Přihodilo se to kdysi na počátku devadesátých let. Bezradně jsem bloudil v pátečním mumraji okolo mraveniště jménem München a hledal dobře utajený sklad se spotřební elektronikou. Nakonec se slitoval jeden německý řidič, vytáhl atlas připomínající svými rozměry Bibli a našel bezvýznamnou osadu, kde jsem měl nakládat. O to větší překvapení jsme zažili na celnici, když jsme se potkali znovu. To už jsme se bavili jako staří známí a sdělovali si, kam máme namířeno. Překvapení nebralo konce. Měli jsme naloženo zboží pro stejného zákazníka a na stejnou adresu v Moskvě. Můj nový kamarád se jmenoval Dieter. Svěřil se mi, že to je jeho první cesta do tehdejšího Svazu Nezávislých Států, bývalého SSSR, a loudil po mně potřebné informace. Odbyl jsem ho se smíchem, že si všechny rady stejně nezapamatuje, ale když bude chtít, můžeme jet do Moskvy spolu.

Dieter byl nadšen. Pocházel z východoněmecké Jeny, jeho ruština nebyla nejlepší a z cesty mimo civilizovanou Evropu měl obavy. Proto jsme si umluvili sraz následující úterý v šest večer na hranici před Brestem. Přijeli jsme oba téměř v jednu dobu, zařadili jsme se do kolony čekajících kamionů a Dieter mě hned zval k sobě do auta na kávu a svačinku. Při návštěvě mi neuniklo, že je kolega poněkud nesvůj. Zeptal jsem se tedy, co ho trápí. Chvíli se ošíval a pak se zeptal, jak to dělám, když potřebuji na velkou. Velice se totiž podivoval, že za celou cestu Polskem čítající více, než sedm set kilometrů, nenarazil nikde na pumpě na žádné záchodky, a pokud ano, byly beznadějně zabarikádované. A pokud si chtěl ulevit někde v lese, neobešlo se to bez znečištění obuvi, smutně mi ukazoval své těžce zánovní pracovní boty s traktorovou podrážkou.

Snažil jsem se německému kamarádovi vysvětlit, že naši severní sousedé pro samé budování světlých socialistických zítřků neměli na zřízení záchodků čas, leč tvářil se značně nechápavě, proto jsem se rozhodl pro praktickou ukázku.

„Milý Dietře“, pravil jsem, „rada pro tvůj problém je neobyčejně jednoduchá. Rač vystoupit z auta, názorně předvedu systém vyprazdňování zvaný tři v jednom .“

Mírně vykolejený Dieter se sice podivoval, proč potřebuju k vyprazdňování střev pracovní rukavice, záhy ale pochopil. Nacvičeným grifem jsem mu předvedl, jak dovedně zasunout tělo pod návěs, aniž by se člověk významněji umazal. Zkušeně jsem se chytil jednou rukou vzpěry, druhou rukou spustil kalhoty na půl žerdi.

„Takovým způsobem se pohodlně vyprázdníš a zároveň získáš tři benefity.
Za prvé: Nemusíš složitě a daleko hupkovat mezi čerstvými hřiby podpapíráky někam daleko do pichlavého houští.

Za druhé: tvé zánovní botky zůstanou neposkvrněné a čisté jak alabastr.

Za třetí: traktůrky polských malorolníků za tebe hbitě odstraní lejno tak, že jej přilepené na svých pneumatikách převezou přímo na pole.

No uznej sám, není to geniální?“

Jelikož byl z ukázky i proslovu Dieter zcela zavzdušněn, odpověď mi zůstal dlužen dodnes.



Ne vždy mělo ovšem vyměšování na východ od řeky Moravy tak hladký průběh. Asi půl roku předtím jsem měl namířeno do jugoslávského Bělehradu s nákladem sušeného mléka. Již při příjezdu na jugoslávkou hranici jsem začínal mít vážné pnutí v útrobách, takže jsem se zaradoval, když jsem maďarskou hraniční kontrolu zdolal za dvě hodiny. Vjel jsem na parkoviště za závorou a křepce ubíhal k viditelně umístěné tabuli WC, vyvěšené asi v polovině dlouhé přízemní budovy postavené podél stání pro kamiony. U dveří mi vyrazila dech o něco menší tabule s ceníkem poskytovaných služeb. Za poskytnutí útulku a kousku toaleťáku pochtívali astronomické tři německé marky, což bylo téměř šedesát korun. Při tehdejším průměrném výdělku čítajícím něco málo více, než tři tisíce korun československých, mne tato suma omráčila.
Tak to nedám, rozhodl jsem se. Fronta tu není, vyclívat mám v blízké Subotici, kde jsou záchodky v ceně vyclení. Musím ještě vydržet.

Vydal jsem se za celníkem. Ten prostudoval doklady a poslal mne na hraniční veterinární kontrolu. Půlhodinka zdržení navíc mi nemohla zkazit náladu. Ta se mi ovšem zkazila vzápětí, když jsem zjistil, že veterinář tento den jednoduše nedorazil do práce. Podle představ místních strážců zákona jsem měl čekat do druhého dne, jestli náhodou nedorazí jeho kolega.

Svět zčernal.

Otázka „Kam s ním?“ byla již značně urgentní. Nezbývalo nic jiného, než s přetěžkým srdcem vydolovat z peněženky tři marky a vyrazit k toaletám. Se svěšenou hlavou jsem dorazil ke vchodu. Obsluha právě zamykala. Na mou poznámku, že bych rád zaplatil a použil, mi stroze odvětila: „sutra jutro“. Pohlédl jsem na vyvěšenou pracovní dobu a zatočila se mi hlava. Chrám úlevy otvírali za rovných dvanáct hodin.
Zoufale jsem se rozhlédl okolo. Nikde žádné místečko, kde bych se mohl schovat, přikrčit se a ulevit si. Hraniční přechod už sice pomalu halila tma, ale sodíkové výbojky na stožárech nedovolovaly žádné soukromí. Jediný potenciální kryt poskytovala ona podlouhlá budova, před níž jsem stál. To bude ono, zajásal jsem v duchu a vyrazil k jejímu vzdálenějšímu rohu. Se zdánlivě bezstarostnou tváří jsem přikráčel k rohu budovy a nahlédl do polostínu. V polostínu to ještě šlo, občas zbylo i místo na položení nohy, avšak asi o dva metry dále, kde byla tma dle mých představ, byl nasázen jeden hřib vedle druhého tak hustě, že by na hlínu nedopadl ani ten příslovečný špendlík. Zhrozen a zhrzen jsem hleděl na tu spoušť a přemýšlel jsem nad bezvýchodností své situace.

Nu což, budu muset použít svou oblíbenou techniku „tři v jednom“, pomyslel jsem si a vyrazil občíhnout terén. Můj kamion stál na vzdálenějším konci parkoviště, kde nebyl velký pohyb osob a umělé osvětlení nebylo příliš silné. Popadl jsem papír a hbitě zajel pod šasi návěsu. Jen co sjely mé kalhoty ke kolenům, ozval se zezadu nekompromisní hlas.

„A ty što ovde radiš?“

Otočil jsem se a hleděl do ústí nataženého Kalašnikova, za nímž stál voják v uniformě Jugoslávské lidové armády. Srbsky jsem tehdy moc neuměl, ale pochopil jsem, že se neptá na radu, nýbrž na to, co pod návěsem vyvádím.

„Já, já,…, já tu dělám remont!“, blekotal jsem nepřesvědčivě a snažil jsem se nenápadně zahalit své pozadí.

„Ovde ni je možno, hajde“. Pohyb hlavně samopalu překlad nepotřeboval.

„Tak kde můžu dělat remont mašiny?“

Ozbrojenec mi lopotně vysvětlil , že za tabulí označující konec parkoviště můžu udělat na autě třeba generálku, ale na místě, kde stojím, pod auto prostě nepolezu. V nedalekém Vukovaru probíhají boje s bandity a on zde hlídá parkoviště před záškodníky.

Do pytle! Já si snad neulevím! V tu chvíli mne upoutal modrý neon u protější strany silnice. Svítící nápis TAX FREE-SHOP mnohoznačně sliboval a lákal k nákupní turistice, mne ale zajímala skutečnost, že zadní část tonula v temnotách. Sláva, jsem zachráněn! Nadšeně jsem se vydal za světlem. Jen co jsem udělal třetí krok z parkovací zóny, ozvalo se za mnou výmluvné zacvakání a hlas intonací podobný tomu prvnímu.

„Éo, vozač! Kuda hočeš?

Vysekl jsem piruetu jak na obrtlíku, pět kroků za mnou vojáček číslo dvě, kalašnikov mířící na mé nebohé vnitřnosti. Neurčitě zamáchal rukou: „é.., já ..idů… u fríšop! Kuriť, … papirosy, znáješ?“, motal jsem všechna známá slovanská slova dohromady.

„Imaš-li gotovi carinski dokumente?“, vyptával se holobrádek s výzorem patnáctiletého kapitána v zakrslé verzi.

Zahanbeně jsem přiznal, že celní dokumenty nemám a hned tak mít nebudu.

„Hajde nazad!“, mával trpaslík flintou.

Ale já potřebuju kuriť! Duvan!“ V záchvatu koliky se mi vybavil ten správný výraz pro tabák. Vojáček byl neoblomný.

Umřu na prasknutí střev.

Snad posté jsem se zoufale rozhlédl. Pod světelnou výbojkou se zaleskla zamrzající kaluž. Konečně mi došlo, jak na to!

Nalézal jsem se v otevřené krajině, rovné jako stůl, kde neustále foukal poměrně silný vítr. Navíc přes den vytáhlo sluníčko rtuť teploměru poměrně vysoko, zatímco po ihned setmění nastupoval mráz. Vyrazil jsem tam, kde jsem již byl, za dlouhou budovu lemující parkoviště z pravé strany, mezi kupy exkrementů. Baterku jsem nepotřeboval, měsíc poskytoval dostatek světla k rekognoskaci terénu. Pojal jsem totiž geniální nápad přehopkovat po větrem, sluncem a mrazem vysušených zbytcích trusu až na místo, které by poskytlo možnost si ulevit bez velkého rizika pádu do nadělení mých předchůdců.

Zdařilo se! Ledový vítr, který zajistil poměrně bezproblémovou cestu za budovu, nedovoloval patřičně vychutnat tu úlevu, jež nastala. I tak jsem se ale cítil jako král.
Když jsem ladně hopkoval po ostrůvcích vyschlých lejen zpět do světla a civilizace, naskytl se mi prazvláštní obraz. Po provedené celní kontrole vyrazil na cestu turecký kamion. Jeho řidič na konci parkoviště s pískotem brzd zastavil, ladně se přehoupl na pravou stranu kabiny, otevřel dveře a otočil se, že sestoupí na zem. Zůstal však v mírném podřepu, ze zádě mu sjely kalhoty až ke kotníkům, načež dotyčný vyrobil neuvěřitelnou rychlostí stejně neuvěřitelnou kupu trusu zvysoka plácající na asfalt. S hygienou se příliš neobtěžoval, jen vytáhl kalhoty do správné výše, opět se přehoupl zpět za volant a s rutinou, kterou by mu záviděl leckterý jezdec formule jedna, vyrazil na Bělehrad. Vůbec mu nevadilo, že asi pět metrů od něj stojí a pokuřují stejní dva vojáčci, kteří mne před tím proháněli po parkovišti. A jak se zdálo, jeho výkon nevadil ani těm vojákům. Ohromeně jsem civěl na vzdalující se rudá světýlka návěsu a dva rozprávějící mladíky. Už mi bylo jedno, že šlapu ve výkalech. Vztekle jsem na ně volal: „tady vám Turek dělá hromady před nosem a mě jste tu honili jak nadmutou kozu.“

Zakrslík se otočil a slušnou slovenštinou odpověděl.

„Keď si chcel, mohol si sa vyrúbať tak, jako on, my to tu strážíme před záškodníkmi a nie pred sráčmi.

Luděk Olšový