Uplakaná neděle se pomalu převaluje do pondělka, a místo nudy teplé postele mně čeká noční šichta za volantem. Úderem hodiny duchů letí do kabiny náklaďáku zavazadla, šplhám po schůdkách, nezapomenu pohladit kapotu svého železného oře, a vyrážím z podhůří Beskyd až do Polabí. Nejdříve pozvolna uličkami ztichlého města, na dálnici sešlápnu plyn, motor krátce zabouří, to aby roztáhl těžkou soupravu na osmdesátku a je tu obvyklá facha. Rovná dálnice ukolébává, ale dnes se mi nechce ani trochu spát, jsem příliš bdělý, stále myslím na svatební vyhrůžku Dominika. Znám ho už dvacet let, jeho sliby se vždy naplnily. Jedu, držím koláč volantu a bojím se.

Bojím se strašně moc.

Slíbil přede všemi, že ze mě udělá vraha. Trvá snad hodinu, než se dostanu za do normálu, uvolním se a jsem schopen i něčeho jiného, než jen očima vyděšeně třeštit do mokré tmy, horečně přemýšlet, jakou past na mne Dominik nastraží. Pošle do cesty blázna v osobáku nebo vysokou? Smetu někoho na přechodu nebo to narvu do baráku?

Celou neděli jsem namísto svatebního veselí strávil pečlivou kontrolou celé soupravy. Brzdy, pneumatiky, sváry na rámu, vzduchové hadice, všechny šrouby. Na pět set koníků pod nohama poslušně vrní a táhne kamion narvaný stavebním dřívím kamsi do hluboké černě sešlehané biči šestice halogenů. Vysílačkou občas volám na kolegy, zjišťuji, jak vypadá cesta přede mnou. Odpověď stále tatáž – místy řídká mlha, uslintané počasí, žádná uzavírka, žádná nehoda, žádní policajti.

Zlověstný klid.

Odbourávám stres muzikou a jídlem, houpaví a neagresívní ZZ Top sdělují, jak se může, po jejich, žít v digitálním věku, to bude ono, káva, jablka, banány. Kontroluji aktuální spotřebu na palubním počítači, blíží se konec pohodové jízdy. Dálnice končí, za posledním sjezdem se tyčí pověstný Mohelničák, pětikilometrový krpál prověřuje hned na začátku všechny, kdo chtějí na druhou stranu Vysočiny. Všichni řidiči tady probouzí svá stáda koní, mačkají knoflíky s nápisy POWER, prošlapávají plyn do režimu kick down. Začíná tvrdý souboj o místo v koloně svištící ku Praze. Vytáhnout z motoru maximum, neudělat chybu při častém odřazování, odhadnout rychlost a výkonový potenciál předjížděného. Turbokompresory hvízdají, pod vrcholy doplňují hlasitou kakofonii ječící vrtule chladičů. Adrenalin zaplavuje celé tělo, mladíci i pantátové před důchodem se mění ve tvrdé závodníky, nedají zadarmo ani metr. Přehoupnutí přes první vrchol předznamená atak na brzdy. Naložené kolosy se ženou devadesátkou dlouhým klesáním, klasickým brzdám vypomáhají kvílící retardéry, dunící motorové brzdy, po střechu naložené auto se kymácí v zatáčkách, jak půlnoční opilec který si směšně vykračuje z baru k domovu, sebemenší chybička znamená nebezpečné rozhoupání čtyři metry vysokého projektilu řítícího se tmou. Držím rychlost na hranici ještě tolerované policisty, oči bedlivě prohledávají nasvícené okraje silnice, uši vyhodnocují všechny zvuky, pátrají po sebemenším tónu, který by do této hlasité symfonie nepatřil. Zanedlouho přichází druhé kolo, hřebečský tunel a strmá estakáda k jeho ústí. Rychlost beznadějně padá ke čtyřicítce, motor stáhl ocas, nepomáhají ani zvýšené otáčky motoru, ani kouzelný čudlík na přístrojové desce, přidává dalších šedesát koní. Kolem mě fičí vzhůru noční expresy. Vrací se z nočního závozu supermarketů, také obří soupravy táhnoucí bedny s díly pro nenasytné linky automobilek, i prázdné dodávky. Na záda mi dýchají další ostravští atleti nabouchaní železem, přepravníky vezou nová auta z Nošovic a Žiliny někam do Španělska. Čekám, kdo se dříve dostane na pozici k předjetí uvzdychaného lesovozu napráskaného kulatinou. V tunelu si ho podáme, jeden za druhým se před něj pomalu šineme a doufáme, že nebude mít dost sil ke zrychlení. Daří se nám to všem, náš vláček znova letí z kopce skoro stovkou ke Svitavám.

Dominik se svými vyhrůžkami je nenávratně pryč, v hlavě není pro něj při takovém kalupu a na mokré silnici žádné místo. Na ukočírování čtyřicetitunového drobka s průměrem šedesát za hodinu je potřeba absolutního soustředění.
Silnice se pomalu rovná, jízda se zklidňuje, čas pro úlevné odfouknutí a další dlabanec, ignoruju jakési halekání ve vysílačce, vždyť vidím skoro na kilometr před sebe. Zbystřím, až když ten chlápek volá asi po čtvrté.
„Výzva na kanále, chlapi, kdo z vás valí směrem na Hradec, máte před sebou chodce na cestě, motá se od večera na křižovatce jak nemocný osel.“
„Jak od večera?“ ptá se kdosi.
„Jedu noční z Kolína, trdloval tam už …,“ zbytek věty zaniká v šumu.

„Hele vole, to je ten pošuk, co tam strašil už minulej tejden. Měšťáci ho prej už dvakrát táhli pryč a von tam doleze zas,“ informuje kdosi třetí.

Chvíli to se mnou nic nedělá, žvýkám chleba, popíjím kávu. Myslím si cosi o svinském životě, který žene lidi k hledání konce, na nějž nemají ještě sílu. Pak cosi cvakne v podvědomí. Dominik je zpět. Zbystřím a pomalu začnu zvolňovat. Jen co uberu plyn, už na mne řve vysílačka, ať uhnu nebo zrychlím. Ke křižovatce schází projet jedinou zatáčku. Parádní pressing, zašlápnu to a zezadu mě na té vodě převálcují i s chlapem, bleskne mi hlavou. Vláček tří náklaďáků vylítne ze zatáčky. Bez brzdění a bez blinkru škubnu volantem vpravo a zpět, souprava se rozkolísá, hrne se smykem do odbočovacího pruhu. Modlím se, abych ty náklony vyrovnal, přitom střídavě tvrdě brzdím a přidávám plyn. Chlapi klejí do vysílaček, troubí, blikají a prolétnou kolem mě. Nejvyšší čas, na stažení auta do průběžného pruhu mi zbylo tak deset metrů. Zadek návěsu trhá trávu z krajnice a zanechává čerstvou brázdu, tentokrát to vyšlo. A chlap nikde, bleskne mi hlavou. Dominiku, ty zmetku!!!
Průjezd další rychlou zatáčkou, jeden kamion stojí u krajnice, druhý je napasovaný kabinou do svahu. Míjím je, zastavuju, sprintuju s lékárničkou zpátky. Kolega za volantem je v totálním šoku, hledí tupě do jednoho místa, dokola šeptá jedno slovo.

„Zabil, zabil, zabil…“

Žaludek se mi obrací, ruce tuhnou. Ne, teď není čas na šok, domlouvám si. Když vidím, že z něj necrčí krev a všechny končetiny má v přirozených polohách, ženu se k druhému autu. Jeho řidič už vylezl z kabiny a prkenně se snaží někam jít.

„Stůj!“ řvu na něj, reaguje špatně, málem napochoduje pod projíždějící osobák.
„Kde je ten chlap“? ptám se.

Místo odpovědi se zpomaleně chytá rukama za hlavu.
Kristova noho, támhle leží jedna bota, o dvacet metrů dál druhá, na kraji cesty aktovka. Odhazuji lékárničku, nebude jí potřeba, jdu se preventivně vyzvracet do příkopu.
Rychlovka, hasiči, hele, volejte havrany, je tuhej, bez nároku. Policajti se z nás snaží dostat, kdo ho vlastně přejel. Nejblíž mám k němu já, akorát je mate, že mám auto bez škrábnutí.

„Jsem právní zástupce podezřelého ze zabití, můj mandant odmítá odpovídat na všechny otázky do doby, než odezní šok.“ Nemusím se otáčet, vím, že je to Dominik.
„A také se odmítá podrobit zkoušce na požití alkoholu.“

Cítím v žaludku tu známou mrazivou hroudu, jako pokaždé, když je na blízku on. Zděšení, ohromení, úžas, bezmoc, vše v jednom chumlu mne zalévá, jako ohromná vlna tsunami, mám pocit, že jsem jak hadrový panák vláčený obrovskou silou někam do propasti, kde budu rozbit na padrť, zašlapaný do hlíny, spálený na popel. Můj mozek není schopen myslet, pracovat, třídit fakta, dokonce ani zajistit základní životní funkce. Nemůžu mluvit, jen vyrážím nesrozumitelné zvuky a chrapot, nemůžu se hýbat, s vypětím zadržuju nucení na potřebu.

Konečně mě jeden policista uvede do polonormálního stavu, reaguji na podněty zvenku, pomalu skládám slova a myšlenky. A poslouchám Dominika, jak policistům vysvětluje, že jsem sice porušil všechny předpisy, ale úmyslně jsem nikoho snad možná nezabil.

Zpomalený mozek začíná třídit a vyhodnocovat. Nechám tu lidskou bestii, ať se vypovídá. Až mi nacpe do ruky propisku k podpisu protokolu, který mne spolehlivě pošle na pár let do basy, proberu se. Vezmu protokol, roztrhnu ho.

„Začnem znova, pánové, tenhle blábol nepodepíšu a tento pán samozřejmě není můj právní zástupce. A jeho kecy o tom, jak jsem sejmul toho ubožáka, jsou bohapusté výmysly. Prohlídněte si moje auto, nenajdete na něm absolutně nic. Do zatáčky jsem najížděl třetí, první auto už bylo zapíchnuté ve stráni, jak se řidič snažil vyhnout pobíhajícímu chodci, druhé zastavovalo, chodce jsem zahlédl jen velmi letmo, nebyl jsem schopen zaznamenat, kam letěl po nárazu, měl jsem plné ruce práce vyhnout se těm dvěma autům a nepřekotit ten vysoký náklad, co vezu.“

Dominik právě prožívá to, co já před půlhodinou. Neuvěřitelně mu povolí rysy, padá brada, splihnou mu vlasy, zestárne naráz o dvacet let. Hledí na mne prázdnýma očima, naprázdno hýbá rty a ohryzek na krku mu jezdí nahoru dolu.

Trvá to dobrou minutu. Pak náhle vyjekne: „Nevěřte mu, on lže, lže! Já to celé viděl, on toho pána přejel, má vpředu celé auto od krve!“
Policisté jsou znejistělí. Pak jeden odejde znova prohlédnout moje auto, za chvíli se vrací.

„Na ochranném rámu je krev a nějaké chlupy nebo vlasy, budeme muset zajistit vzorky.“ Je otrávený a naštvaný. Na mě i na Dominika.
„To není možné,“ vztekám se, „to má na svědomí tenhle parchant! Anebo to tam je bůh ví od kdy!“
„Kdyby to bylo staré, smyl by to déšť,“ odtuší strážce zákona nevrle.

Vůbec si nepřipouštím nějaký střet s čímkoli živým. „To je tvoje práce, ty ometáku,“ sípám skrz sevřené zuby. Klid, jen klid, nevybuchnout, nezačít ho tu mlátit, to by byl konec.

Nakonec mi policajti vrátí doklady zpátky, a doporučí, abych někde odstavil na pár hodin auto a odpočinul si. Dominika už předtím vypoklonkovali, musel nasednout do své červené káry a odjet. Zvolna se rozjedu, otřesený zážitkem časného rána hledám parkoviště. Nakonec vjedu na kus staré nepoužívané silnice, kterou nahradila nová, širší, rychlejší. Zastavím za první zatáčkou, doufám, že malá procházka uklidní cuchané nervy. Ujdu dvě stě metrů, za další zatáčkou narazím na Dominikovo auto. Dveře otevřené, Dominik rozvalený na sedadle s kýmsi rozpráví po telefonu.

„Říkám snad jasně, že zas vyklouzl.“
…..
„No prostě vyklouz, pacholek jeden. Není to na telefon, vysvětlím osobně.“
…..
„Nevím. Dělal jsem, co jsem mohl, však mě znáš.“
…..
„Samozřejmě, půjdu po něm dál, jak jinak. To skóre vyrov…“

Nedořekl. Chytím ho za zápěstí, vytáhnu ruku ven a vší silou třísknu dveřmi sporťáku. Zaskučí, pustí přístroj na zem. No vida, přeci jen jsi z masa a kostí, pochechtávám se, zvedám krabičku a prohlížím ji. Je na ní docela dlouhá anténa. Nemá jediné tlačítko, žádný displej. Jen se po ní sunou barevné perleťové vlnky, zelená, modrá, fialová, tmavorudá. Pořád dokola.

„Héj, je tam někdo?“ hulákám. Nic, ticho.
„To víš, že jo, s tebou se tak bude bavit,“ odsekává můj životní nepřítel. Chce vystoupit. Znova vší silou praštím dveřmi. Tentokrát to schytala holeň.
„Ten tydlifon si půjčím, třeba bude zajímat ty poliše, co mi dnes zatápěli,“ oznamuji, vydávám se na cestu zpět. Už jsem u svého auta, když slyším dupot jeho nohou. Nevypadá na to, že mu někdo před chvílí málem zlomil nohu.

„Dej ho sem,“ supí za mnou. Nevypadá vůbec přátelsky. Rysy mu ztvrdly, naježily se vousy, kluše tempem maratónského přeborníka. Jestli mně chytí do svých železných pracek, bude zle, má výhodu minimálně třiceti kil svalové hmoty, je o hlavu vyšší, rychlý je pořád, pro mne až moc. Hodím ten podivný mobil na plošinu návěsu, sjede pod naložené desky. Tahám z přihrádky železnou tyč, loučím se s životem, vypadá opravdu naštvaně. Rozježené vlasy vlají kolem celé hlavy, napjaté svaly na krku, ruce zaťaté v pěst. K mému údivu ignoruje rvačku a vráží své pracky pod kupu dřeva. Dívám se, jak šátrá po telefonu, hlavou mi letí tisíce myšlenek, jedna z nich se vrací neodbytně. Líbí se jí vysoký štos proložených desek. Sleduji Dominikovy ruce a hledím na desky prohnuté jako obrovitý luk. Silou několika kurtů zabezpečují náklad proti překocení. Dominik si mne vůbec nevšímá. Je to tak jednoduché, ďábelsky svůdné. Udělat jediný krok, položit ruku na ráčnu, vyklopit páku a zmáčknout pojistku. Konám. Ozve se silná rána a vzápětí další, to povoluji zbylé kurty. Dominik stojí, ruce má přivřené narovnanými deskami a nemůže se hnout. Je ohromený, moc nechápe, co se stalo, škube rukama, třísky z desek se zarývají do kůže. Ven to nejde.

„Skončil jsi, ďáble! Pozdravuj v pekle vrchního Lucifera. To máš za všechny, které jsi kdy přivedl do neštěstí,“ přehodím mu přes hlavu klínový řemen, zkřížím a zatáhnu, kolenem se opřu o jeho záda. Musím vydržet dvě minuty a je vymalováno.

Když ty dvě minuty uplynou a Dominik se s promodralým obličejem škube v předsmrtné křeči, uvědomím si, že se Dominikovi ze mne podařilo udělat vraha.

Splnil svůj slib.

Luděk Olšový