Palestinci získali status nečlenského pozorovatele na půdě OSN. Pro mne byla zpráva o novém statusu Palestinců v prvním okamžiku zprávou, která by měla především znamenat oživení jednání vedoucí k zastavení násilností.

Vím, že dlouholetý blízkovýchodní konflikt mohou vyřešit jen Izraelci s Palestinci, ale věřím, že k tomu může mezinárodní společenství prospět. Je pravda, že kalendář podle tzv. „cestovní mapy“, tedy harmonogram vycházející z mírových rozhovorů v Oslo a v Madridu, není dodržován, protože to by tu už od roku 2005 byly dva státy. To ale není důvod rezignovat na snahu o mírové uspořádání.

Jenže se stala zvláštní věc, která mi zprvu ani nepřišla na mysl. Pro bylo 138 zemí a 41 těch, které se hlasování zdržely. Jen devět zemí bylo proti – včetně České republiky. Hlasování jednak rozdělilo sedmadvacítku – na čtrnáct zemí pro rezoluci, dvanáct váhajících a jednu proti, přičemž Česká republika zůstala jako tradiční evropský spojenec Izraele osamocena (bez Velké Británie, Nizozemska, Dánska, Itálie, Polska …) a za druhé posiluje Palestince v jejich snaze vytyčit hranici uvažovaného státu zpět do období před Šestidenní válkou v roce 1967, což je pro Izrael nejhorší a tedy těžko přijatelná varianta, která by je zbavila Jeruzaléma. Přitom za akceptovatelné hraniční uspořádání, o kterém se vedla bilaterální jednání, lze považovat to, které Izrael nepřipraví o Jeruzalém a které vychází ze situace po válce Yom Kippur z října 1973. Obě tyto věci jsou signifikantní. Je mi líto, že se Evropské státy nesnaží najít společnou řeč, že se místo toho nechávají unášet svými hospodářskými zájmy v arabském světě a přešlapují s ohledem na muslimské společenství ovlivňující v některých regionech výsledky voleb v těchto evropských zemích.

Je tedy zjevné, že moje první reakce na otázku novináře o zařazení Palestinců mezi pozorovatele byla projevem pocitů a přání, nikoli analýzy informací. Vyjádřila jsem názor, že v principu by takový status pozorovatele mohli získat, když to pomůže mírovému procesu. To přání, aby pozorovatelský status přiměl Palestince k plnění mezinárodních dohod, k budování odpovědné vnitřní správy, k zastavení raketových útoků na Izrael a tím i vyloučení odvetných kroků ze strany židovského státu, ke konstruktivnímu dialogu mezi oběma národy (byť nikoli dvěma státy) pořád mám. Více se ale v arabských médiích hovoří o diplomatické porážce Izraele v OSN a o získávání politické převahy, což mé přání poněkud halí do racionální skepse. Do pochybností, které měly mému hodnocení předcházet.

Palestinci nyní mají možnost ukázat, jak svůj status využijí. Jako dlouholetá členka EFI - tedy Evropské asociace přátel Izraele - doufám, že se nestane municí pro rozpoutávání protižidovských nálad, což se stalo opakovaně po vítězství radikálních islámských sil v některých arabských státech (například v Egyptě), ale pro vytvoření prostoru pro dialog na odpovědné úrovni. Pokud ne, pokud posílí nenávist místo spolupráce, mohou a měli by o pozorovatelský status přijít.