Reagovala jsem v Hospodářských novinách na dopis Jana Zahradila - bohužel byla otištěna pouze zkrácená verze. Zde je plné znění. Je to zároveň reakce i výzva.

Ad: Reakce Jana Zahradila na názor "Přišel čas pro hlubší integraci... (HN 26.6. 2012).

Ideologická tvrzení Jana Zahradila, nejsou překvapivá, stále opakuje totéž: straší "kvazisuperstátem" a potřebu integrace považuje za mýtus. Celý svět čeká, jak EU zareaguje na finanční krizi, ale Zahradil již má jasno: "federalisté se rozhodli" použít krizi k dalšímu "integračnímu skoku". Nejsou to anonymní federalisté, ale představitelé vlád a parlamentů všech možných politických směrů. A nerozhodují se účelově o integračních skocích, ale jsou povinni reagovat efektivně na krize a problémy. Každá skutečná krize vždycky vede k tomu, že se něco rozpadne nebo se zpevní struktury, které jsou potřeba k cestě ven. V Evropě jde především o krize takových institucí jako jsou finanční struktury, a také vlády a národní parlamenty, které dlouhodobě neřešily zadlužování, nedodržovaly dohody a nedostatečně v předstihu nechránily stabilitu a udržitelnost svých ekonomik. Evropská komise a parlament již před krizí navrhovali mj. zpřísnění kontroly bankovního sektoru, ale byly to vlády některých členských států, včetně té naší, které jejich nutnost pochopily až pět minut po dvanácté. Takže dnes platí nová pravidla aspoň jako prevence do budoucna.

Vícerychlostní Evropa není čistým a unikátním koncovým řešením, ale pouze jedním z fungujících nástrojů arzenálu EU - tam kde se některým státům vyplatí postupovat společně, tak činí. O vícerychlostní Evropě se přít nemusíme - naopak polemizujme o tom, zda je naším cílem ideologie odpoutávání se od EU, nebo spolupráce na věcech, které izolovaně nemůžeme dobře řešit. Evropa je příliš malá a žije v ní velký počet národů a lidí, kteří jsou zároveň již historicky sociálně a hospodářsky provázáni a společné řešení společných problémů je efektivnější. Suverenity se nevzdáváme, ale sdílíme jí. Ona provázanost je faktem, ne nějakým pozitivním či negativním plánem federalistů. A mluví-li se místo solidarity o našem prospěchu, tak musíme zvážit, zda je v každý okamžik prospěšné být samostatný a odmítat se podílet na společných řešeních. Anebo zda chápeme solidaritu jak znak vyspělosti společnosti, která si uvědomuje, že problémy mívá každý. A každému kdo usiluje o jejich nápravu a požaduje pomoc se jí má dostat, nejen proto, že jeho budoucí pád by oslabil i naší pozici.

Bráním se také stylu polemiky Jana Zahradila, která je ideologická, bez věcných zdůvodnění. Zahradil vytyčí fiktivního nepřítele či názor svého oponenta, kterého s chutí dehonestujícím způsobem nálepkuje a s nímž potom bojuje zarputileji než Don Quijote s větrnými mlýny. To se podobá spíše šikaně na střední škole než otevřené diskusi, v níž se snažíme partnera ne potřít, ale přesvědčit věcnými argumenty. Hlubší integrace, respektive důslednější vymahatelnost dohodnutých pravidel v oblastech, kde se to vyplatí všem, tedy sdílení některých pravomocí není jednou z možných alternativ, jak tvrdí kolega Zahradil. Podle mého soudu je jedinou rozumnou odpovědí na globální výzvy hospodářské, bezpečnostní, vědecké environmentální, i demografické, která se našemu kontinentu nabízí v rámci férové soutěže vedle cesty plné řevnivosti,vedoucí k provinčnosti, bezvýznamnosti a chudobě. Pokud tomu tak není, ať kromě polemik Jan Zahradil nebo jeho stranické think-tanky nabídnou vedle ostré kritiky i reálné návrhy konkrétních opatření a kroků, které mají evropskou integraci nahradit.