Egyptský podzim 2. Několik poznámek k událostem v Egyptě. Jaká je logika násilí? Jaké jsou požadavky protestů? Jaké jsou důsledky pro volby?

1. Jaká je logika násilí? Naprosto neprůhledná

Policie ministerstva vnitra vyklidila Tahrír po páteční velké demonstraci, ale potom zjevně nechala protesty eskalovat, pokud se prostřednictvím najatých mladíků nevyprovokovala, a od té doby útočí, zabíjí a zase se stahuje bez zřetelného plánu. Násilí a zabíjení se omezují na dvě tři ulice, pouze při útoku policie na celý Tahrír. "Nepokoje" nejsou živelné, nekontrolovatelné, ale jasně ohraničené a namířené proti přítomnosti policie na Tahríru.

Policie
Když policie prováděla zásah, zbývající protestující se bránili a pokusili se zahnat policisty před ministerstvo vnitra, které sídlí v malé uličce vedle Tahríru. V okolí, ale z druhé strany a o dost dál, se nachází ještě parlament a senát. Tam se neděje nic. Protestující z Tahríru často chodili manifestovat před ministerstvo vnitra, kde je road blok. Tentokrát Tahrír vyklidila policie ministerstva, na rozdíl od předchozích zásahů, kdy jednala armáda. Armáda se po revoluci snažila jednat nadstranicky, ale v říjnu zabila 27 protestujících před televizní centrálou Maspero a je možné, že si nechtěla připsat další zátah.

Malé počty a agresivní chování
Policie má na Tahríru a v okolí velmi malé počty, nanejvíš pár stovek. Opakovaně násilně vstoupila na celé náměstí střelbou slzného a pepřového plynu v sobotu večer, v noci ze soboty na neděli a v neděli odpoledne. Pokaždé použila i broky a gumové projektily, které střílela do výšky hlavy s úmyslem zranit, zabít či vystřelit oči. Je nespočet fotografií, které toto potvrzují.
Nikdy nepřišla v počtech dostatečných na obsazení náměstí, pokaždé se stáhla k ministerstvu a po různě dlouho trvajících bitkách nechala náměstí znovu obsadit.

Nečitelná logika
Je zřejmé, že nemůže nebo si nepřeje situaci uklidnit, náměstí obsadit. Buďto se obává velkých davů a pouliční války - což není při počtech policistů a prováděném a zbytečně smrtelném násilí pravděpodobné, nebo jí situace nestability před volbami vyhovuje. Na Tahríru se spekuluje, že nestabilitu používá jako tlak na islamisty, aby jim mohla hrozit odsunutím voleb a donutit je k nějakému dealu o rozdělení moci po volbách. Třetí možností je, že jedná bez jakéhokoliv plánu, nezvládá svou politickou roli a reaguje chaoticky, o čemž vypovídá absence jasné reakce a plánu B.

2. Kdo jsou protestující

Násilí na Tahríru nevyprovokovala "násilná ulice" ani islamisté; mezi protestujícími nepanuje vůle útočit na policii, spíš vůle udržet se na Tahríru. Policie z ulice u ministerstva neustále dorážela a hrozila náměstí vyklidit. Po násilí a úmyslném zabíjení jsou lidé velmi naštvaní: jména mrtvých a těch, kteří ztratili oči, a zatčených kolují, jakož i fotografie a videa mrtvých a útoků. Jejich počty se zvyšují s každým zásahem. Od revoluce Tahrír nezažil takovou prodlouženou koncentraci lidí. Protesty se neomezují na Káhiru, ale množí se i v ostatních velkých městech. Jinde, např. v Alexandrii a Mansúře, se ovšem odehrávají před policejními centrálami – podobně jako v lednu se protestuje proti policejnímu násilí a zvůli.

Lidé na Tahríru nejsou ani islamisté, ani neukázněná ulice . Islamisté se na Tahrír vrátili až v sobotu po prvním násilném vyklizení celého náměstí a podpořili udržování pořádku. Jejich počty jsou malé. Mezi protestujícími jsou i starší lidé a ženy, muži v oblecích, aktivisté.
Protestující jsou - přes poslední události - pokojní. V sobotu házeli sice kameny a později i molotovy na policii, není ovšem jasné, kdo začal, kromě toho, že první útok na Tahrír policií v sobotu ráno bylo tradičně násilné. Házení kamenů však není důvod k systematickému střílení do lidí.

Na Tahríru panuje spolupráce, tucet improvizovaných nemocnic, dodávky vody a octu proti slznému plynu, krve, nálada je jako ze začátku revoluce. "Nepokoje" nejsou spontánní drancování: nebyly rozbity výlohy, o dva bloky dál sedí turisté v restauraci. Násilníci nejsou vidět, ani zbraně (ani klacky). Pouze kameny a barikády a molotovy a v pondělí barevné dělbuchy v obou ulicích před policií ; policie naopak je v plném riot gear, před kameny se může bránit a téměř nepřetržitě pálí slzný plyn a pepř americké výroby (www.less-lethal.com). Celá řada mrtvých zemřela udušením slzným plynem.

K velkému násilí na Tahríru dochází pouze při útoku policie. Útoky na policii se dějí v několika ulicích u ministerstva. Je jasné, že policie musí ministerstvo bránit, ona ovšem třikrát provedla útoky až k Nilu, při kterých došlo k prvním mrtvým a zase se stáhla. Pro nezúčastněného pozorovatele není jednoduché chápat útoky na ministerstvo: je to obrana proti obsazení Tahríru policií či agrese vůči agresorovi? Ještě obtížnější je však chápat (polovičaté a zároveň velmi agresívní) útoky policie.

3. Co demonstrující chtějí?

Odhodlání konfrontovat policii a potažmo SCAF (armádní politbyro) je neseno jasným požadavkem: předáním moci civilní vládě. Odstoupená vláda Issama Sharafa je pouze nominální, nemá moc, a mnohokrát se stalo, že se premiér v létě postavil na stranu různých politických seskupení či protestů a potom byl nucen své pozice dementovat.

Konfrontace s armádou (tedy okupace Tahríru) dosud byl jediný prostředek, kterým se "revoluce" domohla pokroku: soudu s Mubárakem, propuštění policistů, zodpovědných za násilí během revoluce, posunutí voleb. V říjnu armáda zabíjela Kopty a průhledným způsobem svalovala vinu na ně. Tím překročila hranici a od té doby se očekávalo, že nespokojenost s jejím politickým vedením Egypta najde nějaký výraz. Armádu po Masperu nelze považovat za „zachránce revoluce“ ani za kostru státu. Mícháním se do politiky, natož pokusem rozdmýchat náboženské násilí, se armáda sama velmi neobratně diskredituje. Egypťané, včetně liberálů a i revolucionářů, armádě důležitou roli jako páteře národa neodepírá – ovšem armáda se podle toho musí i chovat.

Hlavní cíl je jasný: předání moci civilní vládě, nejpozději po provedení voleb v březnu 2012. Armáda oznámila už v dubnu, že moc hodlá předat až někdy po prezidentských volbách v roce 2012 či 2013 a vede Egypt k prodloužené přímé vládě armády. Posledním „překvapením“ bylo oznámení, že armáda bude, vedle parlamentu, jmenovat část (většinu?) členů ústavního výboru, který měl jmenovat parlament a k čemuž jsou organizovány volby. Jestli parlament nemá ani jmenovat vládu, ani plně ústavní komisi, volby ztrácí na legitimitě a stávají se pouze plebiscitem pro či proti armádě a islamistům, bez reálného politického dopadu na vedení země k přechodu k demokratickému uspořádání.
První příležitostí vyjádřit nesouhlas od Maspera byla demonstrace islamistů a revolucionářů 18.11., obrácená poprvé jasně proti SCAFu.


4. Posun: kam?

Jaké konkrétní kroky k tomu jsou nutné ale ani protestující, ani revoluční hnutí ani politická opozice nezformulovala. Teprve poslední události pohnuly politickým spektrem k návrhu alternativního plánu na přechod: vládě národní jednoty s reálnou mocí. Datum se nabízí po parlamentních volbách. Požadavky ovšem musí vzejít z politických stran, schopných se sjednotit na společném požadavku. Šance k tomu se zvýšily až v pondělí v noci.

První tři dny byly „trpké“, jak píše jeden blogger – bez velké naděje na smysluplný posun. Všichni čekali na chvíli, kdy přijede policie v tisících a náměstí bez většího problému vyklidí a obsadí. Televize ani rádio neinformovalo se zájmem ani objektivitou – většina médií je státní.
Teprve po prvním útoku na Tahrír v sobotu večer se na náměstí opět vrátili davy, po druhém a třetím vyklizení ještě veští a v pondělí pravděpodobně desetitisíce. Počty mrtvých jsou neuvěřitelné, zabití jsou úmyslná a nejsou výsledkem nějaké ani trochu „smysluplné“ bezpečnostní operace – spíše výsledkem nejasné armádní hry.

Až s první desítkou mrtvých se na obranu protestů ozvali první politici: liberálové Ayman Nour, al-Baradáí, kandidát Muslimského bratrstva Baltagi a dva islamističtí kandidáti. A teprve v pondělí se k situaci začali vyjadřovat všechny politické síly. Začínají se objevovat konkrétní požadavky: prezidentské volby v dubnu 2012 a předání moci; okamžité jmenování vlády za účasti vedení politických stran; rozpuštění ústřední policie.

Ustoupení vlády, která omlouvala násilí armády u Maspera, je první velký posun, ovšem proto, aby měla smysl, musí následovat další. Přestože ustoupila vláda, násilí neustává, naopak eskaluje, policie stále zabíjí. Nejprve musí ustat násilí, potom musí být připsána zodpovědnost za násilí, např. rozpuštěna ústřední policie. Protestující se nespokojí s novou loutkovou vládou – budou chtít reálné kroky k předání moci.

5. Dilema - co s volbami

Zatím není pravděpodobné, že by do týdne mohly proběhnout legitimně plánované volby. Na jejich konání mají největší zájem islamisté. Liberálové a revolucionáři – hlavní oponenti armádní vlády - se tak nalézají v dilematu: posunout volby, hlavní akt vedoucí k reálnému předání moci, nebo je podpořit za stávající situace, špatně organizované, po krátké kampani, za nejasných a měnících se podmínek a s nejasnými pravomocemi budoucího parlamentu.

Odložit volby by mělo smysl pouze, pokud je může plně organizovat civilní vláda, ve které bude mezi islamisty a ostatními vládnout konsenzus ohledně dalšího scénáře a ten je zatím velmi malý. I konání voleb předpokládá rychlé uklidnění situace a velký ústupek armády: ustanovit do konce roku vládu v čele např. s Baradáím, prezidentské volby v březnu a předání moci po nich, event. posunutí první ze třech fází voleb na konec. Pokud nedojde ani k jednomu – předání moci schopné vládě ihned a/či k provedení voleb – nestabilita se prodlouží a předání moci se odloží na neurčito.

Prvotním důvodem krize je neschopnost armády vést politicky zemi, její hazardování s veřejným míněním a manipulace s institucemi.

Východiskem z největší krize po revoluci je tedy buďto velký obrat armádní politiky a konání voleb, nebo ještě víc násilí (jmenování nové loutkovlády, tanky na Tahríru a volby bez demokratické logiky), nebo dlouhodobý šachmat. Teď je čas na to, aby sponzoři egyptské armády zatlačili na své dlouhodobé klienty a posunuli je k ústupkům.

V této sérii budou následovat poznámky k probíhajícím přípravám na volby a k činnostem dlouhodobé přípravy k demokratické politice, které se v pozadí krize odehrávají