Když Qaddáfí v březnu poslal tanky na „osvobozené“ Bengází a OSN dalo souhlas k intervenci, v Líbyi v té době zemřelo tisíc lidí. Prezident Asad poslal koncem července tanky dovnitř obklíčeného Hamá, ze kterého se po velkých červencových demonstracích vojsko stáhlo, a později do Homsu, Deir ez-Zoru a Latakíje. Jsou to města podobně velká či větší, než Bengází a v Sýrii zemřelo tehdy na dva tisíce lidí. Jak je možné, že prezident sofistikované Sýrie jedná ještě hůř, než kmenový náčelník Qaddáfí, a ne jako prezidenti Egypta a Tuniska?


Hlavní překážkou přeměny diktatury ve stát s otevřenějším politickým režimem je to, co holandský diplomat a autor Nicolaos van Dam nazval alavitským faktorem. Neměl tím na mysli náboženství Asadovy rodiny ani jakousi alavitskou frontu, ale struktury syrské moci.

Když se hroutí dlouho trvající režim, něco jej musí nahradit. V Egyptě a v Tunisku se armáda rozhodla převzít zodpovědnost za národní soudržnost. V Sýrii však armáda není národní institucí, nezávislou na režimu. Syrskou armádu ovládá jedna skupina, která se definuje nepoliticky, jako klan i sekta zároveň. Od série pučů mezi roky 1963 a 1970 je alavitská elita od elity vojenské skoro nerozeznatelná. Sýrie se v tomto podobá více Saddámovu Iráku, než Mubárakovu Egyptu.

Vláda „bašaristů“
Podobně jako Irák, ve kterém arabská sunitská menšina dlouho vládla šíitské většině a Kurdům, je Sýrie stát ovládaný náboženskou menšinou s podporou tradiční obchodní elity. Podobně jako v Iráku je tato politika konfesionálního charakteru do jisté míry důsledkem kolonialismu. Sýrie je sice ze tří čtvrtin složená ze sunitských Arabů, menšiny zde však hrají mnohem větší politickou roli, než např. 10 procent křesťanů v Jordánsku a v Egyptě. K syrským 10 procentům křesťanů různých vyznání (ortodoxních, malekitských katolíků, Arménů atd.) se řadí ještě 8 až 12 procent Alavitů, několik set tisíc druzů, ismailitů, a asi osm procent Kurdů. Během meziválečného mandátu byly menšiny využívány a privilegovány koloniální Francií. Po nezávislosti se dostal k moci tehdy silný arabský a sunitský nacionalismus. Potom se karta znovu obrátila a Alavité, posílení klanovou solidaritou, ovládli stranu Baas a armádu. Háfezovi Asadovi se poté podařilo konsolidovat do té doby silně nestabilní stát.

Alavité nepatří k tureckým alevitům, ale podobně jako oni a druzové jsou uzavřená esoterická sekta, která si v izolaci kopcovitých oblastí Sýrie uchovala své zvyky a kmenové struktury. Dříve byli známí podle jména jejich zakladatele jako nusajrí. Teprve koloniální Francií byli pojmenování muslimsky znějícím jménem podle kalifa Alího, kterého uctívají. Tradičně žili mimo islámskou ortodoxii a až v posledním půlstoletí se ucházejí o uznání muslimů. Nemají vlastní mešity ani veřejné rituály, svou rozdílnost tradičně skrývají a tíhnou logicky k sekularismu.

Z tohoto důvodu vyhovovala jejich vláda zvláště křesťanům, druzům, ismailitům a sekularistům. Právě pádu sekulárního státu, jakkoli byl autoritářský, se menšiny obávají nejvíce. Jsou to však především alavité, kdo se dnes bojí, že ztratí všechno. Po téměř 40 letech u moci dnes alavity tmelí hlavně solidarita vojenských akademií a mocenských privilegií, ne již náboženství, tradice či klan. Totožnost mnohých je závislá na baasistickém státu. Stali se z nich, podle výrazu jednoho z nich, „bašaristé“. Obávají se, že skončí jako Saddámovi sunnité v Iráku: že bude zakázána strana Baas, vyčištěna armáda, budou jim odebrány důchody a majetky, a oni skončí kolektivně poraženi, ochuzeni a poníženi. Proto je Asad a jeho klika, jak se zdá, schopna všeho.

Občanská válka
Především však občanské války. Podobně jako Mubárak a ostatní arabští diktátoři vládli i oba Asadové podle motta: „Buďto my nebo islamismus.“ Svou neústupností dnes sami strhávají zemi do konfliktu skupin, definovaných na základě náboženských rozdílů. Spoléhají se na to, hrozba chaosu za nimi stmelí dostatečnou část obyvatelstva, a to i za cenu krvavého vítězství.

Všechny zprávy z uzavřené Sýrie naznačují, že syrská společnost se otevřeně zpolitizovala a nebývale rozdělila. Za Asadem se soustředí křesťané, alavité a ti, kteří z jeho vlády měli užitek. Na demonstrace podporující vojenský zásah chodí nejen státní zaměstnanci, ale i „obyčejní lidé“, kteří se rozhodli věřit režimní propagandě, vystoupit proti „spiknutí“ a podporovat „národní jednotu“ za prezidentem. Někteří z nich, např. křesťané v damašské části Báb Túma, jsou natolik vehementní v podpoře represí, že je nedávný návštěvník přirovnal k fašistům.

Lidé, kteří v ulicích požadují změnu, se podle všeho nábožensky či etnicky nedefinují; Kurdové se k protestům např. přidali až se zpožděním. Demonstranti dávají naopak najevo snahu o národní jednotu. Podle zpráv bylo město Hamá, dokud bylo svobodné, prosté známek sektářství či extremismu.

Společnost se však rozdělila na nejen na prorežimní a protirežimní, ale také na podpůrce vlády a na její protivníky. Dilema protestů spočívá v tom, že odporovat stávající vládě zatím znamená posilovat chaos. Sílou syrského protestního hnutí je jeho spontánnost a decentralizovanost do tzv. místních koordinačních výborů, podobných egyptským a tuniským. Spontánnost je zároveň slabostí hnutí, které nemá jednotnou politiku, tvář, a program.

Protesty, jakkoli jsou inkluzívní povahy, zatím nejsou schopné dát alavitům a křesťanům záruky toho, změna režimu nepovede k chaosu, k čistkám v armádě a k pronásledování menšin. Záruky však budou potřeba. Bez nich se alavité moci nevzdají a občanský konflikt se prohloubí náboženský.
Proti Asadovi už vystoupily dvě sunnitské autority: Saúdský král Abdalláh odsoudil syrskou „vraždící mašinérii“. Imám azharské univerzity, která 50. letech uznala alavity jako muslimy, apeloval na své stoupence, tedy na sunity, aby tváří v tvář této tragedii nemlčeli. Čím více ztrácí vláda alavitů charakter národní vlády, tím více se Sýrie propadá do konfliktu, založeného na náboženských rozdílech a směřuje k iráckému osudu.

Psáno pro LN