zabloudil, třetí, co s námi udělají Němci. Vystřízlivěli a dohodli se, půjdeme se podívat po vesnici, sraz je u hřbitova, na silnici k ně¬mu a potom zkratkou, mezi švestkami, až k bráně. Sto metrů před vchodem ležel Vincek, obličejem k zemi. Helenku měl na zádech. Pan doktor poklekl do ztuhlé cesty. Bylo mínus dva až pět. Chvíli Vincka ohledával, pak se otočil a povídá: Vypadá to, že ho uškrtila. Musíme ji sundat a vodnýst do márnice!, a začal vyprošťovat Helenčiny ruce z pěstí rabijáka, z jeho posmrtné křeče. Ještěže byl doktor. Obtížně s ním zápo¬lil, řezník Kopal pomáhal. A ještěže byl mráz. Šatečky Helenky vyhlížely stále nově, žádná špína a smetí. Opatrně ji odnesli do márnice. A když přišli zpátky, k Vinckovi, celí popelaví od strachu, doktor povídá: Není uškrcenej. Trefila ho pepka. Jak ji tak držel křížem, možná zakop´, myslel si, že ho škrtí, vyděsil se, dostal mrtvici, vidíte?, vzal Vincka za vlasy a ukazoval jim vyděšenou držtičku Vincka Kadlečka, grázla, který se vysmíval Bohu. Taky jeho musíme někam odklidit!, dodal unaveně, sehnali káru, kosmeticky ho upravili a pohodili v jednom příkopu u rybníka, asi tak půl kilometru od hřbitova, pak šli zpátky a v hospodě se zlili jako Dáni.

V pět ráno se začali rozcházet. Pan doktor šel do pokoje, převlékl si košili, umyl ruce v umyvadle, vzal kufřík lékaře a s písničkou Hřbitove, hřbitove, zahrado zelená, šel své dva kilometry, musel kolem zdi hřbitova, cestou směrem k mlýnu.

Kdes to byl? Fuj! Ty ale smrdíš. A musíš dělat takový rámus? Budit ze snu mrtvý? Ještěže je Hans hluchý jako poleno!, zlobila se mlynářka Elena, roztopila v kamnech, připravila velký hrnec pravé kávy, lavor vody. Kutila u plotny, z jejího županu se valilo zblázněné teplo. Mrtví, prd ví!, blábolil dokola doktor, dával si pozor na důraz, Mrtví, prd ví!, pořád opakoval a začal, s poťouch¬lostí umíněnce, rozpínat kufřík, hledal fonendoskop. Teď ne, miláčku, teď ne!, řekla paní Elena a dotlačila doktora k pruhované posteli. Uložila ho, s povzde¬chem vyšla před dům. Rekapitulovala život. Hluchý manžel už nemohl chodit a kdesi nahoře, nad promrzlými oblaky hučely bombarďáky. To bombometčík Joseph Heller letěl zpátky, odhodil bomby na domy a kusy železa nádraží a továren, zoral Rakousko, možná Bavorsko, a vracel se domů. Nikdo po něm ani neplivnul. Byl hodně vysoko, navíc, třeba mu mohlo něco zbýt a hodil by to i na ně.

Každý si chrání svou kůži, pomyslela Elena a řekla do ticha, kde se ani mlýnské kolo netočilo: Mrtví, prd ví!, usmála se, pevně si přitiskla vestu k tělu, ucítila, jak jím pulzuje krev, pomalu přešla předsíní do pokoje. Spal tam milenec. Stála u postele, nechala ze sebe spadnout župan, jen aby si přilehla k němu, do hospodského pachu svého hříchu. Přes celou pláň se rozezněl nedělní zvon. Svolával lidi k bohoslužbě a poslušnosti. Paní Elen usínala, bzučela si do propadliště snu, oddávala se mu, myslela s ním, hladila ho.

Mezitím rozespalý četník Klein přijal udání, šel se přesvědčit, jestli je to pravda a rozčileně telefonoval. Vzbudil i šoféra gestapa, ten nastartoval mercedes, sundal deku z kapoty, byla tam proto, aby voda v chladiči nezamrzla a mohl kdykoliv vyrazit pro Himmlerovy muže. Jel, paprsky níže položeného slunce prolézaly ránem, a Němcům studeně svítily na mohutné tělo mrtvého.

Milan Bukovecký