Zbožňuju babí léto.

Všichni to znáte. Loďka se houpe na hladině pozlacené žárem slunce, polední vánek zchlazuje zátylek a líce, šplouchání vody uspává, přivřené oči stěží sledují splávek. Ještě chvíli odolat spánku i chuti na něco dobrého, pak se odměnit a vytáhnout lahváček. Trůní hezky dole, rovné dva metry pod hladinou, tam je ideální teplota.

Obušku, z pytle ven!

Vytáhnu ho, otevřu, přiložím sklo ke rtům a nábožně čekám na první krůpěj božského nektaru…

„Evženééé! Pocééééém!“ prořízne klid nad přehradou Evin ječák. Šlak to tref, jak tu bylo krásně!!!
„Co je!“ zavrčím, když se kýl člunu zapíchne do písečného břehu. Hlavu mám v úrovni jejích obtloustlých stehen, pokreslených stryjemi a celulitidou. Trčí z plavek jak dva majestátní sloupy, na nichž drží svět.

„Oběd. A víš, kdo tu byl?“ zpraží mě pohledem kata přichystaného setnout hlavu odsouzence.
„…“ pokrčím rameny. „Není ti zima, v tomdlectom?“ pokývnu k bělostnému předmostí rozkoše. „Je půlka září…“

„Kyčmoník!“ založí si ruce na hrudi, podepře své pětkové přednosti a vyčkává. Nejraději bych napodobil svůj lahváč. Šňůru kolem hrdla a dva metry pod vodu.

„Jak se to dozvěděl? On musí být u tajných, jinak to není možné! Vždyť jsme to změnili hodinu před odjezdem!“

Tentokrát krčí rameny Eva.

„Prej nás zve na vyjížďku. Že sem přijede. Pro nás. Osobně.“

„Vždyť se pořád chlubí, že nemá auto, ani řidičák!“

„Lodí! A prej velkou!“

„Na tuhle mělčinu, jo?“

„Je to nějaká jiná loď, jmenuje se to podobně jako kamarád nebo tak nějak.“

„Katamarán? Kde by se tu vzal katamarán? Slyšela jsi dobře?“
***
Slyšela dobře.

Přijel.

Kýčovitá chatička s fialovou střechou, v oknech krajkové záclonky a truhlíky s plastovými kytkami, jaké se vplétají do pohřebních věnců. Dokola terasa z palubek, olemovaná vyřezávaným zábradlím - příšerným pokusem o baroko, to všechno na dvou červených rourách. Na zádi růžový záchranný člun, na přídi kormidelní kolo šlohnuté z lodi Bounty. Chybí snad jen sádroví trpaslíci a vycpaný divočák se svítícíma očima. Kyčmoník si můj šok vyloží jako neskonalý úžas nad tou nádherou, hned mě rafne za křídlo a tahá mě po terase, totiž po palubě, jsme přece na lodi. Proto taky má na sobě námořnické triko s bílým límcem až pod lopatky, bílé bermudy a pleš s přehazovačkou mu zdobí chabá atrapa čepice sovětských námořních kadetů, podvědomě hledám nápis KREJSER AVRORA. Umělecký dojem korunuje fajfka v koutku úst, kotví bezpečně v mezeře po vykotlané trojce vlevo dole.

„To je, co?“ triumfuje, jakoby přijel na první rande Titanikem.

„To teda je,“ souhlasím.

„A to všechno soudruzi z válcoven. Klobouk před nimi dolů, přátelé,“ smeká rádiovku se stuhou. Pohledem hledám onu pověstnou anténku, není tam, ani nikde jinde. Že by nebyl dálkově řízený?

„A to se může, tohleto…, plavit? Jako po vodě?“ pokládám nejapný dotaz.

„Soudruzi maj všecko v cajku. Tedy nerad se chlubím, ale to všecko byl můj nápad. Dobrý, co? I to povolení k plavbě mám, samozřejmě. To víš, soudruzi z Vé Bé si taky rádi občas udělají nějaký ten dýchánek po náročné práci, však to znáš, že?“ významně mrká a zkřiví pusu tak, že vypadá jak po mozkové příhodě.

Proč mám z toho chlapa vždycky dávící reflex?

Skřet v námořnickém zahebluje jakýmsi klackem a šinágl vyrazí napříč přehradou. Přemýšlím, jestli měli mořští vlci něco podobného, jako havíři permoníky, zatímco zosobněný lodní šotek nadšeně povykuje, máchá rukama, točí kormidelním kolem tam a sem, snáší na palubu spoustu nejrůznějších podivných předmětů a nutí nás si je prohlídnout. Po dvaceti minutách zarejduje k břehu a vjede suverénně do zátoky, jejíž neširoké ústí maskují košaté stromy. Obklopí nás skaliska kolmo spadající do hluboké vody, šikmé terasy svědčí o tom, že jsme vjeli do zatopeného lomu.

„To je moje tajné místečko,“ jásá plivník.

„Tečko, tečko…,“ odpovídá ze skal echo.

Skřet zahrabe ve změti u kormidla, vytáhne udice, nahodí.

„Shora se sem nikdo nedostane a hlupákům na loďkách se sem nechce, je to odevšad daleko. Můžeme tady rybařit a povídat si, vaši ženu pěkně poprosíme o něco k zakousnutí,“ otočí se k Evě, „ v nástavbě je vedle baru lednice a spíž. Moc vás prosím,“ hraje kavalíra. „Uděláme si tu takové mező. Víte, co je to mező? To je maďarsky něco jako piknik, svačinka, koštování dobrot, nebo tak. A vezměte z baru lahvinku vodečky, pár malých panáčků nám ublížit nemůže,“ skřehotá, směje se sám sobě.

„Tak co, soudruhu, jak je? Jak se ti daří? Už jsme si dlouho nepopovídali, že?“ začne mě natahovat na skřipec. Žaludek se obalí do jinovatky, rukama lomcuje nezvladatelný třas. Kolikrát jsem to podstoupil? Kolikrát jsem si říkal, že toho lidského zmetka odpálkuju na sto metrů daleko? A zas jsem mu vlezl do pasti, zas mě tu bude valchovat, dokud ze mě nevymáčkne úplně všecko.

„Ehm, já nevím, co byste chtěl slyšet. Proč jste mě sem vůbec vytáhl a co tím sledujete?“ hraju si na Nebojsu.

„Ale no tak! Jaké vytáhl? Pozval! Starého známého! A my jsme si přece vždycky tykali, ne? Jako soudruzi… Inu hned, jak jsem se dozvěděl, že míříte sem, na Slovensko, do mých oblíbených míst, řekl jsem si, Ríšo, to musíš využít a překvapit je! No není tu krásně? Áá, Slovenské Beskydy, to je moje…“ točí se jak holub na báni.

„Ano, je tu hezky.“

„Tak to vidíte! A dáme si přípiteček,“ začne rozlévat Stoličnou, „přece mi nedáte košem, taková příležitost!“ kopne do sebe frťana a zají ho čtverečkem chleba, stejně velkým kouskem vařených jatýrek a plátkem vepřového ovaru.

„Tak, lidičky, povídejte, přehánějte, berte si, nenechte se pobízet. Jako doma! Vlastně jako doma ne, hehehe, doma se šetří. Doma se jí Gothaj, tady jste na návštěvě, tady se baští Uherák! Hehehe!“

Hledíme na sebe s Evou, co to má znamenat, duševní sadista mě likvidoval třicet let a teď se mě tu snaží ožrat a přežrat.
Po půlhodině žvanění a okolků spustí: „Tak co zamýšlíš dál? Jdeš do toho? Já doufám, že ano, je to jedinečná šance, že? Byli bychom skvělý tým!“

„Nevím, co máš na mysli,“ odseknu škrobeně a přesně vím, co řekne dál.

„Podívej se na to střízlivě, rektorem můžeš být jenom ty. Dobeš nepadá v úvahu, je polepený od osmašedesátého, Karecký je starý, Simonič je mladý, Votava je na to blbej, Křístek nemá podporu strany.“

S Křístkem jste se ve výzkumáku škubali o valuty jako psi. On chtěl vybojovat maximum pro vědeckou práci, tys chtěl trajdat po kongresech a vyměňovat zkušenosti se soudruhy, hlavně tam, kde byly vysoké diety, myslím si. Za ta léta jsi nebyl snad jen v Antarktidě. Kdyby se stal rektorem, řádně by ti ztvrdnul chlebíček, zmetku bonzácká, tajně zuřím. Stoličná pumpuje krev do hlavy, málem to řeknu nahlas, Evžo, drž klapačku na uzdě nebo to dnes neustojíš, fackuju sám sebe v duchu.

„A co vaše děti?“ převeksluje vypasený upír úplně jinam.“ Jsem slyšel, že zeťák nic moc, synátorovi to taky extra nejde…, co? No on byl problémový už kdysi, že? Jo, jo, umění je dřina,“ mne si rosolovité dlaně. Mlčíme s Evou jak zařezaní, bojíme se podívat na sebe i na Kyčmoníka.

„Mňo, podívejte se. Zeťák ať se přihlásí přes ten malířský spolek do soutěže na nějakou státní zakázku. Nejlíp, když si najde zajetého parťáka na nějaký monument. Dáte mi vědět, kdo by mu nejvíc seděl, já se pak na to podívám. A co kluk? Chtěl by někam na půl roku na západ, i když je svobodný a bezdětný? Pěkně by si tam vydělal v nějakém luxusním baru nebo na výletní lodi. Nebo by chtěl natočit nějaké elpíčko? Zavolám Pepovi, ať na to dohlídne, aby mu nikdo nedělal problémy, a ručím vám, že do roka bude deska na světě. Co vy na to?“ vycení kolozubý chrup.

První se vzpamatuje Eva: „Eh soudruhu, tos nám trošku vyrazil dech, ale já myslím, že by ses měl poptat těch, kterých se to týká, jestli by měli zájem…“

„Jaký zájem? Já jim nabízím prachy a snadnou existenci, uznání hned, ne až v důchodu nebo dokonce, až zaklepou bačkorami. A nechci za to nic. Nebo skoro nic. Lidi by si měli vycházet vstříc,“ hledí na králíčka Evu hroznýš Ríša.

„Nevím, jestli by s tím souhlasili,“ špitá moje kulatá polovička, zatímco mně se dělá šoufl.

„Jaké souhlasili?“ upřímně se rozohní skřet. „Vždyť o ničem nemusejí vědět, obstaráte to všechno za ně sami! Podívejte se, já za to nic nechci, že trošku mladým pomůžu! A vy prostě pomůžete mně! Taky trošku! Poptáte se jich na to, co vám řeknu, a je to! Přeci nechcete, aby vaše děti strádaly! Aby byly otrávené svými neúspěchy! Aby se z nich stali životní ztroskotanci, frustráti bez budoucnosti!“

A je to tady. Nejdřív med, potom jed. A lis. Tvrdý, bezskrupulózní, klidně půjde přes mrtvoly.

„Podívejte se na to prakticky. Zeťákovi se může stát, že od něj nikdy nikdo nic nekoupí! Třeba, že? Anebo vašemu synovi dá někdo dištanc na hraní! Bude muset někam k lopatě, bude mít v háji prsty, zničená kariéra…, víte, že i takové věci se dnes stávají! Takový Matuška, že? Prominentní umělec a ani pes po něm tady neštěkne. Zvedl kotvy - prosím. Ani halíř z rádia, ani halíř z televize, žádné desky. To by se mu líbilo, co? Debužírovat si za Velkou Louží za naše prachy. No, vidím, že jste mojí velkorysou nabídkou překvapeni…, popřemýšlejte. Možnosti, jak pomoct mladým, tu jsou.“ Vstal. „Sluníčko se pomalu schovává za skály, je čas sebrat nádobíčko a zajet do stínu, těsně pod ně, sem jezdím na sumce! Tam si můžem povídat dál.“ Soudek v atrapě námořnického obleku se zvedne a nejistým krokem zamíří k prutům. Sbalí je, pohodí na hromadu, a pokouší se natočit motory… Nic…, ještě jednou…, dvakrát…

„To jsem blázen, co to může být? Hmm…“ Obejde fialovou střechu a hrabe v nenápadné skříňce na zádi. Zatímco tam cosi zkouší, zuřivě šeptáme s manželkou.

„On po nás chce, abychom donášeli, a na svoje děti, chápeš to, Evžo?“

„Co si asi myslíš, že se mnou dělal těch třicet let na univerzitě? Ždímal mě a vysával, oškubával o diety, pumpoval ze mne informace, co kdo řekl, jak se tvářil, co na to říkali jiní, kdo koho potkal a já nevím, co ještě všecko! Kdo se ozval, dostal padáka. A ty sis ze mě dělala akorát srandu, když jsem ti to říkával! Tady to máš, už to zkouší i na tebe!“

„Co uděláme?“

„Co chceš dělat, když nás má přes děti na lopatě?“

„Já nevím, potřebuju čas, musím něco vymyslet. Přece na něj musíme najít páku!“

„Na něj hledají pá …, bacha, už jde!“

„Vypadlé táhlo sytiče,“ hlaholí sádelník, „naštěstí se v tom trochu vyznám, úplně všecko se soudruhům nepovedlo, hehehe, dětské nemoci vychytáme, že? Hehehe,“ vřeští jak pavián, dupe jak slon, v takovém randálu by se mu vrhnul na návnadu jen opravdový rybí šílenec. Eva mizí s nádobím v nástavbě, vidím na ní, jak ji skřetův pres sebral. Přesuneme se ze středu zátoky na dva tři metry od skalní stěny, přiopilý Rampelník lomcuje s pruty a obrovitým podběrákem, zahákl si ho zvenku na zábradlí, a teď soptí nad gordickým uzlem, který vykouzlil ze síťky, vlasců a háčků. Chrlí nadávky, naklání se daleko přes lodní brlení, balancuje na břiše nad hlubinou plnou ledové vody, nohy mu plápolají ve vzduchu, jak bílé boa na krku barové tanečnice…, stačilo by tak málo…, kdyby se stala nehoda…, voda je studená, kdysi říkal, že moc plavat neumí… Přistoupím ke kmitajícím hnátům, ten kop do břicha vydržím. Musím, jde o všecko. O naše děti, o mě, o Evu... Jedno nedokončené máchnutí nohou a Kyčmoník letí po hlavě s uzlem v rukou do vody. Vyplave, ruce má beznadějně zamotané v síťce. Násada podběráku drnká o barokní zábradlí, ani nevnímám skřetovo funění, prskání a přerývané žádosti o podání ruky, aby mohl zpátky na palubu. Hledím jak uhranutý na ten dvoumetrový kus duralu, který dělí Kyčmoníka od života a smrti. Od dalšího práskání, slídění, ničení životů jiných, od bytí a nebytí, od mojí pomalé popravy, od popravy mých dětí… Stačí tak málo, popravit toho druhého… Jeden pohled na sevřený prstenec skalisek, zvednout násadu a přimáčknout ji kolenem k brlení… a držet. Držet a čekat. Kyčmoníkova hlava je deset čísel pod hladinou, ve vodě se vznáší přízračná medúza jeho přehazovačky, pod ní prosvítá lysé temeno, občas probublávají drobné perličky…, vydržet…, vydržet se dívat, jak se zpomalují jeho pohyby…, čekat…

Kdosi mi položí ruku na rameno. Měl bych sebou trhnout, vyděsit se, místo toho jsem nepřirozeně klidný. Překročil jsem Rubikon, mám na čele Kainovo znamení. Pomalu otočím hlavu, je to Eva.

„Nedělej to,“ říká vážně. „Až si tě podají esenbáci, neustojíš to.“ Dívá se na mne stejným pohledem, jako kdysi před tisíci lety, když jsme byli tak nádherně mladí a ona mi sdělovala, že je se mnou těhotná. Až teď pochopím, co mi tehdy očima říkala – paňáca, co se motá kolem nevzhledné dcery okresního tajemníka strany. Už tehdy věděla, že budu její celoživotní koule na noze.

Pustím bez hlesu držadlo, ona jedním pohybem sundá letní šaty a skočí pro napůl utopeného Kyčmoníka. Přitáhne ho k zádi, společně ho dostaneme na palubu. Eva mu párkrát zmáčkne hrudník, skřet se rozdýchá, začne zvracet vodu, vodku, salát, uzené, kvašáky, kusy špeku. Zvracím taky, není rozdílu mezi utopencem a jeho popravčím. Třeseme se na palubě jak ratlíci, zbavení síly, důstojnosti, svého ega, dva organizmy ve vegetativním stádiu.

První restartuje Kyčmoník: „Tys mě chtěl utopit!“ zabalený v dece cvaká zuby o hrnek teplého čaje. Nemám sílu mu odpovědět, nemám sílu na nic, jen hledím na poslední sluneční paprsky ozařující protější vrcholky skal.

„Chtěl,“ přikývne za mě Eva. Osušku má do půli mohutných stehen, na hlavě utěrku na nádobí, nic lepšího jsme nenašli. „Ale naštěstí pro vás jsem si to rozmyslela. Za dvacet let basy nestojíte.“

„Nahlásím to kriminálce, pokus o vraždu,“ bojuje Kyčmoník. „A zničím vás. Nechám Evžena vyhodit ze školy!

„Můžete, má už důchodový věk,“ tiše odpoví Eva.

„Žádný rektor! Nic! Kopat kanály a kydat hnůj! A zeťák neprodá ani ťuk! Budou s vaší dcerou chcípat hladem do konce života!“

„Sedněte tady na tu sesli ke kormidlu, a dokud je ještě vidět, odvezte nás do kempu, ano?

Katamarán se tiše šine po přehradě. Sedíme s Evou na lavičce před nástavbou. Pozoruju tenoučkou, takřka bílou pěšinku v nabarvených vlasech své ženy, vpíjím se do jejích rysů. Unavené oči, povadlé líce, druhá brada, svěšená ramena. Zděsím se, jak za poslední rok zestárla.

„Zlikviduju vás až do třetího kolena,“ vyřvává před námi Kyčmoník. A nepomůže vám ani ten váš fotr, co dělal okresního tajemníka!“ hrozí rukou Evě. „Dokud budu žít, ani se nenadechnete!“

„Evžene, řekni mu to,“ kývne na mne Eva. „To o těch modelech.“

„Dělal jsem nedávno nějaké matematické modely pro prognosťák. Dva tři roky a budete to muset položit.“

„Co jako položit? O čem to plácáš?“

„ Gorbačov na vás kašle, sajuz se mu začíná rozpadat pod rukama. A naše ekonomika jde do kolapsu. Kolik let to může vydržet, záleží jen na tom, jak velké půjčky ústřední výbor sežene.“

„Ú Vé je banda neschopů,“ skočí mi do řeči, „to se bude řešit jinak,“ ujede mu.

„ Ale bez restrukturalizace to je sebevražda. Finanční sekyra je hodně velká a akceleruje. Lidi měnovou reformu, jako byla v třiapadesátém, nezkousnou, rozvěsí vás po kandelábrech. Ale proč ti to vykládám, na politbyru jsi pečený vařený, takže to víš líp, než já.“

Kyčmoník pustí kormidlo, jde k nám. Přehazovačka mu bez laku výhružně povlává přes obličej. „A to si myslíte, že mě nebude nikdo potřebovat, že jako půjdu od válu nebo co?“ vzrušeně na nás prská sliny. Čekám, že udělá ještě jeden krok a dá mi jednu do nosu.
Ne, to určitě ne. Práskače potřebuje každý režim,“ říká Eva odevzdaně.

Motory jdou na plný výkon, neřízený šíf nás veze kamsi do šera, Kyčmoník se rozhoduje, jestli mi dát za svatokrádežnou řeč pár facek. Nakonec rozhodí rukama: „To není donášení, to je obchod s informacemi, rozumíte? Normální obchod. Každý má svou cenu, moje doba teprve přijde, to uvidíte!“ Mlčíme, civíme do přicházející tmy, marně se snažíme rozeznat, kam se řítíme…

Seskočíme do písku, Kyčmoník se vystřelí houstnoucím šerem kamsi na druhou stranu. V dáli vidíme už jen zelené poziční světlo na pravoboku.

„Evinko moje, já to nedokázal,“ naráz vyžbleptnu.

Vezme mou ruku do svých dlaní a pevně mi ji stiskne: „To je dobře,“ zašeptá, opře si hlavu o mé rameno.

„On žije a dál bude ničit lidi. I nás bude ničit.“

„A neříkej mi Evinko,“ dodá plačtivým hlasem, „tak mi říkala jen moje babička!“

„Co s tím chlapem budeme dělat?“ ptám se nejistě Evy. „Co vůbec budem dělat, až to praskne?“

„To, co já dělám už čtyřicet let.“ Napůl smutně se usměje a poprvé od mé nevěry s asistentkou Marcelkou mne pohladí po tváři: „Čekat a doufat.“

Luděk Olšový