Interview Angely Merkelové z minulého měsíce, ve kterém volala po političtější a unijnější unii bylo zásadní - ale díky neustále vpřed se ženoucímu víru událostí upadlo v trochu v pozapomnění. Řada komentátorů je odbyla jako potvrzení německého cíle jednotné Evropy pod svým vedením, ale to je tak zkratovité sdělení, že zahrazuje podstatu poselství a jeho souvislostí. Jako kandidátka na prezidentku České republiky považuji za vhodné s k tomu vyjádřit.



To, co profesionální naháněče strachu a nevraživosti pobouřilo nejvíce, je fráze, že potřebujeme více Evropy, a to i ve formě politické unie. Takto položeno to opravdu nahání trochu strach - pokusů o univerzální impéria jsme měli řadu, důvěra v centrální byrokracii je sice často větší než v národní orgány, ale přesto není vysoká, řeči o integraci jsou tedy jen skrytým tahem Německa po hegemonii a vládě. Na něčem takovém se nemůžeme podílet, a to ani aktivně, ani pasivně - pouze musíme kritizovat a těšit se na to, že si budeme moci zvolit tak nízkou rychlost integrace, až se úplně odintegrujeme, ideálně kamsi daleko ze střední Evropy a jejích historických a hospodářských vazeb a tradic.
Ale kancléřka nemluvila jako pangermánská valkýra, ale jako žena, kterou intenzivní zkušenost a praxe i současné tlaky a krize jasně utvrdily v myšlení, že je potřeba méně Německa. I méně Francie, Británie, Řecka či Česka. Samostatně totiž nedosáhneme ničeho, samostatné ekonomiky jsou iluzí, větší spolupráce nezbytností. Angela chce více Evropy, která bude znamenat kvalitnější dohled, otevřenější spolupráci a vzájemné sdílení suverenity. A zároveň, jako velmi zkušená a schopná politička ví, že EU a myšlenka integrace je dnes v hluboké krizi. Protože má demokratický deficit, protože ti, kterým mají státy i jejich unie a předpisy a zákony sloužit, obyvatelé a občané Evropy, jsou vůči cizímu a nepochopitelnému Bruselu nevraživí. A bez jejich pochopení a vůle nepůjde dál ne jenom vzdušný integrační projekt byrokratů či politiků, ale celá idea spolupráce Evropanů a Evropanek. Proto je potřeba mluvit o politické, tedy obecní, společné unii. Unii, kterou budou občané akceptovat a o které budou debatovat. Je možné vést debatu o tom, kterým směrem má být Evropa kormidlována, jaká má být barva a rozložení lehátek na palubě a podobně - ale musíme ukončit spory o tom, zda vůbec tuto společnou loď potřebujeme, když umíme krásně šlapat vodu sami.
Ve větách Merkelové jsou také slova, která je potřeba si všímat. "Graduálně" - tak má politická integrace postupovat. Ne revolučními zvraty a rychlými kroky, ale v debatě a po souhlasu účastníků. "Kompetence" - v Evropě nemá být všemocná centrála, ale centrum, které spravuje společně sdílené kompetence, kterých se členské státy vzdají.
Oba tyto termíny vyžadují jednu věc - naší účast. Naše republika se účastní jednoho ze tří hlavních štěpných témat Unie - jsme v Schengenu, ale ne v eurozóně (byť naše koruna i ekonomika je na stavu eura zcela závislá), a odmítli jsme se z prestižně-nejasných důvodů přidat k fiskálnímu paktu. Nemyslím, že to je dobře a jako prezidentka budu prosazovat nejen, abychom se spálenou převodovkou zůstali na okraji integrační dálnice, ale především to, aby o současnosti a budoucnosti integrace byla v naší zemi vedena racionální a vzájemná debata, která povede nikoli k rozdmýchávání vášní a strachu, ale k větší informovanosti a odpovědnosti nejen za sebe, ale i za ty druhé. Vždyť kdo dnes připomíná, že politická unie není z nebe spadlá věc, ale cíl, kterému Evropané směřují již přes padesát let, a ke kterému jsme se v roce 2004 přihlásili v jediném referendu, které nám politické špičky dovolily?