Upřímně řečeno mě zpráva o Nobelově ceně míru pro Evropskou unii překvapila. A to navíc na cestě z Bruselu do Prahy.

Řekla jsem si, že mi patrně něco uteklo – dlouhodobě totiž dávám v Evropském parlamentu a formou interpelací i Evropské komisi najevo, že mi chybí jednotnější a hlavně důraznější postoj sedmadvacítky k oblastem, kde jsou porušována lidská a občanská práva, což je příklad disidentů na Kubě, ale také křesťanských komunit v některých islámských zemích, nebo k zemím, kde dokonce kvůli ozbrojeným konfliktům lidé umírají, což je příklad Somálska. Ale žádné vysvětlení spojené s mírotvorným či demokratizačním zásahem Unie v těchto oblastech nepřišlo.

Pak jsem si uvědomila, že Evropská unie je projekt, díky němuž žije Evropa – respektive členské státy někdejšího společenství – už přes půl století v míru. Je to historicky bezprecedentně dlouhá doba. Dokonce tak dlouhá, že považujeme soužití velkých a větších či největších a malých zemí za samozřejmé. Dobrá, řekla jsem si, ale proč Unie nedostala Nobelovku za mír třeba v roce padesátého výročí Římských smluv, tedy založení evropských společenství nebo šedesátého či blížícího se sedmdesátého výročí konce druhé světové války? Proč cenu, která by podle mě více slušela a prospěla osobnostem, které se za mír a demokracii perou s nasazením života, dostává dnes?

A pak jsem slyšela jednu a tisíc podobných reakcí a uvědomila jsem si, že právě dnes je Evropská unie vnímána jen jako hospodářský prostor, že se řeší především ekonomická krize, osud jednotné měny, naplňování a čerpání evropských fondů. Že jaksi nikdo nevnímá, že hospodářský rozmach Unie umožnila poválečná integrace na bázi rovného dialogu a hledání konsensu, že bez politicky udržované mocenské rovnováhy – včetně vlivu tolik zatracovaných evropských institucí – by se Evropa mohla opět zmítat mezi dobyvatelskými či nacionalistickými ambicemi jednotlivých zemí.

Takže jsem si řekla, že mi nic neuteklo, ale že jsem si také zvykla na něco, co zdaleka není samozřejmost. Dál si říkám, že Nobelova cena míru mohla nyní někomu či některé zemi pomoci víc než sedmadvacítce, stejně jako dál nechápu, že ji nedostal prezident Václav Havel, nebo jako se dál snažím pochopit, proč ji dostal Jásir Arafat. Ale bez ohledu na tyto pochybnosti musím říci, že se Evropě podařilo po dvou tisících let najít takovou rovnováhu sil, která jí umožňuje žít v míru. Že se po dvou tisících let její potenciál dynamitu stal potenciálem rozvoje. A to by se – myslím – Alfredu Nobelovi líbilo.