Prvním symbolem arabského jara byli protestující twitteři na Tahríru, které napodobily miliony dalších Arabů. Po více než třech letech ilustrují výsledky povstání spíše hrůzná videa, která přicházejí ze Sýrie a Iráku. Kromě tří monarchií (Maroka, Ománu a Jordánska), a jediné republiky (Tuniska), je dnešní stav politických svobod arabského světa vesměs horší, než byl v roce 2011.

Klade se opět otázka, čím to je, že arabský svět zaostává. Stejně jako před rokem 2011 se nenabízí jednoduchá odpověď. Reformní monarchie, konzervativní ropné státy Zálivu a zmítané republiky nelze jednoduše srovnávat. Ale dynamika změn ukazuje na novou propojenost celého regionu a na několik faktorů, které k ní přispěly.

Obrat v létě 2013

Nejjasněji se projevily v létě 2013, které znamenalo jasný obrat: egyptská armáda pomohla svrhnout zvoleného prezidenta Mursího, v Sýrii proběhl chemický útok proti civilistům bez větší reakce Západu. Oba případy symbolizují jak návrat starých režimů, tak i úskalí moderní politiky.

V Egyptě bylo v létě 2013 více než zřejmé, že islamisté nedokáží vládnout. Ať už to bylo vlastní ideologickou zaslepeností, holou neschopností nebo kvůli klackům, které jim pod nohy házela mubárakovská administrativa, Muslimské bratrstvo nebylo sto využít šanci a přesvědčit, že umí vést. Nakonec s podporou veřejnosti převládl tzv. „deep state“. Tato vojensko-průmyslová elita posléze rozpoutala represe proti hnutí prvního voleného prezidenta. Tím na dlouho skončila šance islamistů středového proudu na zapojení do politiky – tedy kromě tuniských, kteří z vlády odstoupili sami.

Bašár Asad, který od roku 2011 vede tanky a leteckými nálety válku proti vlastním občanům a městům, dostal v té samé době jasný signál: jeho vítězství se nebude reálně stavět v cestu žádná západní mocnost, jakkoli vysoká bude jeho cena. Stabilita má opět přednost před nepředvídatelnou svobodou.

Bez receptu na vládnutí

Egyptský obrat ukázal v zásadě realitu přelidněných arabských republik, ve kterých nikdo nemá recept (natož podporu) na zavádění systémových změn.

Zásadním neúspěchem arabského jara byla totiž skutečnost, že elity usazené u moci (možná s výjimkou Tuniska) se nesetkaly s politicky schopnou opozicí, která by se uměla sjednotit, využít demokratických mechanizmů a definovat nový způsob vládnutí. Jak se během roku 2012 ukázalo, ani islamistické, ani liberální strany nemají reálný sociální a ekonomický program. Boj o moc bohužel neznamenal tlak na reformy, ale právě jen boj o moc a matný, spíše mediální než reálný, kulturní boj mezi liberály a islamisty. Není tedy divu, že v něm vyhrály elity napojené na policii a armádu.

Země se totiž potýkají s problémy vládnutí, které zastiňují už tak vážné výzvy politické liberalizace. Nezvládnutá urbanizace, energetická a populační krize v Egyptě, sucho a zkorumpovaný ekonomický systém v Sýrii, holá závislost na ropě v Libyi a slabost státu a ropa v Jemenu a Iráku – to všechno jsou faktory, které v boji o omezené zdroje staví různé skupiny obyvatelstva proti sobě. Je jasné, že ve změnách krátkodobě někteří ztratí a jiní získají, přičemž perspektiva na celkový růst je přinejmenším mlhavá.

Arabské státy navíc dávno schopnost tvarovat společnosti. Od Tuniska po Sýrii se v posledních dvou desetiletích zhoršovaly kdysi ambiciózní státní služby jako zdravotnictví, školství, infrastruktura a průmysl. Soukromé společnosti nabízí stále více drahých služeb, zatímco chudší vrstvy jsou odkázány na svépomoc, náboženství a protesty. Jedině obrovské reformní úsilí by mohlo země modernizovat – to však ohrožuje ty vrstvy, kterým situace vyhovuje. Jejich vlastním řešením civilizačních problémů není liberalizace, reformy a rozvoj, ale naopak více represí.

Nová polarizace

Pokusy o politickou liberalizaci z roku 2011 neměly štěstí ani na vnější faktory. K rostoucím cenám potravin se přidala i nová geopolitická realita. Země Středního východu se v posledních letech silně polarizovaly: nejprve regionálně v důsledku invazí a válek, a potom vnitřně v důsledku arabského jara.

S výjimkou relativně homogenního Egypta jsou velké arabské země (Sýrie, Irák, Jemen, ale i Alžírsko a Saúdská Arábie) složené z více etnik a náboženských skupin. Masy, a zvláště jejich mladé generace, se rychle politizovaly. Tam, kde vládnoucí elity odpovídají na protesty represemi, se mnozí radikalizují a nacházejí podporu v blízkém zahraničí na základě nově politizované konfesní solidarity. Na rozdíl od Východní Evropy, kde v roce 1989 jedna velká polarizace studené války skončila, totiž Arabové totiž povstali v momentě, kdy se zrovna prohlubují nové polarizace.

Jejich prvním aspektem je sunnitsko-šíitská rivalita, která se prohloubila s katastrofálními důsledky amerických válek po roce 2001. Syrská válka by se nevyvíjela tak dramaticky, kdyby obě strany konfliktu, jak damašský režim, tak i sunnitští povstalci, nebyly finančně a vojensky udržovány naživu ze strany Íránu a Ruska na jedné straně, a monarchií Zálivu na straně druhé. V syrské válce se na obou stranách točí miliardy a miliardy dolarů. Jejich dopad je devastující: nejprve v Sýrii a Libanonu, teď už i v Iráku a na Sinaji, a později možná v Jordánsku a Turecku.

Druhým aspektem polarizace jsou právě tyto volné peníze. Povstání přišla v momentě energetického a geopolitického přeskupování. Země zálivu nashromáždily během desetiletí vysokých cen ropy ohromné bohatství v tzv. vládních fondech. Využívají dynamiku arabského jara a připravují se na moment, kdy levný plyn promění energetický trh, a investují miliardy výměnou za vliv. Kvůli katarským miliardám si zřejmě Muslimští bratři v Egyptě mysleli, že vyjdou bez reforem, a to samé si dnes myslí generál Sisí díky saúdským miliardám. Zálivem financované sunnitské sektářství se stalo nástrojem politického boje a nakonec v Sýrii přerostlo vlastní sponzory.

Moderní politika

Převážně tragická bilance lidových povstání skoro nutí k otázce, zda za neúspěchy nestojí neschopnost arabských společností se modernizovat. Samotná dynamika změn ale ukazuje spíše na to, jak pomalé a jak složité moderní politické procesy jsou. Na jednu stranu narazily snahy o demokratizaci na setrvačnost autoritářských režimů, ve kterých se během korupční liberalizace spojily vládnoucí a majetné kruhy, které mají zájem na statutu quo. Nedalekým příkladem by mohlo být Rusko. Na druhou stranu otevřely revoluce pandořinu schránku sebeurčení, které se však nemohla realizovat v autoritářských v národních státech, ale odvíjí se dnes už od etnických, regionálních a náboženských identit: sunitských, šíitských atd. I Evropa si prošla peklem nacionalismu a je dost možné, že podobným peklem modernity si za nepříznivých okolních podmínek začaly procházet i blízkovýchodní společnosti.


Psáno pro Dotyk z 3. 10.