Blažej Macák byl ve svém dosavadním životě ledasčím. Elitním vojákem, elitním policajtem, fotografem, novinářem, spisovatelem. Sestupná tendence jeho zdrojů obživy nebyla dána jeho upadajícími schopnostmi či snad přibývajícím věkem, nýbrž neustále se zvětšující leností a rostoucí vrstvou podkožního tuku. Po definitivním zjištění, že všude je potřeba tvrdě pracovat, se začal zabývat šmírováním, neboť to mu umožňovalo využití rutiny získané v předchozích profesích a značnou část své pracovní doby mohl sedět nebo i ležet a při tom se pozvolna nacpávat dobrotami z fast foodu, zatímco události hodné zaznamenání za něj prováděla nejrůznější elektronická udělátka.

Pravda, ani povolání soukromého očka, Blažeji Macákovi nepřinášelo nijak dramatický nárůst výše jeho konta, ale dalo se s úspěchem tvrdit, že tuto práci ze všech dosavadních dělá nejméně nerad. Zejména, když se mu podařilo nakopnout zlatou žílu v podobě práce pro pana Oukropka. Byla sice občasná, ale zákazník rozhodně neskrblil, zejména pokud se jednalo o získávání informací, které se nebezpečně potácely okolo hrany zákona. A Blažejovy příjmy razantně stouply od té doby, co se kolem pana Oukropka začala motat i jiná očka, což nebylo nic divného, protože jeho majeteček se rozrůstal geometrickou řadou. Šmírovat cizí šmíráky Blažeje dokonce i bavilo.

Dnes byla ovšem jiná situace. Blažej podal panu Oukropkovi raport, že se jeho nosnici, jak zásadně nazýval pan Oukropek svou konkubínu, chystá navštívit ten přestárlý hejsek, který ji před dvěma týdny pomáhal při nedobrovolném výletu na lesní palouk. Pan Oukropek byl rozmrzelý, že mu Blažej neobstaral i záznam jejich rozhovoru, zvlášť potom, co Blažej zjistil totožnost toho obejdy, ale na druhou stranu z toho vypadl dnešní kšeftík a na ten se Blažej vybavil, jak se patří. Klientovi zavolá, přesně jak si přál, v okamžik příjezdu toho zkrachovalce a pak nezmizí, jak je sjednáno, ale hezky si počká i s nádobíčkem na místě. Cítil v kostech, že dnes je jeho den.

Lucie stála před zrcadlem a otráveně přemítala, co si obléct. Už se převlékla třikrát a pořád to nebylo ono. Sukni nebo kalhoty? Těsné nebo volné tak akorát? Pořádný dekolt nebo něco až ke krku? Do Prčic! Jak to, že ji Roman tak rozhodil? Že by se konečně poprvé v životě opravdu zamilovala? Nakonec zvolila trochu výstřední kalhoty s velkou skotskou kostkou a upnutý rolák z šedého mohéru. Nesmí být vyzývavá, Roman není ten typ, který by zabral na štětku. Je úplný opak toho obtloustlého obejdy, který jí opravil těch pár šrámů na autě po nedobrovolném výletu na palouk. Přivezl auto, paninko sem, paninko tam, když ji viděl v tenoučkém bílém tričku bez podprdy, málem začal slintat, skoro nebyl schopný si přepočítat peníze, které mu podala stočené v roličce, vytáhla je ze zadní kapsy těsných džínů, tak těsných, že byly na nich vidět obrysy miniaturních kalhotek. Třepal se jen na to, aby jí mohl sáhnout aspoň na ruku, uloupl ze svitku dvě bankovky a vrátil jí je zpátky, prý, to je moc, paninko, k vašim službám, paninko, vyžraný rezavý chlupatec ověšený zlatými řetězy, nemohla se ho zbavit do té doby, než mu slíbila, že s ním zajde někdy na kávu.

Roman přijel přesně načas rozhrkanou orezlou felicií. V rozepnuté zelené bundě, opraných kalhotách zastrčených do těžkých pracovních bot vysoko nad kotníky vypadal na kraji dvouhektarové okrasné zahrady zbudované za roční plat vyššího bankovního úředníka nepatřičně.

„Pojď dál,“ volala na něj ode dveří roubeného domu. Přitáhl si kolem těla bundu, ucítila, že staví kolem sebe ochranný val. „Nebo chceš raději zůstat venku?“, snažila se neztratit kontakt.
„Můžem to vyřešit tady,“ pokývl hlavou k terase vedle domu.
„Stalo se něco? Něco špatného nebo něco dobrého…,“ zkoušela to dál.
„Chtěla jsi se mnou mluvit, ne?“
„Chtěla jsem ti poděkovat a vyrovnat se finančně. To vytažení auta, zařízení opravy a tak. A taky jsem tě chtěla vidět,“ rozhodla se pro frontální útok.
„Proč?“ znělo to, jako když se přesypávají šrouby a matice do plechové nádoby.
„Třeba proto, že stará láska nerezaví,“ podívala se mu do upřeně očí.
„Anebo proto, že se jedné stárnoucí rozmazlené fifleně zachtělo další nové hračky,“ opáčil skřípavým hlasem.
Na chvíli oněměla. „Co… cože? Tou fiflenou myslíš mě? Co si…, já tě…“
„Co ty mě, dořekni to! Zničíš? Pozdě děvčátko, pozdě! Už se stalo!“
Nabrala dech. „Romane, já vůbec netuším, o čem mluvíš! Já jsem ti vděčná, že jsi mi pomohl! Chtěla bych se ti nějak revanšovat, můj přítel se jmenuje Jiří Skornich a já ti můžu za něj slíbit, že ti pomů…“
„Tak přítel, jo? Mě to napadlo hned, jak jsem uviděl ten přívěsek na tvých klíčkách od auta, ten lump Sušil měl nemlich takový, akorát ne ve zlatě, jako ty. Spletený ornament ze tří písmen Skornichovy firmy. Já jsem do teď čekal, jak z toho budeš chtít vybruslit. Takže mě teď dobře poslouchej, i když ti nevěřím ani slovo, že o tom nic nevíš. Ten tvůj podařený přítel, ten grázl Skornich, kterého sis ochočila tím, žes mu porodila děcko, dal rozkaz Sušilovi, aby nás připravil o majetek, protože jsme mu nechtěli prodat barák, který se ti líbil, rozumíš? Všecko to bylo předem nachystané, Skornich na tom ještě vydělal balík, skoupil celou naši pilu i s našimi domy a pozemky na cinknuté dražbě za čtvrtinovou cenu a do půlroku to rozprodal za dvojnásobek!“

„To není možné, to by Jirka nikdy neudělal. A já o tom nic nevím! Opravdu!“ Lucie pochopila, že zcela ztratila vliv na Romanovo jednání, že její komunikační schopnosti jsou teď k ničemu, začínala z něj dostávat strach.

„Ještě mi řekni, žes tady ten barák viděla poprvé, když ti ho ten tvůj Jiříček nechával napsat!“ už začínal řvát Roman.
„Ne, to ne, já, já jsem ho viděla jednou…, šla jsem tudy s kamarádkou jen tak na výlet a Jirkovi jsem se zmínila, že se mi líbí,“ předstírala klid Lucie.

„Kurva, nelži! Vytřískal jsem ze Sušila všecko! Jak jsi běhala za svým starým, jak jsi skuhrala a dělala scény, že ten barák musíš mít! Ptám se proč! Proč jsi nás chtěla zničit! Co jsme ti udělali!?“
„Já..., já myslím, že došlo k nějakému omylu, ke strašnému omylu! Já jsem vůbec nevěděla, že jsi s tím nějak spojený! Viděla jsem tady jednou tu ženu, cos měl na fotce v té knížce od Bulgakova, přijela sem s nějakým chlapem a s dětmi, opravdu jsem nevěděla, že je to tvoje žena, chovala se tu, jako by tu byla doma, na toho chlapa volala Tomáši…“

„No jistě, to byl můj brácha! Takže se nám to hezky vybarvuje!“ Roman ji popadl za ramena, zdálo se jí, že jí kdosi na ně nasadil ocelové svěráky a nemilosrdně je zatáhl na maximum, vyjekla bolestí. Smýkl s ní, pak ji přirazil ke krbovému komínu, kolenem tvrdě zatlačil do jejího podbřišku. Bolelo to.
„Tak zpívej,“ vyštěkl vztekle. Proč jsi chtěla právě ten barák! Tvůj chlap by ti mohl nechat postavit deset takových, kdybys mu řekla!“

„Čestné slovo, nevěděla jsem, že je to tvoje žena,“ kňučela bolestí, svěráky na ramenou stupňovaly bolest až k hranici mdlob, tlak v podbřišku byl nesnesitelný, chtělo se jí zvracet. „Chtěla jsem se jí pomstít, za to, že ti tenkrát na střední škole nepředala moje psaníčko, slíbila mi to a já ho pak našla roztrhané v popelnici před školou, chtěla jsem s tebou tenkrát chodit, vůbec mě nenapadlo, že jste se později vzali a máte děti!“

„Cože?“ Roman překvapeně povolil stisk, Lucie se mu vysmekla, chtěla utéct. Nedal jí šanci, bleskově jí podkopl nohu, bolestivě dopadla na drsnou dlažbu, z nosu jí vyhrkla krev.

„Ty mrcho, ty hnusná sobecká mrcho!“, řval na ni Roman, „zase lžeš! Furt jenom lžeš! To ti mám věřit, že tě nezajímalo příjmení mojí ženy? Máš vůbec tušení, cos udělala? Náš táta se kvůli dluhům oběsil, brácha utekl do Ameriky, ode mne odešla žena, aby neskončila s dětmi pod mostem a z mámy je dnes alkoholička! Co si vůbec o sobě myslíš, ty zasraná svině! Co si myslí o sobě ten tvůj chlap! Že si můžete dělat, co chcete? Že můžete zacházet s lidmi jak s dobytkem?“, hulákal Roman nepříčetně, cloumal s ležící Lucií, zvedl ji do vzduchu jak hadrovou paňácu a znovu ji přirazil na komín, svetřík povolil, objevilo se nahé Luciino tělo.

Vůbec si nevšiml, že se tiše otevřela vrata a před dům se neslyšně přisunul luxusní pickup amerického střihu. Vystoupil z něj zachovalý pěstěný padesátník v golfovém kompletu, když viděl, co se na terase vedle domu děje, otočil se dozadu a oslovil pětiletého kloučka: „hezky tady hačej, Jiříčku, tatínek něco zařídí a pak hned půjdeme domů za maminkou.“ Vytáhl z kapsy ve dveřích pistoli, dálkovým ovládáním zamkl interiér a zatemnil skla, otevřel velký nerezový box přišroubovaný na korbě auta. Vyskočily z něj dva mohutné exempláře brazilské fily. Klidným krokem přišel až k terase, hlasitě zaklepal hlavní pistole na kryt zahradního grilu.

„Pusť ji a tři úkroky vlevo, jinak máš na zádech psy, tak jako před dvěma lety,“ uslyšel Roman tichý hlas ještě dříve, než se stačil otočit po zvuku.

„Já jsem tě varoval už jednou, když jsi zpovídal v kanclu Sušila,“ stále stejně tiše pronesl elegán. „Tenkrát jsem ty psy po minutě odvolal. Dej ty ruce pořádně nahoru a tři kroky dozadu od Lucie,“ namířil na Romana pistoli. Psi seděli každý z jedné strany u jeho nohou, čekali na povel. Roman byl jako omráčen náhlým příchodem Luciina druha, cítil se jako myš hozená do terária k hladovému hroznýši, se strachem hleděl na psy, začaly ho svědit jizvy, které utržil, když se rozhodl, že si to se Sušilem vyřídí osobně.

„Jiří,“ svezla se Lucie na dlažbu, „počkej, Jiří, já ti to vysvětlím,“ huhňala přes dlaň, kterou si zakrývala krvácející nos.
„Není potřeba, my se tady s Romanem známe dobře, mnohem líp, než si myslíš,“ usmíval se porcelánovými zuby její druh.
„Pomalu běž za dům, nebudeme se tady spolu bavit cizím na očích,“ naznačil vyděšenému Romanovi hlavní pistole, kam má jít. Zašli za roh. „ Máš deset vteřin na to, aby ses dostal k plotu, pak vypustím ty své miláčky. Je to sto metrů, dávám ti slušnou šanci odsud ve zdraví vypadnout. Tři, dva, jedna, teď,“ stále se usmíval Jiří.
Roman vystartoval jak o život, Jiří počítal, tentokrát nahlas, aby ho Roman dobře slyšel.

„Jedna, dvě, tři, čtyři, Bonie! Kira! Trhéj!“ Psi se bez hlesu vyřítili za Romanem. Elegán se obrátil a šel rozvážným krokem zpět na terasu, po cestě vytáhl z náprsní kapsy telefon a zmáčkl předvolbu číslo šest. Nečekal dlouho, po druhém zazvonění se kdosi ozval. „Nazdar, Riki,“ téměř šeptal Jiří, „to jsem já, Oukropek. Mám tady na chatě malý problém. Loupežné přepadení a pokus o znásilnění mé přítelkyně, útočník je eliminován, pošli mi sem záchranku a výjezdovku. Ale bez majáků bych prosil, nechci tady pořádat nikomu žádné divadýlko, ano?“
Na okamžik se odmlčel a zaposlouchal se do zvuků za svými zády. „A pošli rovnou taky havrany,“ opět nasadil svůj porcelánový úsměv. „Nějak jsem zapomněl pejskům říct, aby jen zadrželi a netrhali. To víš, stárnu a zapomínám. Uvidíme se v sobotu v klubu,“ zubil se do displeje.

Nečekal na odpověď. Strčil telefon zpět do kapsy, s úsměvem lhostejně minul zhroucenou a zkrvavenou Lucii, pustil z auta malého Jiříčka a odešli spolu do kuchyně vypít šálek dobrého kakaa.

Blažej Macák seděl v křesle, nohy natažené na konferenčním stolku, popíjel láhvové pivo a sledoval na televizní obrazovce výsledek své celovečerní dřiny. Objevovaly se na ní v desetisekundových intervalech technicky slušně provedené fotografie, prezentace snímků byla provázena útržky odposlechnutého hovoru. Romanův příjezd, hádka s Lucií na terase, pan Oukropek se svými čtyřnohými přáteli, Romanův sprint k plotu, psí dostihy, záda pana Oukropka odcházejícího zpět na terasu, Romanovo chroptění, potřásání rukama se členy výjezdovky, i pan náčelník se objevil, Oukropku sem, Oukropku tam, hmmm…

Vytáhl disk z přehrávače, klepal s ním o dlaň. Dopil pivo, otevřel si druhé, pak ještě jedno. Těžce vstal a přišoural se k ostění starobylých dveří. Sáhl do jamky pro západku a zatlačil do jednoho dílce. Pod ním se objevila dvířka malého trezorku.

„To je dilema, to je dilema,“ nahlas hovořil sám k sobě, „kdy to prodat? Když to pustím do oběhu hned, Oukropek ze mě nadělá čtyři, když to pustím pozdějc, bude to za míň škváry. Anebo taky žádná, jeden nikdy neví, co se jak zašmodrchá. To je nadělení…“

Luděk Olšový