Nechávala si říkat Krásná Helena podle Heleny Trójské.
Anebo taky Liz. Jako Liz Taylor.
A v intimních chvilkách Lízátko.

Krásná nebyla ani teď, ani nikdy jindy. Ale dokázala chlapy utáhnout zelenýma sexu chtivýma očima, svým vibrujícím dychtivým podbřiškem a poprsím zkrášleným na vídeňské klinice.

Nyní střídavě hystericky ječela šílenou fistulí, usedavě plakala, vulgárně nadávala hlubokým kuřáckým hlasem. Slzy jí nedaly moc práce, vzlykala lítostí sama nad sebou, že nemá pořádného chlapa, který by byl pohledný, urostlý a měl prachy. Hodně prachů, protože měla spotřebu jak stíhačka se zapnutou forsáží a doposud vždy bystře poznala, kdy jsou zdroje v ohrožení.

A tak dala Ludvíčkovi pár pohlavků, rozmazala slzy se šminkami po tvářích, zlostně kopla do kožených kufrů stojících v hotelovém pokoji, popadla klíče ze stolku od džípu a běžela pokračujíc ve svém hysterickém koncertu falešných výčitek a vymyšlených křivd na hotelové parkoviště. Její Ludvíček také nezklamal, běžel za ní jak cvičený mopsl, kňučel a skuhral:

„Lízinko, nenechávej mě tady!“

Jako by auto nebylo jeho, jakoby neplatil celý ten zatracený pobyt v smradlavé noře zvané hotel Imperial, stále čpící zoufalým puchem sovětských barev, jimiž byl neméně zoufale nakašírován jeho někdejší přepych, krása, elegance podle šílených představ duševních impotentů minulého režimu, jako by ze všech koutů nezírala špína, zanedbanost, úpadek, katastrofální podfinancovanost.

Krásná Helena hupsla do auta, rozjela se k výjezdu z hotelového parkoviště, Ludvíček se jako již mnohokrát vrhnul na kapotu, křičel nahlas:

„Helenko, Lízátko, já tě miluju!“

Krásná Helena, jinak úplně obyčejná Eliška Hašlová z Prodané Lhoty, jako již mnohokrát zastavila, tahala Ludvíčka za pásek od kalhot z kapoty dolů, mlátila jej pěstmi do prstů, křečovitě omotaných kolem stěračů a kraje kapoty, pohlavkovala ho po pleši, aby ho nakonec začala kopat do kolen. Když konečně trefila Ludvíčkův bolavý meniskus, tlumeně zavyl, ruce povolily, sjel po kapotě na beton, volal:

„Helenko, Lízinko, vrať se ke mně!“

Z otevřeného okénka na něj dštila nadávky a vyhrůžky, že se vyspí s prvním chlapem, kterého potká, anebo ještě hůř, s nějakým špinavým nemytým šoférem. To bylo i na Ludvíčka moc. Kašlal na meniskus, jeho sloní stehna poháněla v neuvěřitelné frekvenci tělo i s dvacetikilovým břichem do šíleného běhu za odjíždějícím off-roadem, ještě při tom stíhal volat:

„ Lízinko, Helenko, vrať se, to nesmíš udělat!“

Běh přes celý Užhorod, to bylo na zbytnělého Ludvíčka příliš, po dvou stovkách metrů se rozplácl na asfalt, rozedřel si ruce i vousatou tvář, přemýšlel, jestli právě neumírá na infarkt myokardu nebo prasklé plíce.

Pomsta nekrásné Elišky Hašlové měla být dokonalá a dokonaná, což v praxi znamenalo, že opravdu pozve prvního chlapa, který se jí nebude úplně břídit, do svého hnízda, zvaného U rozkroku č. 5 či jinam, jak to už párkrát Ludvíčkovi předvedla. Ten pak běhal po celém Brně a vyléval si srdce všem, o nichž si myslel, že jsou jeho kamarádi a přátelé, že jeho Liz někdo násilně ojížděl, čímž vyvolával bouřlivé veselí, kdykoli kamkoli zavítal.


Michajlo Lizarčuk táhl jak soumar obrovskou tašku narvanou kartony cigaret směrem k hraničnímu přechodu a přemýšlel nad svým vpravdě zoufalým životem. Všichni po něm chtěli, aby pořád chodil do nějaké práce, na což on neměl evidentně buňky, ani vůli. Matka na něj ustavičně dorážela, aby jí dával nějaké peníze na domácnost, jednou jí dokonce musel dát facku, aby s tím přestala. Pak už si dávala pozor, když si něco dovolila poznamenat, byla vždy v blízkosti špajzu, do kterého se zamkla před jeho pěstmi. Skrblík táta si vždy sobecky propil svůj invalidní důchod sám, i když je fakt, že vzhledem k inflaci to zas tak velké umění nebylo. A tak si všechny své kratochvíle musel chudák Michajlo sponzorovat ze svého. Už se zkoušel dát i na dráhu zločinu, provést něco pořádného, ne jen ty ubohé krádeže na tržišti a v obchodech a pokoutní prodej pašovaných cigaret, ale ne a ne se dostat k nějaké pořádné partě. Jak říkával jeho starší a dvakrát zavřený kamarád Andrej, než zcela opilý zmrznul po cestě z diskotéky, pořádná parta, to je základ úspěchu.

Jednou se Michajlovi podařilo narazit na pořádného kosa, hned na něm bylo vidět, co je zač. Chvíli se ošíval, ale když do něj Michajlo nalil skoro celou flašku vodky, trochu se přeci jen rozpovídal:
„Za prvý tě musí někdo doporučit, pak budeš kandidát, a když se osvědčíš ve dvou třech akcích, který sám vymyslíš, můžeš se ucházet o plnoprávný členství v brigádě. Brigáda ti bude poskytovat prostředky na provedení akcí, ty je pak musíš ze svýho vejvaru splatit a navíc dávat brigádě příspěvek tisíc baků měsíčně,“ povídal ten týpek. Michajlovi se protočily panenky i žaludek, tisíc dolarů, vždyť on neviděl pohromadě nikdy ani polovinu. A měl by to dobrovolně cpát druhým, a ještě vymýšlet nějaké akce, to může rovnou zůstat sám, jak ten kůl v plotě, a příštipkařit.
A tak šel dnes Michajlo na hraniční přechod zkšeftit kamioňákům cigára, která sehnal od nového dodavatele. Jestli by potkal štístko, jako bonus něco malého otočit, ať je večer za co pařit. A kdyby se dařilo hodně, mohl by něco pořídit pro Věrku, možná by se k němu měla víc, než teď. Věrka je totiž parádní samice, má super kostru a nejlepší kukuč v celém okrese, to se nedá nic dělat. A navíc ji ještě nikdo nepřefiknul, to ví Michajlo úplně jistě! Taková baba, to je výzva pro všechny chlapy z Užhorodu, proč by měl stát Michajlo stranou?.


Eliška alias Krásná Helena viděla u kraje cesty mladého Adonise táhnoucího ohromný bágl, úplný zajíček to už není, ale tím líp, dnes Helena preferuje rychlost. Zastavila, spustila okénko:
„Pojď, svezu tě za město k hranici.“

Hloupý, kdo dává, ještě hloupější, kdo nebere, Michajlo v momentě seděl vedle Elišky, valil bulvy na její silikonové čtyřky a nejkratší bílou minisukni, jakou kdy viděl. Poslouchal záplavu českých a ruských slov, smysl moc nechápal, i když skoro všemu rozuměl, v Čechách byl skoro půl roku, když se neprozřetelně nechal zlákat na jednu stavební sezónu do Prahy. Teď mu ta stará ochechule sáhla na koleno a pak výš a výš, dlouze se zadívala do očí. Tak vysoko, že mu jezdila rukou tam a zpátky v rozkroku, tak dlouho, že jí nestačila ani čtyřproudová silnice, málem skončili v příkopě. Ach Věrko, Věročko, tohle ne, kila make-upu, ostrá vůně litrů drahého deodorantu, prodloužené vlasy se stříbrným a modrým přelivem, Michajlo chtěl pryč, někam daleko.

„ Zastav, tady je moje práce,“ zalámal česky, Krásná Helena alias Liz zkusila pohled číslo sedm – raněná laň, ale ani ten Adonise nezastavil, skočil z otevřených dveří jak jelen, bágl se šmelinou přes rameno.

Jen ať si jde, Eliška – Liz si najde něco lepšího, onačejšího, s kým to bude stát za to! Někoho, s kým to raní Ludvíčka úplně nejvíc, aby si uvědomil, jaké má štěstí, že ji má, že se o něj a jeho peníze stará právě ona.

Sto metrů před obrovskými zadrátovanými vraty oddělujícími Ukrajinu od zbytku světa sjela vpravo na obchvat města, na němž stál pětikilometrový had kamionů čekajících na vpuštění do celního prostoru a jala se hledat zdatného samce majícího zájem se s ní spářit, nejlépe před zraky Ludvíčka, aby ho to hodně bolelo. Popojížděla proti koloně, pátrala po adekvátním protějšku, podrobně prohlížela a hodnotila, občas zamávala, zavolala, ale ti, o něž by měla zájem, nechtěli. „Asi si myslí, že jsem moc drahá,“ zauvažovala nahlas, cítila zvrácené potěšení z toho, že je považována za prodejnou ženu. Vůbec jí nedošlo, že šlapky chodí okolo kolony pěšky, žebrají o každou marku, cigaretu nebo kus jídla, hrají tu dennodenní hru vabank o život, ani ji nenapadlo, jak riskuje mezi stovkami zdivočelých nadržených chlapů, netušila, jak si zahrává s místní mafií, která pečlivě hlídá každý cent a každý fenik, které tudy protečou.

Dorazila na konec fronty na menším vršku, hleděla rozladěně do prázdného údolí rozčísnutého vedví šedivou silnicí, jestli se neblíží další adept na uskutečnění její pomsty, ale jak na potvoru se nikde nic ani nehnulo. Vztekle si zapálila, nervózně odklepávala popel kolem sebe, s nevolí si všimla, jak se jí třese ruka. Pomalu jí docházelo, že na to musí jinak. Rozjela se zpátky, o kus dál uviděla větší mezeru. Zaparkovala, v zrcátku zkontrolovala svůj exteriér, a vyrazila na pěší obhlídku. Nahlas si umiňovala, že se bez sexu s pořádným chlapem k Ludvíčkovi do hotelu nevrátí.


Michajlo neztrácel čas zbytečnými okolky. Dvě marky dolů na kartonu oproti konkurenci, to fungovalo spolehlivě, taška splaskávala slušným tempem. A tak neustále opakoval naučené pohyby, slova, věty, posunky. Třicet kroků kolem stojícího kamionu, při posledních pár krocích k následujícímu autu se zatvářit přívětivě, zamávat, zavolat – sigarjéty, želáješ? – a vzápětí vyhrknout svou cenu. Podat smluvené zboží, zinkasovat kuřiva chtivou osádku, rozdělit peníze do správných kapsiček, zkontrolovat letmým pohledem, jestli se neblíží policejní hlídka nebo raketýr ze zdejší brigády, při podezřelém pohybu na silnici okamžitě zmizet v hustých křovinách. Za hodinku, dvě vydělá s přehledem víc, než na co ostatní musejí hákovat celý měsíc, pokud ovšem vůbec nějakou práci mají. Ach, mít tak dva tři pohůnky, kteří by chodili prodávat s ním, nebo ještě lépe jen oni pro něj, zasnil se, on by mohl být s Věročkou, vozit ji po Užhorodu príma kočárem, vysmát se jejímu šéfovi do ksichtu, říct mu přede všemi: „Věročka už ti tu nebude dělat služku za pár šupů, hnido vekslácká,“ ach to by…

Kdosi ho uchopil za ruce a tvrdě zapáčil, země se nebezpečně přiblížila, v ramenou praskalo, kartony se sypaly na zem. Hleděl na vojenské boty dvou goril lámajících mu ruce.

„Jak to, že neprodáváš naše papirosy?“, zahřmělo kdesi nad ním. Vyl bolestí, krev mu bušila ve spáncích. Pak bolest polevila a v zorném poli se objevil zjizvený ksicht. Došlo mu, že ten druhý stojí za ním a drží ho za bundu ve vzduchu, stěží vnímal, co mu říkají, už žádná cigára mimo brigádu, žádné slevy, bodejť by ne, vždyť by neměl žádný zisk. Pak tvrdý náraz na zem a drsné ruce vyprazdňující mu kapsy. Ty po chvíli zmizly, svět se znovu zatočil, Michajlo civěl na policejní auto.

„Všechno v pořádku, chlapci?“ vyzvídala ta držka s policejní brigadýrkou, velikostí připomínající polní letiště.

„Samozřejmě, povídáme si tu, jak je dnes hezky a teplo,“ Michajlo lapal po dechu jak vánoční kapr čekající na souši ránu z milosti, stisk gorilích pracek mu nedovoloval se nadechnout a zavolat o pomoc.

„Tak, milánku, nezapomeň na nás, příště to bude horší, mnohem horší, chceš mít přeci zdravé nohy a nechcát krev,“ pak už jen let vzduchem a přistání v křoví u cesty.
Vylézt ze škarpy, spočítat škody, ach Bože, z tržby zbylo jen pár mincí, na cestě prázdná taška, pár rozšlapaných kartonů, potrhané oblečení, bolavá ramena, nepočítaně modřin. Ještě nesplatil půjčku na nákup cigaret a takový průser! Zasraný život… Šel zpátky pěšinou ukrytou v křoví podél cesty, litoval se, zoufale přemýšlel, jak sehnat prachy, o které přišel, vyšplhal zpátky na cestu, chtěl na druhou stranu. Naráz uviděl pootevřené dveře kamionu a hlučící skupinku řidičů u druhého tiráku. Zastavil se, nevěřícně hleděl na nedovřené dveře, prkenici položenou na okně, poházené oblečení po kabině. Znovu zkontroloval ty popíjející chlápky, věděli, že je čekají dva dny v koloně, popíjeli lahváče, kouřili, nalévali stakany vodky, hulákali jeden přes druhého… Už déle nečekal, vyskočil nahoru, hodil šrajtofli do tašky a začal šmejdit po kabině. Drahá bunda akorát na něj, jedny džíny, sice smrdí a jsou jak prase, ale to se vypere, přenosný televizor se bude taky hodit…

„Tak tady pracuješ…,“ ozvalo se za ním, málem se pomočil, jak se lekl, za ním modrostříbrná příšera cpoucí se dovnitř. Ztuhl jak solný sloup, nevěřícně hleděl, jak se obstarožní ženština marně bojující s lety a počínající obezitou počíná obnažovat, znova poslouchal zmatené českoruské věty o tom, jak je jakýsi Ludvíček neschopný, neumí ani domluvit pořádný kšeft, ze kterého by bylo konečně trochu škváry, a ne pořád jen vrážet prachy do třiceti kamionů pendlujících mezi Moskvou a zbytkem světa, už tu byli třikrát a Ludvíček pořád nic. Michajlo zdřevěněl hrůzou, jestli se někdo z řidičů vrátí, nevyjde z toho živý, dnešní nakládačka od mafiánů by byla jen nevinnou zábavou pro předškoláky.
„Pojď ke mně, šofírku, já jsem Liz,“ tahala ho omšelá nymfa na sebe, rozepínala mu kalhoty, drápala se do slipů.

„Ježíši Kriste, co mám udělat,“ drmolí ztuhlý Adonis, Michajlovi snad praskne srdce, jak šíleně buší, hleděl na polonahou harpyji, na poházené svršky, odkopnuté luxusní letní kozačky z medově zlatavé kůže zdobené vyšíváním, děrováním, leštěnými cvočky, mosazným kováním, pak během vteřiny natlačí mezi sebe a silikonové čtyřky bágl s nakradenými svršky:

„Podrž mi to, miláčku, musím nutně ven,“ popadl ty kozačky a vystartoval z kabiny směrem ke spásnému křoví. Krásná Helena nejprve nechápavě usedla, jak mohl odejít od jejího poprsí? Pak si uvědomila, že už nemá boty. Ty boty, které stály dva průměrné české platy, první vzlyk se jí zadrhl v krku, naráz vyskočila z lehátka a ze dveří ven rovnou mezi vracející se řidiče, Michajlovu tašku s jejich věcmi na prsou, zachytila zipem o schody, věci se sypou na asfalt, nemyté tlapy zarostlých a páchnoucích chlapů ji tlačí na rozpálený plech kabiny. Helena vyráží jen nesrozumitelné zvuky…

Přijela policie, přijel i Ludvíček, přivezl ho taxík. Oddechl si, když uviděl nedaleko zaparkovaný off-road, zoufale naříkající, bosá a polonahá Eliška s policejním sakem přes vycpanou hruď dokola křičela: „Ludvíčku, já chci domů!“

Nakonec to spravil její pas se stodolarovkou vložený do policejních rukou ke kontrole totožnosti údajné zlodějky.


Znovu se otevřela obrovská vrata omotaná žiletkovým drátem, Ludvíček vjel dovnitř, rovnou za velitelem směny.

„Občane náčelníku, má žena byla okradena a téměř znásilněna, zkuste jí nějak pomoci, tady mám protokoly z policie,“ dvacet baků mění majitele, Ludvíček bez velkého čekání projíždí vedle fronty šmelících úkáček do civilizace reprezentované jedním barevným klackem naležato přes cestu a druhým klackem nastojato se slovenskou vlajkou. Líze trošku otrnulo, začala vysvětlovat Ludvíčkovi, kde při jednání s pašeráky určitě dělal chyby, jak měl postupovat, Ludvíčka nesnesitelně bolí rozedřené dlaně, v hlavě mu buší perlík, jazyk beznadějně připláclý na patro, do toho Líza, Pane Bože, dost, už dost…

Zastavil u kiosku za vyhrazeným celním prostorem, beze slova vystoupil, koupil si plechovku s předraženým Heinekenem, vyhnal neustále repetící Lízu za volant. Zhluboka se napil, hleděl na Helenu poštěkávající zpoza volantu, odhodil nedopitou pikslu do trávy, přesadil Lízu zpět, pomalu se rozjel, jen co noha nohu mine:

„Ne Eliško, já končím, už nechci. Ty dluhy nikdy nemůžem splatit, ty to dobře víš, doma jsou na stole tři exekuce, půl roku neplatíme leasingy a odvody za čtyřicet zaměstnanců, já už to nechci zvládat. Nechci se klepat při každém telefonu, nechci do basy za pašování oblečení, mědi, cigár, lidí, prostě už ne!“

Ztuhla v půli pohybu, seděla celá zdřevěnělá, jak si právě zkrášlovala fasádu, ruka se zrcátkem jí zůstala trčet před obličejem, druhá ze setrvačnosti bezmyšlenkovitě přehrabovala neuvěřitelnou změť v kabelce, nevěřícně hleděla na člověka, který jí po patnácti letech řekl jejím křestním jménem…Eliško…

„Co…, coo…, ehmmm, …co chceš dělat…,“ snažila se ze sebe vypáčit, měla pocit, že na ni spadla lavina, její mysl v paralyzovaném těle ještě odmítala přiznat totální porážku, v prázdné hlavě jí dunělo jediné slovo…Eliško…

„To chceš skončit v zahradním domku svojí chromé tety…,“ chraptěla z nekonečné dálky prokouřeným hlasem, doufala, že ho přesvědčí, probere, nabudí. „To přeci není možné…,“ slyšela samu sebe, nevěřícně poslouchala svá slova, která k ní dolétala jak z jiného světa.

„Už jsem nás tam nastěhoval, barák i auto nám seberou, jen co se objevíme doma, během týdne nám zablokují všechny tankovací karty, musíme to vzít tak, jak to je.“

Začal mluvit.

Chtěl dohnat to, co jí nemohl a nesměl říct celých patnáct let, která prožili spolu…

Luděk Olšový