Povstalci ujímají vlády nad Libyí s explicitním cílem. Nechtějí dopustit, aby se Libye „irakizovala“,
tedy dopadla jako Irák po pádu Saddáma: s vyprázdněnými státními institucemi, v občanské válce a
v nekonečných sporech o příjmy z ropy. Skutečnost, že Libyjci dobyli Tripolis téměř sami, je jejich
velkou výhodou, ale skrývá se v ní i značné riziko.

Rekapitulujme. Kaddáfího nadvláda nad Tripolis se zhroutila nečekaně rychle poté, co povstalci byli schopni zaútočit na Kaddáfího tvrz západu. Ukázalo se, Kaddáfí zde neměl velkou podporu a vládl terorem. Obávané gardy Kaddáfího syna Chamíse se vzdaly, jakmile přestaly se bát vlastního vedení. I v Tripolis se opozice organizovala v lidových výborech a tajně se vyzbrojovala. Hlavní město, jako ostatně zbytek Libye, osvobodilo místní obyvatelstvo a ti samí lidé dnes hlídají své ulice proti rabování.

Irácký scénář nehrozí

Prozatímní národní rada (PNR) má šanci se vlády ujmout v pozici legitimity. PNR má za sebou velké úspěchy: Získala podporu OSN a NATO, ubránila východ země před Kaddáfím a tím dala lidovému povstání proti diktatuře šanci. Soustavně se drží rozumného plánu na přechod k demokratickému zřízení. Po plném osvobození chce sepsat demokratickou ústavu, nechat ji odsouhlasit referendem
a do roku a půl zorganizovat volby. Tím si dokázala zajistit mezinárodních uznání jako legitimní představitel Libye u čtyřicítky zemí světa. Jakmile začal režim v Tripoli padat, rychle obdržela uvolnění Kaddáfího fondů v zahraničí.

Libyjci jsou si dobře vědomi rizika změn. Americký prokonzul“ Bremer v roce 2003 svými prvními dvěma dekrety rozpustil armádu a zakázal stranu Baath. Tím marginalizoval celou bývalou vládnoucí
skupinu. Sunnitští Arabové potom tři roky vedli guerillovou válku proti novému americko-šíitskému
režimu. Násilí se podařilo omezit až poté, co byla většina země etnicky a nábožensky segregována.

Libyjská Rada se snaží iráckému scénáři předejít. Předseda PNR Mustafa Džalíl nabídl amnestii všem kaddáfovcům, kteří se vzdali a nedopustili zločinů. Pohrozil také demisí, pokud bude docházet k aktům pomsty. Oproti Iráku má Libye tu výhodu, že jí nevládla byrokracie jedné strany, ale
v podstatě jen jedna rodina a široký kruh jejích klientů. Nebude důvod propouštět zaměstnance státních služeb. Bude ovšem nutné postavit od základu politické instituce a dohodnout se způsobu rozdělování příjmů z nafty.

PNR má dále tu výhodu, že v posledních šesti měsících již učinila zkušenost se samosprávou na
východě země. PNR se podařilo udržet bezpečnost a založit základní veřejné instituce. Po prvotním chaosu povstání byly v dubnu rychle obnoveny základní služby jako zdravotnictví, obchod, pořádek,telekomunikace a média především díky občanskému nadšení jednotlivých Libyjců. S podporou exulantů vznikly desítky nevládních organizací.

Spojit západ a východ

Opatrné kroky PNR však odrážejí její křehkou pozici na západě. Na vojenském osvobození západu Libye už PNR hlavní zásluhu neměla. Vojenské velení PNR koordinovalo východní frontu, jež se zastavila u Bregy. Kaddáfího nakonec svrhli povstalci postupem ze západu. Tvrdě se bojovalo hlavně
v Misrátě a v horách Nafúsa. Zde boje probíhaly nezávisle na Bengází, s podporou zemí koalice, Británie, Francie a Kataru.

Libyjská osvobozenecká válka byla navíc válkou soukromých milic či brigád, tzv. kátáib. Jsou to doposud skupiny mužů a mladíků, tzv. šabáb, z jedné čtvrti, vesnice či stejného kmene, ozbrojení ze zásob libyjské armády či propašovanými zbraněmi a na vlastních vozech. Mnoho se jich bude vracet do civilního života, jiní budou požadovat účast na rozhodování. Hlavní obtíží přechodné vlády bude tedy odzbrojit, zaměstnat, či integrovat desítky těchto autonomních milic do jednotné armády a zapojit je, zvlášť na západě, do jednotného národního projektu.

Rada se také ustanovuje jako národní struktura teprve teď. Její slabostí je to, že neprokázala vnitřní jednotu a transparentnost ani v Bengází. Je postavená na osobnostech. Prezident Rady, bývalý ministr spravedlnosti Mustafa Abdul Džalíl, známý svou veřejnou kritikou Kaddáfího z dob předcházejících povstání, je jedním z mála z jejich všeobecně uznávaných tváří. Další vůdčí
osobnosti Rady jsou bývalí exulanti v USA, Mahmud Džibríl, diplomat a předseda vlády, a Alí Tarhúní, jakýsi „super-ministr“ pro naftu a finance. Její kolektivní orgány, zvlášť vláda, nikdy efektivně nefungovaly. Po nevyjasněné vraždě ministra obrany Junise ji Abdul Džalíl začátkem srpna rozpustil. Za vraždou stály pravděpodobně konflikty mezi vojenským vedením PNR a nezávislými brigádami. Další konflikty lze očekávat s vůdci brigád jediné libyjské organizované opozice, s islamisty, kteří málo věří exulantům a bývalým ministrům Kaddáfího vlády.

Rada se ovšem těžko mohla jako vláda prosadit, dokud existovala jen abstraktně: Byla uznávaná
pouze v polovině země a neměla prakticky žádné financování. S pádem Tripoli se teď vše změnilo
a PNR může dosáhnout své ambice: stát se inkluzívní přechodnou institucí, která získá zdroje,
začne vyplácet platy a jako vláda jednat. Jen rychlým zlepšením zásobovací a bezpečnostní situace
a zapojením místních do rozhodování může získat legitimitu i na západě. O víkendu se přesunula
z Bengází do hotelu Radisson Blu do Tripoli, tedy na neutrální, civilní půdu. Na rozdíl od Američanů
v Iráku přichází do Tripoli připravená: stěhuje také desítky odborníků ze svých plánovacích týmů, tzv. Tripoli Task Force, kteří na strategiích přechodu pracují od dubna.

Odpověď na otázku, zda povstalci mohou vládnout, je zatím tedy pozitivní: přes přetrvávající obtíže Libyjci vědí, co chtějí. Podstatným faktorem úspěšného vývoje je i role mezinárodní společenství.
OSN má v Libyi velký kredit a v první fázi disponuje i účinnou pákou: velkou sumou zmražených
libyjských peněz. Kontaktní skupina vyjednává podmínky jejich uvolňování. Omezuje tak přímé
platby přechodným politickým strukturám a vyžaduje to nejdůležitější: široké zapojení Libyjců do
rozhodování o budoucnosti.

Psáno pro LN.