V Sýrii byla prolomena hranice strachu, a země tak nezvratně vstoupila do procesu, který zachvátil arabské země. Neznamená to však ještě převrat.

Jakkoli bylo dilema mezi stabilitou a demokracií na Blízkém východě nepřesným zobecňováním, Syřané před ním stojí do větší míry než jejich sousedé.

Sýrie byla jednou ze zemí, kde se revoluce neočekávala. Její tvrdý policejní režim dosud úspěšně zabraňoval protestům. Syrská opozice uvnitř země prakticky neexistuje. Egyptský a tuniský scénář také nelze očekávat. Mnohem užší personální spojení mezi vládnoucí rodinou a armádou v Sýrii znemožňuje autonomní akci armády.

Strach z rozpadu
Zásadním problémem syrského státu se ale jeví složitější etnická, konfesionální a politická skladba obyvatelstva. Přestože většina Syřanů jsou městští sunnitští Arabové, politiku do velké míry určují menšiny. Po puči Háfize Asada v roce 1970 ovládli důstojníci z heterodoxní sekty alavitů armádu a vládnou díky své soudržnosti. Pro další menšinu s podobnou četností asi 12 procent obyvatelstva, syrské křesťany a méně početné drúzy, zaručovala vláda alavitů sekulární a inkluzivní charakter syrského státu.

Jako v jiných arabských státech zde jedinou opozici do 80. let představovali islamisté. Háfiz Asad je velmi krvavě potlačil v roce 1982 a později s nimi režim uzavřel dohodu o jejich depolitizaci. Křesťané a sekularisté se ale islamistů obávají. Dnes vládne konflikt mezi apolitickými duchovními autoritami: nezávislý šejch Usáma Rifáí kritizoval režim, zatímco největší syrská duchovní autorita Said Ramadan al-Bútí se postavil jednoznačně za vládu.

Dalším prvkem nestability, se kterým se režim potýkal, jsou Kurdové, tvořící dalších 12% obyvatelstva, žijící převážně na tureckých a iráckých hranicích. Po uznání autonomního Kurdistánu jako součásti federálního Iráku v roce 2003 se i syrští Kurdové začali organizovat. V roce 2004 došlo k násilným střetům v Kamišli. V podsledních dnech se Kurdové přidali k protestům. Režim si je však snažil upokojit nevídanou tolerancí a dokonce podporou vůči oslavám Novruzu 21. března.

Sýrie tak nepatří mezi poměrně homogenní státy jako Egypt a Tunisko, které mají větší šanci na demokratizaci, ale spíše mezi státy složené z různých komunit, jako Irák a Jemen, jejichž demokratizaci brzdí vedle autoritářství i strach z politického rozpadu.

Strach z rozpadu Během protestů byl cítit strach z občanské války. V Latakíji, městě s největší koncentrací alavitů, proběhlo několik nejasných útoků na vládní budovy. Prezident Bašár Asad, syn Háfize Asada, byl schopen zmobilizoval velké demonstrace na podporu režimu. Ať už jejich účast byla dobrovolná nebo ne, naznačila, že režim je silný a pro mnohé stále přestavuje stabilitu. O to víc, že Syřané silně pocítili důsledky rozpadu státu v sousedním Iráku, když přijali asi milion uprchlíků.

Na strach z občanských rozporů je ale možné se dívat i jinak. Bašár Asad ve svém vyzývavém projevu 30. března svedl protesty na konspiraci s cílem „fragmentovat Sýrii, zničit Sýrii jako národ a prosazovat izraelské cíle“. Dnes je tato státotvorná funkce, kterou si alavity vedená armáda přisvojila, hlavním politickým aktivem režimu. Hrozbu společenského rozpadu využívá tím, že ve státních médiích zobrazuje protestující v sektářských pojmech. Zneužívá ji podobně jako používá neurovnaných vztahů s Izraelem k prodlužování válečného stavu.

Hrozbu však do neznámé míry vytváří i sama, když, jak se zdá, protesty infiltruje provokatéry a zabraňuje vytváření opozice a občanských iniciativ.

Reformy nebo revoluce
Druhým aktivem je schopnost provádět reformy. Nástup na Západě vzdělaného, mladého Bašára Asada k moci před jedenácti lety přinesl do socialistické Sýrie ekonomickou liberalizaci a otevírání trhu. Zvlášť v posledních několika letech vláda dosáhla růstu soukromého sektoru včetně bankovnictví, zahraničních investic, větší hospodářské diverzifikace, a dokonce slušného hospodářského růstu. Změny ale doprovází korupce a největší výhody z nich jdou skupině průmyslníků napojených na vládu.

Sýrie tak zůstává neefektivní, napůl socialistickou, napůl liberalizovanou ekonomikou, která dnes naráží na hranice svých ekonomických možností. Sýrie už skoro nebo možná úplně vyčerpala své malé zásoby ropy. Nedostává se na subvence energie a základních potravin, na kterých závisí třetina obyvatelstva na hranici chudoby. Když právě v Dera’e a jinde zemědělství postihla opakovaná sucha, a způsobila tak zvýšenou migraci do měst, vláda nebyla schopná obtížím efektivně čelit.

Jak píše německý odborník na syrskou politiku Volker Perthes, Bašár Asad je spíše modernizátor a bylo by iluzorní pokládat ho za reformistu. Reformy dopustí do té míry, do jaké neohrozí stávající moc. Politická liberalizace, tzv. damašské jaro, které následovalo jeho nástup k moci, z roku 2000, nemělo dlouhé trvání. Změna ústavního článku č. 8 o vedoucí roli strany Baas je zatím nepředstavitelná a žádné náznaky politických reforem se dosud neproměnily ve skutečnost. Sýrii navíc nepomáhá fakt, že nemá sílu, která by Asada nahradila nebo alespoň převzala část zodpovědnosti za vládnutí – nezávislé politiky, opoziční strany, zatím ani občanskou společnost, srovnatelnou s egyptskou. Dosud za režimem stojí damašská a alepská podnikatelská buržoasie a protesty se odehrávají spíše v lidových čtvrtích.

Šance protestujících boudou záviset na tom, nakolik se podaří tlačit na reformy skrze stávající režim, respektive zda vážně začne otevírat politický a ekonomický prostor, například začínaje novou vládou. Jestli se režim tím směrem neposune, hrozí sestup do prodloužené krize, tedy i konec reforem a nakonec násilný zvrat.

Psáno pro LN.