/Genius loci v české krajině za Pardubicemi/

V Národní galerii v Anenském klášteře probíhala za starých časů, snad v roce 1986, Výstava České malířství 18. a 19.století. Obecně známá díla mistrů jsem pomalu přecházel a v klidu si prohlížel kompozice, ztvárnění námětů a letité barvy na plátnech originálů, jenž se přece jen odlišovaly od reprodukcí mně známých. V galerii byl naprostý klid, nebyl tam kromě mě a mé kolegyně ze zaměstnání vůbec nikdo. Pak jsem se zastavil překvapením, hleděl jsem na obraz malíře, jehož jsem ani do té doby pořádně neznal. Sledoval jsem děj námětu i kompozici něčeho, co jsem znal a prožíval sám osobně. Každý týden o víkendu z Prahy cesta za rodinou do mlýna na potoce.
Stojím před obrazem – Bedřich Havránek – Na potoce.

Dojem i vjem mi souhlasí s tím, co znám. Dva malí chlapci při hře v čisté potoční vodě, ve vrboví a pod přiléhajícího střechami stavení. Jako kdyby to všem mým zážitkům odpovídalo si říkám - vidíš, tady je to stále, malíř šel okolo včera, před více než 100 lety a dnes tam jdeš ty. A kdo to bude zítra nebo za sto let, to už je ve hvězdách a to už se stejně nedozvíš, ke mně plátno promlouvalo. Byl jsem fascinován, našel jsem v obrazech mistrů v Národní galerii to, co sám žiji v „moderní době“.



Protože s jedním mlýnem poblíž Pardubic to mám v životě protkané, jako stuhu stříbrné krásy do krajky života, v místech, kde teče řeka Loučná a přibírá potoční zákoutí plné pstruhů. Takových vod, jakých bylo kdysi mnoho a řeka, potok i mlýn mi učarovaly. Sledoval jsem před mnohými lety genius loci tohoto místa, kde prapraděd mlynářského rodu vystavěl kamenný dům a mlýn s letopočtem A.D. 1812 v místech, kde velký potok jako stuha jasného chladu přitéká z polí a strání zpod Košumberka. Vstoupil jsem tam kdysi poprvé do průzračné vody a hleděl na rej pstruhů v potoce. Porovnával jsem toto místo vždy s Botičem v Praze na Folimance, ale nešlo to porovnat. Nebylo to myslitelné ani možné, v Praze v Botiči žádní pstruzi nebyli a nejsou a v Praze bych do Botiče nevlezl ani nevstoupil. Ani já, vodnář a vodník zároveň…

Takové krásné místo může být jen tady, pod lipami u mlýna, i po dlouhých letech se můj dojem nemění. Mlýn tam stojí již 200 let, letos 200 let. Starý rod, starý mlýn, zemědělské znalosti a práce jsou náročné, celoroční starost o hospodářství už něco vydá. Při pracech v polích, lukách i na v sadě či na zahradě. Práce s koňmi také není snadná, jako se s nimi dá zacházet v traktoru. V hospodářství práce ani den nekončí, nevadí že už je dávno tma, práce se neptá a nepočká ani v zimě. Až pak je teprve příprava polí v předjaří, jarní setí, sena, okopávání na řepných polích, úleva i dřina zároveň - žně, barvy podzimu s ovocem v sadech a zahradách, řepná kampaň a přitom třeba také odpoledne se strýcem v cukrovaru za vsí.

Nepřetržitý sled zážitků pravé vesnice a práce na vzduchu, kde čas i lístek na Velkou Pardubickou byl odměnou a svátkem zároveň. Krajina je to krásná, lidé tvrdí a pracovití, stepplechase s mnoha překážkami náročná i zrádná. Obstojí jen nejlepší nebo nejchytřejší, stejně jako v životě.
*
Ta příjemná krajina se prostírá za Pardubicemi a až k Třebové se žene pískot vlaků. Vnímám vždy šepot kol mého vlaku, i to, že v ohradách za řekou i pod tratí se vždy pasou a prohánějí koně. Hodně koní, je to kraj lidí i koní, lidí od koní i od rolí, lidí žijících koňmi i s koňmi. Vždyť i ten znak města Pardubic je s koněm, sice jen polovina, ale to je heraldika.

Kapitán Popler byl skvělý voják i jezdec, Gyi Lovam! – Běž koníčku, se jmenoval jeho vítězný kůň v roce 1930. Mlýn Jangelec, odkud pocházel je jedním z mnohých na řece Loučné, jedním z mnohých míst rodů sedláků a mlynářů v tomto kraji, rody tvrdých hlav i povah. Tvrdé rysy, tvrdá povaha, láska k zvířatům a každodenní těžká dřina v hospodářstvích. Ti lidé jsou zde všude stejní, další a mladší generace samozřejmě také. Mlýnů i hospodářských družstev zde kdysi bylo mnoho, prosperita kraje na důležité dráze byla značná, lidé pracovití, budoucnost slibná. Po válce se zde ale obrátil smysl života, tvrdá kolektivizace dolehla i na sedlácké a mlynářské rody a jejich živnosti. Dojely statky i mlýny, byly zničeny vazby, rody, lidé, generační sepětí krajinou a hospodářská soběstačnost sedláků, mlynářů a všeho vesnického obyvatelstva vůbec. Chmurné pomyšlení i vyhlídky v každé vesnici, kterou v okolí znám a procházím či projíždím na kole. Na kole je to nejpůsobivější, když z mrtvých statků promlouvá duch vystěhovaných sedláků a prohání se vytlučenými okny, děravými střechami a uraženými vraty kdysi prosperujících a výstavných statků a hospodářských budov.

*
Boží hod vánoční ve mlýnici
se ubírá schody na patro,
ke stolicím a šrotovníkům.
Žárovka bliká, kukuřice
se temně leskne a praská,
práší se a plní pytle.
Mrzne, mrzne nasucho,
sníh nikde a zem i
potok promrzly na kost.
Noc se dere k dalšímu ránu,
pod hvězdami hučí šrotovník,
bude Boží hod i pro drůbež
na dvoře a jiné zvířectvo,
jimž je mlynář hospodářem.
Děláme i v mrazu, stále,
aby byl dobrý rok…

*
Přijíždím do Pardubic, noční vlak, na peronu již stojí expres Moskva-Milovice, Milovice-Moskva. Ruští vojáci stěhují rodiny oficírů se vším, co se dá narvat do vlaku, věčný oheň na Paramu syčí a prská do noci, můj vlak má zpoždění. Nevadí už vůbec nic, hlavní je, že už se stahují z lesa za mlýnem i z celého města. V nádražní restauraci si dávám obrazně pivo za koně, Pernštejnské pivo s půlkou koně. Pardubický kůň je poloviční, otázka cti a odvahy. S koněm do městské brány s padající mříží, co je proti tomu Taxis. Ruský vlak na peroně, oknem strkají do oken koberce. Vyjukaní ruští vojáčci se klepou zimou i strachy z oficírů a jejich paniček, jejichž řev i jekot plní nejen peron, ale i všechny záhyby záclony, do které se halím, abych scény z vojenského života nemusel sledovat. Ještě že tam nejdou strčit celé koupelny, si říkám, ale nevadí, ani zima kdyby byla jako na Doupově, a oni už přesto postupně odjíždějí. Nebudeme již muset nocí počítat hučící ruské kolony na silnici za vraty. Bude klid, kdy jen šumění splavu na potoce a měsíční svit bude zaléhat dvůr ve mlýně.
Ruský vlak odjel, červená koncová světla se zamíchala do barev semaforů. Vlak courák se posunul k Černé za Bory a teprve nyní to byla ta správná Pardubická jako pro kapitána Poplera, lidé ze mlýnů jsou ti praví, si říkám, poznal jsem to, je to tak.

*
Vystoupil jsem na zastávce u koňské ohrady za řekou. Byla říjnová noc, šel jsem pěšky kolem ohrad z klád. Noční chlad a příchutě podzimu, mlha v lukách za mostem přes řeku už dávno rozpustila zbytek barev a tmou po silničce pod hvězdami jsem se vracel do mlýna. Za strýcem na víkend s Pardubickou, na sobotu a neděli, kterou strýc vyčkává již od žní. Sázky a hecování, sázkaři a mucholapky. Ráno byla sobota, den příprav na neděli, vázali jsme kukuřici a rozvěšovali pod seník, strýc se jen usmíval, protože již zítra se přece poběží… Sobota se převalovala poněkud líně, prošel jsem se v podvečer vodou potoka do zahrad před doubravou. Šly za mnou vlny potoční vody, které mi připomněly hřbety koní vlnící se na proutěných překážkách, západ slunce žhnul. Noční tmou staré mlýny dychtily po novém mletí, cítil jsem sílu a lásku lidí ke koním ze slov, kterými se vinula debata v sobotním večeru. Staré historky, staré fotografie a na nich místní Selská jízda, sedláci a mlynář s mlynářkou v čele a vyprávěné zážitky ze života před válkou a krátce po ní jsou takové, že jména příbuzných z pomníků ožívají na vybledlých a zažloutlých fotografíích. Poznávám i ty, o kterých se jen vedly řeči a nichž jsem slýchával tu v hospodě nebo z potutelných úsměvů vesnických tet a babek. Připadám si jako rytíř v dávné tvrzi před zrušením roboty, z takových hovorů se zde skládá spokojenost života a nakonec se drží černá hodinka. Na nočním dvoře hvězdy, měsíc a přítomnost potoka se všemi zvuky noci, které se dají i polknout.

V neděli jedeme do Pardubic, strýc se jako vždy rozplývá, když je ten skutečný víkend a všem koním se hned po startu přiblíží Velký Taxis jako hrana života a smrti, úspěch nebo pád. Líčí jak vyhrával Korok, Mocná, Sagar a Železník. A kolikrát Váňa a Chaloupka. A nyní po letech opět Váňa. V dostihu dne nakonec vidím závěr a že strýc se opět nespletl, zase Váňa!! Pijeme Pernštejn a příjemno z krásného dne se rozlévá do žil a já vím, že přijedu příští rok zase jako každý říjen. Ještě to jde, protože strýc ještě vyhrává na koních a je rád u toho.

**
Bouřka ve mlýně
Při bouřkách ve mlýně vnímám a sleduji chrčení vody z okapu a tlukot kapek či krup do střechy mlýnice a seníku. Vytáhnu sebou košík s třešněmi i žebřík. Seno voní a na střeše i na dvoře se můžou třeba ženit čerti, crčí voda ze střech a nevadí to mně ani dceři mlynářově. Seno voní omamně, sladký čas zelených jablek i zralých hrušek, kdy všechno je dovoleno a všechno se smí. Pod střechou na seně bývá teplota, že i plavky jsou zbytečné. Seno voní a sláma píchá všude, kde to nejvíc vadí. Člověk vydrží vše, je to jen první pocit, nakonec vlastně nevadí nic, balíky slámy jsou k ležení a seno z luk voní tak, že den nekončí a točí se s námi jako nekonečný film ze dne na den, dnes i zítra.

To už je dávno,
co duhová kulička
propadla z děravé kapsy
klukovi lezoucímu přes střechu
nad náhonem u děda va mlýně.
Prolézačka z mlýnice na vyhlídku
a zkratkou žebříkem do zahrad
za potokem pro klukovská alotria.
Babička měla vždy přísné oči,
aby kluci neprošli jen tak,
Když klukanda Věrka byla
na obzoru.

Kulička tak zapadla do okapu
a prožila dlouhá léta v rouře,
v listí a mechu s brouky.
Ani silný déšť nedokázal
pohnout zakletím okapu.
Dlouhá léta pak běžela,
změnil se svět i lidé v něm,
není to již místo her,
jen duhovka trčela dále
sama v tmavém uzavřeném
světě, kde ji pršelo na hlavu
a v zimě mrzlo až praštělo.

Až po letech pak jednou v létě
přijel kluk vyspravit strýci okapy,
aby voda netekla po zdi domu,
kde předek dědův vytesal
do kamene A.D. 1812.
V nastalé bouřce po práci
jako při potopě světa
voda ze střechy se valila
tím správným svodem.
Až vytlačila nános na dvůr.
Staré listí leží na trávníku,
Malá duhová kulička září
vysoko až na žebřík.

Slezl pak ze střechy
a zvedl to malé překvapení,
pohlédl do jasné oblohy
duhovým zázrakem v dlani.
Zachtělo se mu zas jen tak
jít pořádnou bouřkou
pod hromy a blesky,
a přes holá strniště,
co tak krásně bolí,
když den poté opět
se rozsvítí slunce.
A člověk si líže rány,
aby se zase pustil
do dalšího dobrodružství,
být s přírodou a bojovat
sám se sebou.

Duhová kulička je v každém z nás, nepusťte si ji ani na chvilku z dlaní, snadno se zakutálí a těžko, přetěžko se nachází ve stavu, kdy ještě hraje duhovými barvami, a dá to strašlivou práci ztracenou duhu obnovit. A někdy už to ani není možné…

Dnes již ztichl mlýn
a zastavila se kola,
měsíční jas září
z potoka nocí dál.
Duhovou kuličku
ještě držím v dlani,
barev je na tisíc,
až tmou pohasnou barvy,
přijde klekání
a pak už není nic…

**
10.8. 2012
Zdeněk Wachfaitl
Praha

Pozn. Prosím o omluvení kvality reprodukce, na níž již přes 25 let svítí v našem bytě slunce a barvy se proti originálu jaksi už „vytratily“. Děkuji.