Jméno nového papeže je právě tak překvapivé, jako plné nadějí a očekávání.

Kardinál Bergoglio jím věřícím i celému světu naznačil, jaké hodnoty jsou pro něj důležité a jaké hodlá prosazovat – je to vzácné spojení skromnosti a pokory na jedné a osobní odpovědnosti za pomoc a ochranu potřebných na druhé straně. Z života Františka z Assisi, otce nemajetného řádu, patří k jednomu z nejcitovanějších příběhů ten, kdy se bez váhání rozhodne prodat Bibli, aby mohl obdarovat chudé. A argentinský kardinál ho v postmoderním světě svou skromností a současně rozhodností připomíná – bydlel v neokázalém bytě, cestoval hromadnou dopravou, dával přednost neformální lidské komunikaci před mentorováním, ale dokázal také důrazně nabádat vládu své země, aby hledala cestu mezi socialismem a státem ovládanými občany a mezi sociálně a ekonomicky neúnosně rozdělenou společností. Dá se tedy říci, že svým dosavadním životem naplňoval ty nejlepší ideály křesťanské humanity – osobní odpovědnost, svobodu, solidaritu.

Církev, podobně jako celá lidská společnost, potřebuje autority, které by respektovala především s ohledem na jejich morální integritu, nikoli na mocenské či ekonomické vazby. Čtenáři mých blogů si možná vzpomenou, že jsem něco podobného říkala i v předvolební kampani o roli prezidenta České republiky. V obou případech jde totiž nejen o řízení veřejné instituce, ale i o to, jak se vypořádává s potížemi a nedostatky, které každá lidská činnost daní instituci přináší. Mohla bych v tomto textu přeskočit skandály, které římsko-katolickou církev provázejí. Možná by to dokonce s ohledem na vážnost a význam papežské volby bylo i vhodné. Ale bylo by liché vzbuzovat pocit, že s novou hlavou jakéhokoli společenství se změní i všichni ostatní – jak se naděje v ní vkládané mění ve frustraci, dokládá naše společnost poloviny devadesátých let, kdy se Václavu Havlovi téměř dávalo za vinu, že nejsme i my lepší. Ale právě tato zkušenost může být paradoxně (pane Vaňku) nadějí, že v osobním příkladu papeže budeme vidět vzory, které má smysl následovat. Že začneme u sebe.

Současný svět, tedy prolínání civilizací, hospodářská krize, virtualizace skutečnosti, teroristické hrozby a další globální fenomény, opět vytváří vzájemně vyhrocené bipolarity, jejichž protivné hroty různé skupiny ještě uměle přiostřují – jsou to chudí vs. bohatí, západní civilizace vs. kultura třetích zemí, víra v utržený okamžik jedince vs. víra v dějinnost lidstva… Podívejme se, jak se jen v České republice zachází s tématem církevních restitucí: místo akcentu na spravedlnost a obnovu chátrajícího majetku, která může dát práci a péči všem občanům, se množí pokusy o rozdělování společnosti na věřící a nevěřící a o vytváření dojmu marnivé církve. Propasti jako by se měl rozevírat, nikoli zmenšovat. Jakoby známé, ale pořád fungující heslo „rozděl a panuj“ bylo jediným receptem na oslovování veřejnosti. A v tomto ohledu je i první projev papeže Františka na Svatopetrském náměstí nadějný; jeho slova byla velmi osobní a otevřená, řekla bych dokonce přátelská – a to je podle mého soudu ten nejlepší způsob komunikace pro XXI. století. Když řekl, že „bratři došli pro římského biskupa až na konec světa“, měl pravdu – máme jen jeden svět a na jeho konci nalezneme zase jen sebe.