Evžena a jeho ženu Věru přivedlo do rodné vsi, zastrčené kdesi v hanácké ornici, naléhavé pozvání starého Řeháka. Vlastně ho vyřizoval přes družstevní telefon jeho nejmladší syn Václav, což vyplašilo nejen je, ale i sestru Eleonoru, která jinak tvrdě odmítala rodinné radovánky jakéhokoli druhu.

Křivolaká dlážděná cesta se od poslední návštěvy změnila v širokou asfaltku lemovanou podivně opuštěnými pařezy. Trčely hned u vozovky z vyholených krajnic, jak ulámané zuby z obnažených dásní v předlouhé zvířecí tlamě. Žalovaly na pokrok, který dorazil i do rodné vsi.

Vyzděná brána rodného gruntu byla ale pořád stejná. Kotva pro všechny členy rodiny v rozbouřeném toku času a prizmaticky proměněném kraji, shrbený tatík otevíral uzlovitýma rukama staletou fortnu.
„Vitaj senko, vitaj cérko“ drtil je postupně v náručí, oči zalité slzami dojetí.

Proč jsem tu vlastně přijel, ptal se sám sebe Evžen. Abych zjistil, o kolik let jsem zestárnul?
***
Vánoční strom až do nebe, mísy kapřích řízků, hory bramborového salátu, hromady cukroví v pestrých vzorcích na olbřímích talířích, z jakých se jí jen jednou, dvakrát ročně. Ženy si poměřovaly špeky a radostně počítaly vrásky těch druhých, muži vážně rozprávěli o věcech tak důležitých, jako je sport, politika a poslední objevy ve vesmíru, omladina se neustále pohybovala a produkovala neuvěřitelný hluk.

Dokonalá atrapa rodinné idylky. Jako matematik bych měl vypočítat, kdy se ta maškaráda zhroutí, pomyslel si Evžen…
***
Evžen nic počítat nemusel. Po příchodu z půlnoční mše se atmosféra uvolnila. Sestra Eleonora se už ani nesnažila zastírat, že se potřebuje pořádně napít a zakotvila u nenačaté láhve vína, její choť Cyril se o čemsi tiše handrkoval se starým Řehákem, zatímco bratr Václav se producíroval po pokoji v růžové košili s fiží, o níž tvrdil, že je vánočním dárkem od aktuálního přítele.

Myslím, že je nejvyšší čas to dnes rozpustit,“ prohlásila Věra. Marně se snažila zastavit krkání, trojnásobná porce domácího salátu s ní začínala pomalu cvičit. Tušila, že bude muset strávit nemalou část noci na záchodě.

„Nikam,“ zarazil je starý Řehák. „Děcka spát a vy tu zůstanete. Mám s vámi řeč, musí se už konečně rozetnout, kdo zůstane tady na gruntě. Já už to nezvládám, jsou tu potřeba mladší ruce. Dnes jsme tu všichni, to je ideální příležitost se konečně domluvit. Jinak umřu a vy se pak budete do konce života hádat, a nedej Bože, i soudit.“

„Jaký grunt, tatínku, vy myslíte stavení, dvůr a stodolu, ne?“ dopáleně se ozval Evžen.

„No jistě,“ potuploval starý Řehák.

„Ke gruntu snad patřily i polnosti! Udržovat tenhle rodinný hrad bez adekvátních příjmů je šílenství, to už jsem vám říkal mockrát!“

„Tebe jsem se na nic neptal,“ vypěnil starý Řehák. Vždycky akorát všecko zkazíš.“

„To je fakt,“ vstoupil do hovoru Václav. „Už jako děcko si nám zkazil každou hru.“

„To myslíš, jak jsem naprášil tebe s Jurou a Fráňou Křížových, že jdete kouřit k Červenkovic stohu nebo že ses na průmyslovce cicmal s učitelem tělocviku?“

„Jsi ale fakt nechutný, Evžo,“ zaútočila Ela od láhve s vínem. „Tohleto si říká pracující inteligence…“ ukázala prázdnou skleničkou na Evžena.

„Já? Já se tu producíruju v růžových fuseklích a v košili s volány?“

„…bez taktu a bez vkusu,“ dořekla Ela.

„Kam ten svět spěje, kdysi se lidi rvali o to, kdo zůstane na gruntě, dnes se hádají, že ho nikdo nechce, Panenko Marjá Sedmibolestná, kam jsme to dopracovali!“ lamentoval pantáta.

„Dost!“ bouchl pěstí Cyril do stolu. „Přestaňte, nebo se sbalíme a jedem domů ještě teď v noci.“

„To těžko,“ ozval se Václav, „venku začíná pořádná metelice. Než Ela dopije svoji flašku, nedostanete se ani ze dvora.“

„Zkusme najít nějaké řešení, a vy se nehádejte, jsou přece svátky klidu, míru a pohody,“ ignoroval ho Cyril.

„Co chceš řešit?“ marně se snažila potlačit další říhnutí Věra. „Už se to probíralo x-krát. My s Evženem z Prahy nepůjdeme, oba tam máme práci, vy s Elou jste na tom úplně stejně. Jezdit sem na chalupu je daleko. Zbývá jedině Véna, který nemá zájem. Co vydělá, rozhází se svými šamstry.“

„Úloha nemá řešení,“ doplnil svou ženu Evžen, ruce založené na prsou, a zhoupl se na židli.

„Si móžu dělat, co chcu, ze svéma penězama,“ nedal se Václav.

To ano, pokud vám nepadá střecha na hlavu. Jakože padá. Od války tu nikdo neinvestoval ani korunu. Do špejcharu zatéká už deset let, stodola hnije pro změnu odspoda. Chlévy jsou plné plísně, na chalupě vám za chvíli vypadnou okna,“ vpadl do jejich debaty Cyril.

„Za to můžou bolševici, ukradli nám všecka pole i dobytek. Ty za to můžeš!“ ukázal prstem starý Řehák na Věru. „Ty a ta tvoje bolševická famílie!“

„Táto, takové urážky tu nestrpím!“ vyskočil Evžen od stolu.

„Pleště ho po repáko, Venóšo,“ zavelel otec.

Václav přikročil zezadu k bratrovi: „Poslóché, te seš na tato ňáké vofóklé!“ bolestivě mu zmáčkl svými tlapami ramena a stlačil ho zpátky na židli.

„Tak toto poslouchat nebudu,“ odsekla Věra. „Nebejt mojí bolševický rodinky, skončil jste v base za neplnění dodávek!“

„Tak to je vrchol! Taková urážka! A v mojem domě!“ ječel stařík.

„Tos nemosela, Věro,“ ušklíbl se Václav, „to není fér.“

„Co není fér? Ž e se váš táta zapletl do čachrů s dodávkami? Tak proč k nám Evžen pořád běhal? Proč se chodila Ela dvakrát denně předvádět k mýmu tátovi do úřadu?“

„Ste mělé mafió s Holomócem!“ zapomněl starý Řehák češtit na Věru.

„Páč se měla pětke koze a Ežen bel na češtino blbé jak dlabané vantrok,“ ťal po hanácku do živého Václav, „tak se ho mosela očiť česke.“ Evžen zrudl jako rak, ale neměl odvahu vůbec na nic.

„Hlavně, že te seš hanácké Edyzón z pomocné škole,“ napodobila ho Věra. „Na kolikrát jsi dělal řidičák na traktor?“

„Tak dost!“ okřikl je Cyril. Nechtěli jste řešit, co s chalupou?“

„S gruntem,“ opravil ho tchán. Teď to grunt není, ale zas bude. Červení vlci sa už dlóho neudržijó a lidi je pak poženó vidlama.“ Věra zaťala zuby a chytla se stolní desky. „Proto se nic nebude bórat a prodávat. Všecko se musí udržet, aby bylo kam dát dobytek, až ho přiženeme z družstva zpátky.“ Ostatní převrátili oči.

„Tátínku, ukažte mi jednoho člověka ze Seničky, který by chtěl zas makat od slunka do slunka. Vás honili do kolchozu násilím, vaše děcka a vnuci na grunty kašlou, chtějí dělat osm hodin a mít jistou výplatu,“ zkusila vysvětlovat Věra.

„Neagituj, červená zlodějko,“ vyjel na ni znovu Řehák. Věra se k němu demonstrativně otočila zády.

„Tatínku, ještě jednou. Nikdo z nás to hospodářství nechce, rozumíte? Ani s půdou, ani s krávami, ani s ničím. Všichni žijeme v Praze, máme tam dobrou práci, děti tam studují, jsme tam doma!“ snažila se pečlivě artikulovat Ela. Působila tak ještě opilejším dojmem, než opravdu byla. „A Venoušek se z družstva nehne, že Venoušku?“

„Podívej se do zrcadla, co z tebe zbylo! Do Prahy šla nejkrásnější děvčica ze vse a co je z tebe dnes? Věčně nacamraná stará tvargla!“ Ele vytryskly z očí dva proudy slz. „Bože, za co ňa tresceš, jeden senek blbé teplóš v róžové košele, druhé senek blbé neschopné početňék, obě ruke levé, z céry je praská štětka! Co sem kému uďál?“

„Tak to už je moc, nemáte právo nás tu všechny urážet!“ ozval se Evžen, „my se všichni…“

„Drž hobo, te se šel ze jedného prósera do drohého, neschopné mamlas, nebét Ele a tvoje žene, očéš dnes na základce v také řetě, jak je Seněčke. Co šecko sem je mosel překazovať, abe tě neverazele! Kvóle tobě mosela lozet starém červeném dědkom do pelecho! Se věčé ostoda našeho rodo, než teplóš Venóš, a to je co řécť!“

„Co, co to…“

Evžen oněměl. V tu chvíli pochopil, proč Eleonora tak nerada jezdila domů, proč měla vždycky po rozhovoru s otcem uplakané oči, proč se ho bála. Vzpomněl si na dávnou hádku otce s Elou, kterou zaslechl ze dvora otevřeným oknem. Znovu slyšel otcův hlas, jak křičí na plačící Elu, že to musí udělat. Zalil ho stud, vybavil si, jak se jí bál celou cestu do Prahy zeptat, o čem se bavili a proč se hádali, i když už tenkrát tušil, že to bylo kvůli němu.

V místnosti zavládlo absolutní ticho. Václav přestal pochodovat, samolibý úsměv mu ztuhl na tváři, ostatní seděli jak opaření. Ela tiše slzela s hlavou skloněnou až ke stolu.

„To myslíte vážně? To, co jste teď řekl?“ promluvil první tiše Cyril. Vy, vy jste ji opravdu nutil…, aby…, to…?“

„Co sem řek, to sem řek! Já sem to hospodář! Mňa bodó všece poslóchať! Všece, sem řek! Poslóchale a poslóchať bodó!“ třískal starý suchou pěstí do stolu. Eleonora se rozeštkala nahlas. Věra se ji snažila bezvýsledně ukonejšit.

„On…, ňa…, notěl…,“ vyrážela mezi vzlyky Ela, „abe… Ežen … mohl… očeť… na… onever… zeťe…, že sme… bele… z kolackého… rodo…“ vybuchla do nového záchvatu pláče.

„Vašku, pomoz mi s ní,“ povstal Cyril od stolu, „myslím, že je opravdu na čase se rozejít. Od stolu i v životě,“ dodal, když viděl švagrův nechápavý výraz. „Určitě chápeš, že po takové scéně se už tady nikdy neukážem.“

„Kam jdeš?“ otázal se Evžen své ženy, když se naráz rychle zvedla od stolu.

„Zvracet!“

„Z toho salátu, že? Já ti říkal, že si ho dáváš moc.“

„Ne, z tvýho táty!“ volala už z toalety.

„A taky z tebe,“ vykřikla mezi dvěma prudkými stahy přeplněného žaludku.

„ Z nás všech,“ tiše dodala po vyzvracení.

Luděk Olšový