U příležitosti výročí přijetí své ústavy 16. listopadu 1945 pořádá UNESCO světový den filosofie. Světový mír je totiž otázkou Kantovou, položenou naléhavě během druhé světové války a protože války jsou ideologické, vzdělání, kultura a filosofie jsou tedy nástroji míru. Od roku 2002 oslavuje filosofii velkým mezinárodním kongresem, především tedy otevřenou reflexí o „právech jednotlivce v moderním světě“ a „stavu civilizace a nejistotách moderního svědomí.“ Tento rok se oslava měla uskutečnit v Teheránu mezi 21. a 23. listopadem. 9.11. generální ředitelka Irina Boková oznámila, že oslavu nepodpoří a UNESCO se zúčastní pouze oslav v Paříži.

Režim nebo kultura
Na pořádáni kongresu v Íránu není nic podivného: mezi islámskými zeměmi se filosofie pěstuje nejživěji a nejsystematičtěji právě v Íránu, a to jak islámská, tak i „západní“ filosofie, tedy anglosaská (analytická) a evropská (kontinentální). Cílem UNESCa je aktivně se bránit tzv. „střetu kultur“ dialogem, a proto byly dřívější kongresy úspěšně pořádány v Maroku, Chile, Itálii, Turecku a Rusku. Na dnu filosofie by „každý měl mít možnost se účastnit podle svého přesvědčení,“ jelikož pravá hodnota filosofie je „ustanovení dialogu, který nesmí nikdy přestat,“ jak prohlašuje UNESCO na své stránce.

Teherán ale dostal mandát v roce 2008, tedy za mandátu Koičira Matsuury, rok před povolebními represemi minulého roku. Začátkem roku se proti Teheránu ohradila skupina intelektuálů kolem italské organizace za kulturní dialog Reset Doc, včele s torontským profesorem politických věd Rahímem Džahanbeglů. UNESCO nakonec z obav z politického využití kongresu a pod diplomatickým tlakem od kongresu v Teheránu distancovalo.

Rahím Džahanbeglů, sám v roce 2006 několik měsíců vězněný v notoricky známem žaláři Evin v souvislosti s jeho aktivními kontakty se západními filosofy, zorganizoval mediálně úspěšný bojkot. V lednu poslal ředitelce otevřený dopis, podle kterého íránský „autoritářský a netolerantní režim systematicky a nepřetržitě omezuje svobodu myšlení a projevu a zakazuje humanitní předměty na univerzitách a je výzvou jakémukoli svobodnému filosofickému myšlení a pro svobodnou filosofickou debatu“ a připomínkou, že filosofové i umírají: Nidá Aga Sultán, jejíž smrti během protestů v červnu 2009 se stal svědkem celý svět, také vystudovala filosofii a teologii. K jeho protestu proti legitimování „nelegitimního“ režimu se přidala celá řada severoamerických a evropských akademiků iránského původu, ale i Juergen Habermas, Seyla Benhabib a Karel von Schwarzenberg.

Politizace filosofie
V Iránu jistě v posledních dvou vyostřil politický konflikt a mnoho intelektuálů přestalo učit, nevrátilo se do Íránu ze zahraničí nebo bylo uvězněno. Džahanbeglů ale nepiluje své argumenty, ani neschovává svou politickou motivaci – organizovat kongres v Íránu by podle něj bylo jako jej držet v roce 1938 v Berlíně pod taktovkou Goebbelse. Dal tak výraz polarizaci na Západě žijících íránských intelektuálů: Podle curyšské profesorky politiky Katajun Amirpur je možná víc filosofů ve vězení, než by přišlo na kongres. K Džahanbeglůho velice v jádru politickému zdůvodnění se ale před létem přidaly další dvě skutečnosti.

Místo šéfa Iránského institutu filosofie Gholamrezy Aavaního, mimochodem hosta České akademie věd v r. 2009, byl pověřen organizováním kongresu profesor filosofie a bývalý předseda iránského parlamentu Gholám Alí Haddád Ádel, tchán Možtaby Chámeneího¸ syna vůdce Chomejního a možného „nástupce“ vůdce. V červenci na tuto zprávu reagoval hlavní řečník kongresu, přední německý filosof Otfried Höffe, odstoupením od hlavní přednášky.

Haddád Ádel je sám sice překladatelem Kanta do perštiny, jeho jmenování je ale jednoznačně politicky motivováno. Koinciduje s dalšími zprávami, že Írán chce omezit výuku „západních předmětů“ dokud nebude prověřen jejich obsah – mohou totiž vést ke skepticismu a oslabit oddanost víře, tedy hlavně věrnost zásadnímu politickému principu islámské republiky, vlády kleriků (velájat-e faqíh). Univerzity platí totiž za živnou půdu Zeleného hnutí, kde se prohlubuje krize legitimity revolučního státu.

Je ale dost dobře možné, že kontroverze kolem světového dne filosofie posilují motivaci íránského státu kontrolovat vyučování „západního“ humanismu, právě v reakcí na politickou angažovanost emigrovaných intelektuálů. Organizátoři kongresu si z bojkotu moc nedělají: poukázali na pozdní rozhodnutí UNESCa a zveřejnili pouze tituly přijatých přednášek a údaje o zemi původu účastníků bez jejich jmen – zřejmě proto, aby účastníci nebyli vystaveni dalšímu tlaku.

Dialog obětí ideologií?
Bojkot je vždy ošemetná záležitost, protože protestem proti politice jedné vlády (Iránu, Izraele) hází stát, režim a obyvatelstvo do jednoho pytle a sám politizuje disciplínu, kterou prohlašuje za nestranickou. Jedna věc je, že současný íránský prezident považuje íránskou „kulturu“ za lepší a v kulturním střetu se „Západem“ – v kontrastu s prezidentem předchozím, který aktivně podporoval „dialog kultur.“ Druhou věcí je ale přistoupit na ideologickou hru a prohlubovat tak propast mezi „západním“ a „východním.“

Irán je vyjímečný úrovní své vzdělanosti a právě důrazem na srovnáváni filosofických tradic. Islámská filosofie samotná je rychle rozvíjející se disciplína, přičemž především íránská a šíitská filosofie středověku a novověku je velkým tématem posledních dvou desetiletí i na Západě. Írán stojí právě na předělu východu a západu: jedna tendence islámské tradice je aristotelská, z ní vychází i druhá, islámská. Každý rok probíhají konference v Iránu za účasti cizinců a západní práce o islámské filosofii tam dostávají státní ceny. Autorka tohoto článku měla možnost se sama na velkém kongresu Mulla Sadrá přesvědčit o velkém počtu disertací s komparativními tématy, vznikajících na íránských univerzitách a zájmu studentů o západní vzdělanost. Filosofie je, na rozdíl od poválečné Evropy, v Íránu stále ještě živoucí, společensky a politicky relevantní disciplína. Tázání po podstatě racionality, důstojnosti náboženství, zdrojích hodnot a mezích liberalismu mají v Iránu bezprostřední společenský dopad – ovšem pokud se jim daří vyhýbat se ideologické uzurpaci. Íránci nejsou všichni ideologicky zaujati – jednu z hlavních přednášek bude ve francouzštině držet uznávaný Karím Modžtahedí, nositel ceny UNESCA. V rámci státu, který se stále více ideologizuje je právě výměna se Západem důležitá. Západní bojkot jenom podpoří pocit, že filosofie je ryze sekulární záležitost.

Slepá ulička bojkotu
Proč nevzít kritiku Džahanbeglůa doslova a chápat přístup iránské vlády právě jako výzvu – k dialogu a myšlení -- i na ostře sledovaném kongresu a snažit se ukázat možnost společné řeči a dorozumění. Vždyť právě Írán nejlépe ilustruje frázi UNESCa o „nejistotách moderního svědomí.“

Jak píše oxfordský filosof Brian Klug: lepší je nechat Irán ať provádí bojkot, nebo ať se projeví jako otevřený hostitel. Pocit, že izolace naopak posílí snahy režimu, se stala zřejmou i na setkání kolem dne filosofie na New School v New Yorku. Hamíd Dabaší, profesor íranistiky na Columbia, se pokusil o jakési konstruktivní řešení – držet kongres na internetu skrz stránky philosophy4freedom na resetdoc.org, „redefinovat Irán za meze jeho fyzického území“ a vtáhnout Irán do světla veřejného zájmu. Do světla zájmu ale by ale filosofové měli vtáhnout ne vlády, ale právě obecné principy, podle kterých jednají.