V únoru 1982 obklíčily tanky pod vedením prezidentova mladšího bratra Rifaata Asada město Hamá, armáda vyzvala obyvatele k opuštění města. Po třítýdenním boji město dobyla a část srovnala se zemí. Zemřelo mezi 10 a 20 tisíci civilistů a tisíc vojáků. Skoro třicet let později vjely tanky 4. divize prezidentova mladšího bratra Máhera Asada do města Deraa a několik tisíc vojáků je obsadilo.

K prvnímu útoku dal povel tehdejší syrský prezident Háfez Asad. „Intervenoval“ tehdy v Libanonu a v Sýrii zemi samotné čelil od roku 1976 kritice levice a teroristickým útokům islamistů. V roce 1982 se represe islamistů zdařila. Režim strany Baas pod vedením schopného politika dovedl udržet v zemi stabilitu. Byla to ale jiná doba. Podobnou vnitřní válku proti levicové a později islamistické opozici vedly i sousední státy. „Intervence“ za hranicemi byly tehdy běžným nástrojem arabské politiky, kterou určovali generálové, a ne občané.

O třicet let později znamená „stabilita“ něco jiného: není to už ideologický monopol na stát, ale schopnost vůbec vládnout. Ta je dnes ve demograficky explodujících státech založena na hospodářském rozvoji, který je podmíněn liberalizací neefektivních socialistických systémů.

Diktátor nebo státník?

Nástup Bašara Asada v roce 2000 určitou liberalizaci přinesl a byl srovnávám s nástupem mladých monarchů v Jordánsku a Maroku. Tzv. Damašské jaro však netrvalo dlouho. Bašarovy reformátorské ambice se vyčerpaly v boj o moc uvnitř strany, armády a alavitského klanu. Sýrie se vydala čínskou cestou postupné ekonomické liberalizace bez politických změn. Ta vedla ke skromnému hospodářskému rozvoji a vytvoření určitého soukromého sektoru s regionálním napojením, ale také k prohloubení korupce.

Přesto představoval Bašar Asad jistou naději. To, že jej Hillary Clintonová na začátku protestů nazvala „reformistou“, zní dnes jako faux pas, nebylo zcela bez substance. Na jednu stranu se režim alavitských důstojníků v čele s Asady etabloval jako základ stabilní Sýrie. Ušetřil zemi dlouhých občanských válek, kterými prošli bez výjimky všichni sousedé Sýrie. Podmínkou stability byl monopol na moc a veškerá opozice, ať už liberální či islamistická, musela odejít. Sýrie pak prožila tři desetiletí v nejtvrdším ale stabilním autoritářském režimu na Blízkém východě.
Na druhou stranu byla Sýrie vedená nezávislými, ale vypočitatelnými státníky. Zvláště s Bašarem mohla postupem času vést západní diplomacie i tisk otevřené rozhovory. Na rozdíl od diktátorů první generace vypadal jako někdo, kdo chápe svět kolem sebe. Proto i liberálů, kteří sázeli na úspěch modernizace bez reforem, byla v Sýrii celá řada. Jeden z nich, na západě známý Sámi Mubájed, politolog na soukromé univerzitě, v reakci na protesty uvítal „strategické demokratické reformy“, které Bašar Asad oznámil 16. dubna.

Syrský režim se teď však viditelně snaží zvládnout protesty, které smetly od moci tři diktátory, v podstatě starými metodami. Brutální represe doprovází od poloviny dubna cílená gesta. Jakkoli byla první Asadova řeč 30.3. diktátorsky arogantní, v druhé už hovořil jako státník. Uznal propast, která rozděluje vládu a lid, pojmenoval požadavek Syřanů na důstojnost, vyjádřil lítost nad mrtvými a nazval padlé na obou stranách „mučedníky“. Slíbil konec stanného právo a postupně i pluralismus.
Význam těchto gest je ale čistě symbolický. Represe jsou postaveny na celé dalších zákonů a institucí a reálného pluralismu bude dosaženo až zrušením ústavního článku č. 8, která dává straně Baas monopol na moc. Ostatní ústupky jsou zaměřené pouze na usmíření politicky rizikových skupin. Vláda vrátila statisícům Kurdů státní příslušnost, odvolala dva nenáviděné guvernéry, zrušila zákaz nikábu ve školách, povolil islamistům založit si organizaci a média. Také se setkala s pozůstalými zabitých v Derae a s předním pro-režimním duchovním al-Bútím.

Cukr a bič

Těmito gesty a zrušením stanného práva se snaží vzít motivaci k protestům. Jejich legitimitu podrývá tím, že je vykresluje jako separatistickou rebelii a islamistickický teror. Tvrdou represí se snaží vnutit lidem pokračování režimu jako záchranu před rozpadem země. Jednotu si podle zpráv udržuje popravami desertérů.
Na rozdíl od zmatného počínání Mubárakova a Ben Alího režimu přistupuje Asadova vláda ke krizi systematicky a rozhodně. Rozvíjí se tak jakési cynické drama: režim měl čas pozorovat a připravit se na protesty; protestující zase vidí, jak vytrvalost v ulicích dosáhla změn u všech sousedů.
Fakt, že vláda vůbec musela přistoupit na ostrou střelbu a nasazení tanků však ukazuje, že se k řešení rozhodla příliš pozdě. V ulicích vynucené změny by ještě před dvěma měsíci znamenaly o mnoho více. Možná by se staly i základem politických reforem a po čase i přechodu k pluralismu, který by strana Baas mohla ještě dlouho kontrolovat. Teď však bude násilí živit další protesty. I kdyby krátkodobě armáda zemi vnutila klid, ekonomická krize, hlavní důvod protestů, se pouze prohloubí. Sýrie není bohatá ani jako Bahrain a stabilitu si nekoupí.

Neschopnost účinně odpovědět lidovým požadavkům může mít dva důvody. Bašar Asad buďto nemá moc pevně v rukou a režim už je jen zkorumpovaná setrvačná diktatura, nebo mylně věří, že vládnout se dá nadále tak, jak to dělal jeho otec.

V rozhovoru pro Wall Street Journal v lednu Asad tvrdil, že v Sýrii revoluce nehrozí, protože režim je „blízký přesvědčení lidí“. Lidé totiž „nežijí jen pro své zájmy, ale pro své přesvědčení, hlavně ve velmi ideologických regionech“. Pokud tomu Asad věří, mýlí se. Ideologie, ať už nacionalistické či islamistické, ustoupily v arabských protestech úplně do pozadí. Lidové masy se přeměňují v občany, kteří požadují účinnější instituce, odpovědné za plnění jejich základních potřeb a chtějí toho dosáhnout spoluúčastí na vládnutí. Jak se zdá, tanky v ulicích teď se Asad zbavil svého reformistického kreditu a uzavřel si možnost stávající krizi reformami řešit.

Práno pro LN