Egyptský podzim 3: Mladá žena v polní nemocnici na Tahríru

B. jsme potkali ve středně velkém městě nilské delty. Měla jemné chování, působila zdrženlivě a až ostýchavě. Po diskusi o fázích přechodu k demokracii na českém porevolučním příkladě nás překvapila: s několika přáteli vede projekt podobný stránce nasipolici.cz, sbírá informace o kádrech starého režimu, kteří kandidují v nových volbách, školí volební pozorovatele a má kopu dalších nápadů. Ještě překvapenější jsme byli, když se na konci setkání s egyptskými aktivisty zvedla a pustila nám powerpointovou prezentaci, která začínala fotografií Jana Palacha, pokračovala sovětskými tanky na našem Tahríru a dál přes Mohameda Bouazizího k výzvám k nepolevování v práci na změnách a v revoluci: „i Češi museli čekat 20 let.“

B. čeká let už deset. Během prvních vln spontánních demonstrací za první intifády před skoro deseti lety, potkala, jako gymnazistka, zapáleného chlapce, který změnil její život. Znali se pouze tři měsíce – byl zatčen a nedlouho poté byl nalezen mrtvý. Podali žalobu na místního šéfa policie, ale případ byl založen. „Advokáti, kteří případ nejprve přijali, dostávali hrozby a nakonec od něj opustili.“ Během revoluce vedla protesty a steč budovy policie. Hledala v ohořelých papírech dobyté a opuštěné budovy stopy po jeho případu – marně. „Místní šéf policie byl zatčen. Zemřelo zde několik lidí. Rychle ho ale zase pustili a dnes pravděpodobně řídí věci ze zákulisí. Nejsme si zde dnes ničím jisti,“ říká nám před vypálenou budovou policie a popisuje, kde kdo v lednu zemřel.

Od začátku druhé revoluce jsme se jí nemohli dovolat. V jejím městě bylo zabito několik lidí a tak jsme točili číslo nervózně dál. Až dnes: unaveným hlasem nám sdělila, že strávila posledních pár dnů ve stanu na Tahríru a že máme přijít na šíšu. V kavárenské oblasti nedaleko Tahríru, kde se „revolucionáři“ před návratem na Tahrír scházejí na čaj už během třetí okupace náměstí tento rok, nám vypráví. Vzala si volno v práci, doma řekla, že jede na konferenci a ve vedlejším městě si pronajala hotelový pokoj – pro případ, že bude volat tatínek. A jela do Káhiry. Tatínek jí každý večer v 10 volá. B. odcházela o několik bloků dál od náměstí a hledala klidný kout. Jednou potkala skupinu mladých chlapců. „Ptali se mne, co hledám. Když jsem jim to řekla, zavedli mne do zvláštní místnosti a ríkali: zde se schováváme pokaždé, když potřebujeme volat rodinám.“ Když se věci uklidnily, zatelefonovala domů s tím, že konference skončila a že se jede podívat na demonstrace. Její tatínek prý odpověděl: já jsem to tušil, říkal jsem si, proč pakuješ to teplé oblečení.

Ženy v bílém
Na Tahríru je v noci zima a většina lidí spí na rohožkách pod lehkými vlněnými dekami. B. se zapojila do jedné z polních nemocnic, organizovaných studenty medicíny. Její stacionář byl pohyblivý: skupina dobrovolného lékařského personálu stála hned za první linií v ulici mezi Tahrírem a ministerstvem vnitra – ošetřovala raněné a těžké případy odesílala do nemocnice. „Odvaha těch lidí tě nakazí“, říká. Lékaři se po posledním tvrdém útoku, při kterém byla plynem napadena i jejich polní nemocnice, snažili utvořit kordon mezi policií a mládeží. Během výměny policejní skupiny se postavili ve svých bílých kabátech mezi fronty – nejprve muži, poté měly na řadu přijít ženy. Nakonec se ten den, po obratu věcí a po odstoupení vlády, podobné iniciativy ujala armáda. Nepomáhala jen policii střídat, ale postavila i vysokou zeď z betonových kvádrů mezi náměstí a ministerstvo vnitra. Násilí na Tahríru tím jednoduše po 5 násilných dnech a desítkách až stovce mrtvých ukončila. Reálná čísla obětí budou dvojnásobná oproti oficiálním. Ve středu se protestující, kteří se pokoušeli situaci několikrát deeskalovat, zvláště lékaři a duchovní, postavili v kordonech na místo fronty. Ten první u Tahríru byl tvořen mladými ženami v bílém.

„Ošetřovali jsme hlavně lidi zasažené plynem. Byli to především mladí lidé do dvaceti, maximálně do pětadvaceti. Jakmile byli schopní se postavit na nohy, zase se vraceli na frontu“, říká svým jemným hlasem. Zasažení byli okamžitě, do sekundy po zhroucení, odnášeni do bezpečí přítomni lékaři a okolními protestujícími. Několik improvizovaných nemocnic bylo zřízeny po velmi agresívním útoku na Tahrír v neděli, při kterém bylo zraněno asi 200 lidí během 20 minut, někteří vážně, a zabito nejméně 4, pravděpodobně mnohem víc. V pondělí už tam B. byla a zapojila se do létající nemocnice.

Na otázku, zda onen nový, neviditelný plyn bez pachu byl nějakou novou, vážnější zbraní, odpovídá: “Celá řada případů vykazovala nezvyklé a vážné symptomy: bronchiální křeče, záchvaty, třesení, jedna mladá žena trpěla angínou pectoris. Pracujeme teď na dokumentaci těchto případů a na jejich dlouhodobém sledování a na analýzu anamnéz. Pouze za nějaký čas se ukáže, zda trpěli kvůli své zdravotní dispozici či přímo na následky zasažení oním plynem. Já osobně si myslím, ale nemám důkazy, že to bylo něco jiného, než obyčejný slzný plyn . Sama jsem se ho pořádně nadýchala. Jednou dostala naše nemocnice zásah 15 na nás mířených plynových bomb, byli jsme zrovna v uzavřeném prostoru u mešity – dovedete si to představit. Každé ráno při vstávání to ještě cítím“. Revolucionáře v Mahalle lze poznat na jejich drsném hlasu – změněném pod vlivem plyn. Kolik lidí v jejich polní nemocnici od pondělí do středy zemřelo? „Dva, udusili se plynem. Jeden zemřel až po převozu do nemocnice. Měli jsme také zásahy ostrými náboji“.

Revoluce bude pokračovat
B. se s přední hlídkou revolucionářů ve čtvrtek 26. přesunula před budovu vlády: nesouhlasí se jmenováním člena starých struktur do čela vlády, která měla být vládou národní jednoty. Protestující požadovali okamžité předání moci civilní vládě v čele s několika politickými autoritami. Rozhodnutí armády je pouze kosmetickou změnou a armáda dál manipuluje s veřejným míněním. „Jsou šikovní. Chtějí nás na Tahríru – chtějí revolucionáře isolovat od zbytku Egypťanů.“ Policie skutečně v omezené sestavě několikrát zaútočila na sousední Tahrír, ale nikdy jej nezajistila a neobsadila. Systematickým používáním slzného a pepřového plynu pouze lidi rozháněla, ale umožňovala jim se vracet stále naštvanější . Střílením ostré munice do davu agresivitu několika desítek mladíků ještě zvyšovala a přitahovala stále větší počty demonstrantů. Jejich požadavky však splnit nehodlá.

Protestující postavili improvizované stany u igelitu přímo před výjezd z budovy vlády. „Dnes ráno policejní vozidlo přejelo a zabilo jednoho člověka. Lehneme si na noc přímo před vrata. Jestli budou chtít zase někoho přejet, ať to je zdravotní personál. My jsme neutrální.“ O upřímnosti jejích slov, které říká jednoduše a bez známky patosu, nelze pochybovat. Její unavený obličej se stahuje, když hovoří o obětech násilí. Jako zdravotnice se zdržuje soudu o násilí, když se jí ptám na ptám na ta to, jak je na náměstí vnímané. Hovoří o poslání - o léčení a o jeho předcházení. Ale jejím hlavním posláním je změna.

„Nejsme ještě pořád dobře organizovaní. Politické strany daly od nás ruce pryč. Zajímají je jenom volby.“ Politické strany, které jako při dřívějších demonstracích chtěly na Tahríru stavět pódia, byly z náměstí vykázány. „Nepatříme do žádných politických stran“, říká. Jakkoli se na náměstí mísí generace a společenské třídy, které okupaci Tahríru podporují, revolucionáři samotní jsou mladí, mladší než na lednové revoluce. Jak říká moje spolupracovnice Nataša Kubíková, tohle je revoluce mladých. B. dodává: „Tato fáze revoluce už končí – game is over. Lidé se pomalu rozejdou a po volbách bude zase vše při starém. Nezměnilo se skoro nic. Ale revoluce bude pokračovat.“