Po týdnu zase sjíždím z dálnice, propletu se několika rušnými ulicemi Bílého Města a stojím před branou celního terminálu, kývnu bradou na obsluhu v buňce, neznatelné mrknul levým víčkem, přidal prchavý úsměv a plaché gesto. Vykloním hlavu z okna kabiny, podávám peníze a přebírám stvrzenku.

„Dodži posle!“ zavolá, zírá přitom na vzdálené střechy rozpálené slunečním žárem, jako bych nebyl. Více slov není třeba, rozumíme si.

Přijdu večer, když spalující žár polevil. Sedám k rohovému stolu uvnitř kafany a volám na číšníka, ať donese srédnju kaficu sa mlekom. Skvělé poznávací znamení, takový patok tu nepije nikdo mimo mne. Za chvíli přisedne Miran. Známe se z dob krvavého dělení Jugoslávie. Končil s distinkcemi majora, dnes demontovaný civil, připomíná bezvýznamného šupáka od ponku. Džíny a křusky, upatlané sako s odřenými rukávy, třídenní strniště. Něco visí ve vzduchu, když si jeho ruka s černými měsíčky špíny za nehty zdánlivě bezmyšlenkovitě pohrává se zapalovačem. Díváme se každý jinam.

„Potřebujem drožkáře zvenku,“ pronese tlumeně bez úvodu.

„Kam?“

„Paříž.“

„Kolik kusů?“

„Jen jeden.“

„O co jde?“

„Je tu špatný vzduch a horko.“

„Jak půjde přes čáru?“

„To není tvá věc.“ Chvilka váhání, sázka na mou loajalitu. „Naložíš ho v některém přístavu na Dunaji v Maďarsku.“


„Papíry?“

„Budou. Ale pojede jako řidič, ne jako stopař. Jdou po něm hodně tvrdě. Jako řidič bude míň nápadný.“

„To je šílenství.“

„Umí jezdit a ty vyrobíš pracovní smlouvu, kterou má mít u sebe. Bude to Bulhar, všechna data dostaneš.“

„Cena?“

„Nabízí pět.“

„Pět tisíc baků za pět let v base, když mě chytí, no, nic moc.“

„Éček.“

„A jejda. No ale i tak.“

„Deset.“

Polknu. Pak znova. Čtvrt melounu za to, že se mnou pojede někdo z Maďarska do Francie.

Za to, že napíšu falešnou pracovní smlouvu.

Za to, že ho protáhnu před stovkami kamer přes půl Evropy.

„Víš, pod kolika kamerami musíme projet?“

„Právě proto ho tam nebudou čekat.“

„Když nabízí tolik, asi to nebude žádné béčko.“

Mlčení. Tentokrát se sázka na loajalitu nekoná.

Zvažuju, jestli mám ještě přitlačit na pilu, když tak rychle přihodil. Pak usoudím, že přílišná nenažranost škodí obchodu i kamarádství. Miran je dobrý kamarád.

„Kdy?“

„Za dva dny. Jméno přístavu dodám.“

Podávám mu papírek s ještě nepoužitým telefonním číslem. „Jen sms, pustím to vždycky v osm večer.“

Uvažuju, komu je tady tak moc horko, že chce dát za jednu cestu takovou sumu, zatímco Miran několikrát se zavřenýma očima opakuje číslo, bezhlesně při tom pohybuje rty ukrytými za šálkem, vypadá, jakoby se bál napít příliš horké kávy, pak stáčí papírek do ruličky, škrtne zapalovačem a od čísel hořících v popelníku zapaluje olíznutou cigaretu.



Cvetko je konečně ve svém živlu. Nevadí ani přebytečná kila, která se mu usadila za ty roky nečinnosti na břiše. Už šest týdnů se štve za kořistí, která mu má přinést možnost důstojného odchodu z tohoto kraje. Šest týdnů tvrdé práce přináší výsledky. Už ví, proč se Bogdan vrátil z armády domů, proč riskuje život a lozí napříč celou zdejší oblastí, likviduje nevybuchlou munici a nášlapné miny. Jen marně přemýšlí, proč mu to úřady tolerují. Co za tím je, že může Bogdan slídit v zaminovaných oblastech jako civilista? Dělá tady velký úklid nebo něco hledá? Kdo všechno ví o tom, co Bogdan dělá a kdo v tom jede s ním? A čí má Bogdan požehnání? Kdo jej touto prací pověřil a jak vysoko jeho kontakty sahají?

V jednom se ale Cvetko neplete. Dnes je čtvrtek a před chvílí se ozval motor Bogdanova auta. Za chvíli dorazí do vypálené vesničky v tomto odlehlém údolí, odminuje vchod do jednoho z poloshořelých domů a vkročí dovnitř. S plným ruksakem tam, s plným zase zpátky. A zítra bude objíždět tytéž osoby, půjde na stejné pošty. A s plným ruksakem.

Cvetko zná Bogdana natolik dobře, aby věděl, že v tom je nějaká pořádná levárna. Bogdana zná od dětství, může v něm číst jak v knize.

„Ne, Bojko,“ sykne na půl úst, „dnes spolu zúčtujem... I za to, že ses postavil na opačnou stranu, než zbytek rodiny.“

Sleduje přes hledí malorážky Bogdana, jak opatrně prochází k baráku, deaktivuje nášlapné miny, vchází do domu. Pak Bogdan vyjde a dlouho pátrá pohledem po okolí, naslouchá. Cvetko má intenzívní pocit, že se Bogdan dívá přímo na něj. Odolává nutkání zmáčknout spoušť. Konečně se Bogdan pohne, ujde pár kroků ode dveří a otočí se jako vždy čelem ke stavení, aby po aktivaci miny nemusel nebezpečné místo překračovat. Přidřepne si a začne cosi kutit na zemi.

Teď je ten okamžik.

Prásk.

Výstřel zní jako zlomení suché větve, žádná velká rána, dokonce ani ptáci nepřestali zpívat. Podivný stříbrný válec na konci hlavně ztlumil zvuk výstřelu. Bogdan padá tváří k zemi, Cvetko jej stále sleduje přes optiku malorážky. Pokyvuje hlavou, spokojen sám se sebou. Stále to ještě umí. Po deseti minutách se sesune za kámen, u něhož ležel celé to dlouhé dopoledne, napije se z petky čisté vody a zapálí si. Když dokouří, pečlivě zahasí nedopalek a znova pozoruje Bogdana a okolí. Čeká, času má prozatím stále dost.

Po hodině opatrně vstane, prohlídne okolí, přiblíží se k postřelenému.

„Hmm, na tu dálku a kvalitu flinty moc dobrá rána,“ chválí nahlas sám sebe. Střela mu zasáhla křížovou kost a skončila někde v břiše. Obejde Bogdana a dívá se mu do tváře. Sleduje rozkousané rty a jazyk, kalné oči, žlutou pokožku na tvářích, podivně trčící nos z obličeje, je předznamenáním přicházející smrti. Cvetko prohledává kapsy, pak jeho ruksak na zádech. Zklamání. Je v něm dřevěná kostra, aby se zvenku zdál stále plný, jinak jen pár bezvýznamných maličkostí. Nic, takového, co hledá.

„Tak co Bojko, jak je?“

„Vodu!“ sípá Bogdan.

„To je zbytečné, Bojko. Víc, než dvě tři hodiny nevydržíš. Ani cigáro ti nedám, je to pro tebe škoda. Ale když mi prozradíš, co chci vědět, možná do tebe investuju ještě jednu kulku, ať se netrápíš tak dlouho. Co ty na to? Hele, na rovinu. Chci odsud vypadnout, šlapou mi na paty, ale není za co. Nebo je, ale kdo by nechtěl víc, asi tak. Takže jsi přišel na řadu. Štvu se za tebou už skoro dva měsíce a vím, že občas taháš slušný balík peněz. Je mi jedno, kde jsi k nim přišel, jestli to máš starý lup z války, anebo z jiného šolichu. Každopádně je potřebuju a chci. Jasné?“

Bojan jen chrčí a nesrozumitelně blábolí, po chvíli Cvetko pochytí slova „dolů“ a „dovnitř“.

Jak jinak, než dolů, pomyslí si Cvetko, co se dá dělat, musím do toho zbořeniště. Tahá z ruksaku baterku a armádní pistoli, jde dovnitř. Na schodišti se rozhoduje, odkud začít. Zběžně nakukuje do přízemních místností, nikde žádné stopy po něčí přítomnosti. Začneme od sklepa, brouká si. Zvedá padací dveře v chodbě a opatrně sestupuje po dřevěných schodech. Nikde žádná past na nezvaného hosta, nikde nic, co by signalizovalo nějaký úkryt. Vejde do druhé sklepní místnosti.

Zaduní obrovská rána, Cvetko je mrštěn na stěnu, z rozbité hlavy crčí krev, má vyražený dech, v uších nesnesitelně píská. Vystresovaný Cvetko se bojí pohnout, pozvolna zjišťuje, jestli mu nechybí kus ruky či nohy, jestli se může pohybovat, zda mu necrčí proudem krev nebo nemá vyhřezlá střeva na podlaze.

Nic z toho jej naštěstí nepotkalo. Po několika minutách se opatrně zvedá a pokouší se zjistit, co se stalo. Přeleze do prvního sklepa, v chabém světle z otevřeného průlezu vidí detonací zničené schody.

„Přežils to?“ ozývá se shora.

„Kdo tam je?“ volá Cvetko, odjištěnou pistoli v napřažené ruce.

„Dobře se podívej.“ V otvoru se objeví silueta a vzápětí ho oslní mohutný paprsek ze svítilny. Cvetko se snaží paprsku uskakovat, podvědomě mačká spoušť tak dlouho, dokud pistole necvakne naprázdno.

„Ty ses zbláznil?“ zní shora. „Takhle se nikdy netrefíš!“

„Kurva, kdo tam je?“ Vybičované nervy vibrují jak ocelové dráty, srdce zalykající se přívalem adrenalinu pumpuje jak zběsilé, cítí, jak se ho zmocňuje panika. Chce utíkat, bít se na život a na smrt, místo toho stojí v malé místnosti, civí do ostrého světla shůry neschopen úniku.

Svítilna se otáčí, Cvetko hledí do obličeje Nikoly.

„Nikolo, ty žiješ?“

„Dost blbě, bratránku, a tvojí zásluhou bude hůř. Než jsi mě tu vyslídil, věděl o mně jen brácha. Teď jsme v prdeli oba dva.“

„Můžem se nějak domluvit!“

„Jak?“

Pustíš mě ven a…“

„A ty mě půjdeš hned prásknout prvnímu policajtovi. Kdes byl, že nevíš, že mě hledají?“

„Mně hoří koudel u zadku taky. Poslouchej mě, mám zajištěný transport za hranice a pak cizinecká legie, co ty na to? Pryč z Evropy, nová identita, slušný plat. Zkušenosti máme.“

Nikola se usmívá. Začíná se smát, pak se řehtá, záchvat smíchu trvá snad pět minut.

„Skvělé, Cvetko. Teď mi ještě řekni, která legie bere vojáky bez nohou.“ Pohne se k okraji otvoru, aby Cvetko viděl, kolečkové křeslo, na kterém sedí.

„No, došel ti dech i nápady, co? Ne, bratránku, tady je konečná. Ty jsi sundal mojeho bráchu, jediného člověka, který o mně věděl, který se staral, abych tu mohl nějak přežívat. Skončil jsi, z toho sklepa už nikdy nevyjdeš.“

„Hele, Nikolo, kdybych se nějak dostal ven, pomohl bych ti.“

„Jak? Prachy nemáš a honí tě celá Evropa.“

„Přežil jsem zimu v lesích, zvládnu i tu další.“

„Přežil jsi, protože ti někdo pomáhal. Jenže ty druhé už to přestalo bavit. Sami mají co dělat, aby neskončili v base, jedno jestli tady nebo v Haagu, pokud tam právě teď nehážou všechny průsery na tebe, aby z toho vylezli s co nejmenším flastrem. Prober se, hochu, jízda skončila.“

Cvetko mlčí. Mlčí dlouho, snad hodinu, možná dvě, nekonečno…

„Nikolo, co kdybychom to vzdali a přihlásili se? Stejně tady žiješ jak vězeň, v lochu by ti bylo líp.“

„Nezájem. Mám z války dost nepřátel, kteří na mě mají žízeň. A taky existují lidi, kteří by byli moc neradi, kdybych začal zpívat, rozumíš? Nemám žádnou záruku, že bych se do Haagu dostal živý. Jsem prostě nepohodlný pro spoustu lidí. A s tebou to je úplně stejné. Jinak bys neběhal po lesích a nešpehoval bráchu.“

„Ale za pokus to stojí. A ostatní chlapi by nám pomohli, Svaz veteránů má fondy určené k financování právní pomoci, možná bychom dostali tak pětku, maximálně desítku. Vlast ještě bude potřebovat nás veterány…“

„Drž hubu! Vlast na tebe sere! Podívej se konečně kolem sebe, pitomče! Všichni se na válce nabalíkovali! Tys jen dělal řezníka za pár pětek, které jsi už stihnul rozházet. Teď tu sedíš v díře a každý tě má plné zuby. Kdo by se chtěl hrabat v té špíně! Nikdo už nechce slyšet o válce. Všichni chtějí žít nový život a užívat si prachů, ke kterým přišli, rozumíš?“

Cvetko sedí opřený o stěnu a kouří. Myslí na to, čím za poslední roky prošel. Myslí na své druhy, kteří se podivně ztratili ve světě po ukončení bojů.

Myslí na Ivana zvaného doktor, studenta práv, který pak obhajoval své druhy v Haagu a posléze se nechal naverbovat do legie, aby sám neskončil za katrem.

Myslí na Petara, velitele jejich jednotky, který se uměl vždy postarat o přísun peněz, až do doby, kdy ho popravili u šálku kávy v jeho oblíbené restauraci.

Pak znovu zavolá na svého bratrance: „Nikolo, co chceš teď dělat? Chceš tady umřít žízní a hladem? Sám se odsud na vozíku nedostaneš.“

Nikola odkudsi z domu přijede k okraji. „S tím nepočítám. Mám jedno řešení. Teď zavřu poklop a dolů ti spustím na provázku ruční granát. Zůstanu na poklopu, aby tě snad nenapadlo nějak se zkusit vyškrábat nahoru. Můžeš to skončit, kdy uznáš za vhodné.“

Přiváže k poklopu dlouhý tkaloun a z klína hodí do díry oválnou železnou věc. Zůstane se houpat metr nad podlahou. Pak zatlačí rukou a poklop zapadne na své místo.

Sklep se propadne do neproniknutelné temnoty.



Sedím v útulném bistru nedaleko přístavu. Z terasy je dobře vidět na řeku i na molo. Krvavě rudé nebe zalévá červení z jedné strany zapadající slunce, z druhé ho nasvěcuje tlama vysoké pece, z níž vyvěrá tekuté železo. Dunajské Nové Město pulzuje nepřetržitým rytmem, čas se tu nepočítá na hodiny, nýbrž na počet odpichů železa.

U mola přistála poslední loď, parta přístavních dělníků pomalu zamyká buňky, zavírá hangáry.

Do bistra, v němž jsem jediným hostem, nejde nikdo. Zapnu mobil, posílám kratičkou zprávu Miranovi. Vytáhnu kartu, balím ji do listu papíru, pálím to v popelníku na stole. Mobil putuje do Dunaje, bezpečnost především. Zvednu se a jdu pomalu na parkoviště u železáren. Za pár minut jsem nachystaný na cestu, vyjíždím k vrátnici. Závora se nezvedá. Vejdu do budky k obsluze, za stolem hledí vyděšená ostraha a dva civilové. Lámanou slovenštinou vyzvídají, proč jsem neodjel už včera po naložení a co jsem tu dělal celý den. Dlouho na ně hledím a zvažuju odpověď. Co všechno vědí?

„A vy dva jste kdo?“ ptám se.

Otráveně se na sebe podívají a cosi maďarsky zavolají. Zpoza dveří vychází dvoumetrový chlap v uniformě maďarské policie a informuje mne, že pokud neposkytnu vysvětlení na místě, budu předveden na místní policejní stanici. Civil snaživě překládá. Opět mlčím, potom se chabou maďarštinou ptám:

„Vy jste z Rendörség nebo od hasičů? Budu odpovídat, až budete mít kompletní uniformu s osobním číslem na levé kapse.“

V chlapovi vaří krev, tiskne zuby, dva civilové mě propalují pohledem. Dopálený policajt se vrací se sakem a brigadýrkou.

„Co ta kravata?“ zatínám do masa. Chlap ze strážní služby zjevně přemýšlí, jak to udělat, aby se stal neviditelným. Tajně doufám, že ty tři udrží na uzdě bezpečnostní kamery.

Když se policajt hodí do gala, předhazuju maníkům účet placený kreditkou z nedalekého obchodu s náhradními díly a lámu dál maďarsky: „ Měnil jsem alternátor, ten starý nefunguje. Chcete ho vidět?“ Schválně nechávám na pultu své nedomyté ruce se špínou za nehty a v pórech pokožky. Všichni čučí na účet, na ruce, na můj drzý ksicht.

Civil říká, že někdo vykradl dva kamiony a že to musejí prošetřit. To vám žeru, pomyslím si.

„Vyžeňte odsud všechny kurvy,“ opáčím hrubě, „pak tu bude klid.“ Snažím se dívat do jejich očí co nejdéle.

Závora se pomalu zvedá. Kabina tahače se vzepne při mocném zátahu motoru. Napadá mne legrační věta.

Klacek letí nahoru a čtvrt mega komínem.

Život nekončí.

Naštěstí nebo naneštěstí?

Kdo zná odpověď?

Luděk Olšový