... aneb Jak to občas běhalo za socíku

Začínat šichtu ve dvě ráno je těžký opruz. Víčka řežou a pálí, nohy a ruce zachvacuje třas, útroby protestují více, než vehementně, hlava se chce rozskočit. Jenže když se jeden vykulí z lapáku, málokdy se naskytne hned něco solidnějšího a onačejšího, než je rozvoz přepravek s mlíkem po obchodech.

Proto se Olda snažil předstírat, že ač na pokraji kolapsu, rozvážně kráčí přes betonové nádvoří s řadami zaparkovaných aut až úplně dozadu, kde na něj čekal garážmistr se závozníkem. Ve světlech nastartovaného vehiklu, z něhož se valil bílý štiplavý dým jak při cvičném požáru, mu připomínali dvojici komiků z němého filmu. Malý a velký, jejich dlouhé rozplizlé stíny jakoby se držely za ruce, dvě velké děti v cizím světě - už to mám, Pat a Patachon se jmenovali, blesklo mu hlavou…

„Umíš s tím?“ kývl ten malý bradou bez pozdravu k nastartovanému náklaďáku.
„Jestli znáš trasu linky, bude to v klidu.“
Hupsli do kabiny, trpaslík mu podal ruku: „jak ti říkaj? Já jsem Míra.“
„Olda,“ zabrblal s nezapálenou startkou v puse. „Máš oheň?“
„Zapalovač je v kelímku s propiskami, do mlíkárny trefíš?“
„Jo, to jo, ale vevnitř se nevyznám, tam mi musíš napovídat.“
„ Bez obav, pohlídám i rozložení beden podle vykládek, na rozvozu jsi už jezdil?“ vyzvídal Míra.
„Tady to je moje první šichta, kdysi pět let na pivě, poctivě odrecitoval Olda. Malý parťák jen cosi zahučel.
„Která linka?“ křikl z prosklené kukaně vrátný, když viděl za volantem neznámý obličej.
„Pětatřicítka, Petrovice,“ zahalekal Míra z pravé strany.
„Flaškové mlíko na předek, sáčkové až k zadní sajtně. Kdyby ti to náhodou slítlo, vydrží víc, než sklo. Za flašky přijde kyška, za ní svačinové půllitry a čtvrtky, nakonec smetany, šlehačky a jogurty,“ vyžíval se ve velitelské roli Míra.
„Rozumím,“ odchrchlal Olda.

Po hodině tvrdé práce obou chlapů dýchavičně supěl přetížený náklaďák k sídlištím roztroušeným mezi důlními výsypkami a těžními věžemi. Míra odtrhával výčetky z dodacích listů, velel Olíkovi, jak ho hned překřtil, které bedny má sundávat z korby, odvážel je rudlem do přístřešků a zástěn, zatímco Olda tahal hákem štosy plných beden, sundával je z korby na zem, nahazoval nahoru jiné s prázdnými láhvemi, otvíral a zavíral bočnice, couval, nadjížděl, otáčel se, dribloval po sídlištích jak kybernetická myš v umělém bludišti, aby v osm ráno končili na největší sídlištní prodejně v aglomeraci.

Dokončili nakládku obalů, Míra protáhl záda, až v nich hlasitě zapraštělo.

„Ták, Alíku,“ stupňoval Míra komolení Oldova jména, „skoč si někam na gáblík, máš na to dvacet minut, já jdu úřadovat,“ důležitě potřásl složkami a vykročil k miniaturní kanceláři označené štítkem „vedoucí“.
„Jo, dvacet minut,“ zahuhlal Olda. Zašel zepředu do oddělení masny pro čabajku a tři rohlíky, pak se vrátil a rovnou vrazil do kanceláře.

„Proč mi sem lezeš?“ vyštěkl na něj Míra, když vešel a padl na volnou židli naproti kancelářskému stolu.
„Kafčo, ne?“ opáčil s plnou pusou Olda a přisunul si Mírův nedopitý hrnek k sobě. Soudružka vedoucí Helenka, co seděla naproti za psacím stolem, si zapomněla podepírat přeplněný rozepnutý výstřih a nervózně zašátrala po tvrdých spartách. Uměla vycítit problém na sto honů, proto taky řídila tuhle prodejnu a úspěšně unikala nástrahám hloubkových kontrol už šestnáct let.

„Hele, vem si ten hrnek a pal odsud, jestli nechceš mít v garážích problém, jasnačka?“ vyjel Míra.
„Poslouchej, kámo, držel jsem hubu celou šichtu, i když jsem makal za tebe. Mitfára všude na světě skládá bedny z korby, řidič vozí rudlem. Budiž, jsem tady první šichtu, měl jsi se mnou práci navíc, kašlu na to. Ale o škváru se připravit nenechám.“

„Jakou škváru?“ vyhrkl Míra spolu se soudružkou Alenkou.
„Si myslíte, že jsem slepý? Dej sem tužku a papír, z hlavy tady vypíšu, co všecko dnes v noci tenhleten kříženeček zašmelil a ukrad, šacuju to na skoro stejné prachy, co jsme dnes vydělali přes výplatní pásku,“ obrátil se Olda na Helenku. Soudružka Helenka přestala šátrat po spartách, prsy jí spadly ještě o další patro níž, výstřih sklapl, stejně jako Mírova brada. „Takže abychom to uzavřeli,“ pokračoval Olda, „tady Helenka mi podá ze šuplete dvě kila a my pomažem do mlíkárny vyložit prázdné flašky.“
„Já se okrást nenechám,“ vyjekl Míra, „já mám doma tři děcka!“
„Drž hubu, pitomče,“ syčela prsatá Helenka.
„Ty se nenecháš okrást o to, co jsi nakradl, jó?“ rozchechtal se Olda. „Tak dobře poslouchejte, oba. Když mě naserete, hned teď vytočím sto padesát osmičku.“

„Jen to zkus!“ zaječel fistulí Míra, „už jsi za rozkrádačku seděl! Všichni v garážích už to vědí!“
„Ale, ale, souška personální mi dělá zdarma reklamu, jo? No dobře, žes mi to řekl, hned po šichtě si ji podám,“ zachrchlal Olda.
„Jezusmarjájózef, je to pravda?“ zapištěla soudružka vedoucí Helenka, prsa zaparkovaná až pod deskou psacího stolu.
„Jóó, jéé, chytl jsem trojku za čachry s cementem,“ otočil k ní Olda hlavu, „takže si dovedeš představit ten fukejř, když namelduju chlupatým, že je tu rozkrádačka. Budou tu nato tata, zamknou to a udělaj inventuru. Máš zájem?“

Helenka vytáhla bez hlesu z příruční pokladny dvě stovky a nastrčila je mezi ty dva. Skrček byl rychlejší.
„Jak myslíš,“ řekl líně Olda a znenadání ho praštil hranou dlaně do předloktí. Míra zavyl, složil se na zašlapané lino jak kempinková židlička.

„Jsem rád, žes změnil názor,“ prohlásil Olda, zvedl ze země bankovky, chvíli přemýšlel, pak hodil z kapsy montérek Helence na stůl dvacetikorunu. „Ať máš ze mě pro dnešek aspoň na sváču a na cigára. A neboj, já tu zaskakuju jen dnes, zítra už přijede Míra se svým starým parťákem, tak se zas můžete dělit ve třech, jak jste zvyklí.“ Zvedl skučícího Míru ze země: „pojď, kámo, máme zpoždění.“

„Zlomils mi ruku, ty hajzle,“ vzlykal Míra.
„I ty brepto, budeš na ní mít jen pořádný modrák, snad si nemyslíš, že bych ti lámal ruce, když jsem venku z lochu na podmínku?“
„… a okradls mě, to ti spočítám!“
„No jó,“ zabručel Olda a táhl otřeseného parťáka za límec k autu, „furt porád, chtěls mě přechcat a nevyšlo ti to, no tak halt někdy příště, no… Život je boj…“

Zpod náklaďáku se vyvalil bílý dým, ozvalo se dlouhé zavytí motoru, po chvíli se čadící vehikl pomalu rozjel ze dvora.
Soudružka vedoucí Helenka hleděla hodnou chvíli na dvacetikorunu, která tu zbyla po těch dvou mlékařských exotech. Pak vytáhla z psacího stolu láhev gruzíňáku, kopla do sebe půldecák, postavila se do dveří svého kamrlíku, aby líp viděla na zelinářské auto, jak couvá k rampě, podepřela si založenýma rukama své mohutné poprsí a začala dumat, jak to na toho drzouna Oldu ušít, aby znova skončil v base a nekazil jí zajeté kšefty.

Luděk Olšový