Nepochopený prorok Tomáš G. Masaryk (2) – filosofické ideje

08. 04. 2015 | 13:38
Přečteno 1993 krát
Je-li možno Masaryka charakterizovat třemi slovy, tak jako realistu, humanistu a demokrata. Ve filosofii, ‚lásce k moudrosti‘, hledal především zdroj porozumění lidskému světu. Přesto si pečlivě ujasnil i noetiku (nauku o poznání) a metafyziku (nauku o jsoucnu). Našel v nich rozhodující vodítka pro svou celkovou orientaci.

Byl sice modernista (a přes svou vystupňovanou kritičnost i bytostný optimista), věřil, že poznání lidstva v budoucnu dosáhne nepředstavitelných rozměrů, byl si však vědom i toho, že lidské možnosti nejsou neomezené a že je na to neustále brát zřetel.

Vývoj filosofie byl podle jeho názoru vždy zatěžován vyhraněnými směry, které přijímaly nebo zdůrazňovaly jednu stránku věcí na úkor jiných nebo je přímo popíraly. Je třeba pamatovat na to, že všechno naše poznání je připraveno duševní prací nesčetných generací, a tu je třeba prověřovat, ale nepřehlížet.

Jeho realismus vycházel z empirismu (zdůrazňujícího přímou lidskou zkušenost), racionalismu (zdůrazňujícího úlohu rozumu) a zejména konkretismu, usilujícího o věcné a přesné poznávání jednotlivě jsoucích věcí a přiznávajícího ‚rovnoprávnost‘ všem lidským poznávacím schopnostem. Starý filosofický spor, zda se naše představy světa shodují se skutečností, případně, zda svět neexistuje jen v našich představách – spor mezi subjektivismem a objektivismem – řešil příklonem k objektivismu, byť ‚neúplnému‘, neabsolutnímu: svět se nám podle jeho názoru jeví přibližně takový, jaký je; přijetí vnějšího i vnitřního světa je „nejrozumnější hypotézou“, kterou se dá svět jako celek nejsnáze vyložit.

Dialektiku spíše ‚vstřebal‘ než bezezbytku přijal. Proti Herakleitovu „vše je v pohybu“ namítal, že je zapotřebí hledat podstatu měnících se věcí – to, co je stálé nebo alespoň stálejší. Člověk nachází a popisuje protiklady, avšak měl by svět vysvětlovat celistvě nebo alespoň v jeho organických, pokud možno souladných částech a vazbách.

Vážil si mnoha starověkých i středověkých filosofů, ale výběrově co do jednotlivců i co do jejich jednotlivých tezí a postulátů. Oceňoval reformaci a osvícenství (zejména Rousseaua), německou klasickou filosofii (například Kanta jako průkopníka vědeckého myšlení) a do jisté míry i marxismus. Přestože kladl důraz na praxi, nepřijal bez výhrad ani pragmatismus (požadující účelnost a praktickou užitečnost lidské činnosti), zejména v jeho utilitaristické podobě. Býval označován za pozitivistu, neboť se zabýval především “pozitivně” ověřenými nebo ověřitelnými jevy, jemu samému se však pozitivismus jevil jako nepostačující.

Ústřední roli v jeho filosofické výstavbě hraje pojem pravdy. „Pravda je to, co bezpečně a kriticky víme, co je skutečnost uvědomělá.“ Povinností každého člověka je neustále se snažit o její hledání, protože pravda je rozhodujícím kriteriem veškerého lidského počínání a lidské činnosti vůbec. Skutečnost, že naše smyslová zkušenost je nepřesná a mnohdy nespolehlivá, nás nesmí odrazovat, neboť je zde ještě jeden nástroj: rozum, který zkušenost zpracovává a kontroluje.

Na to navazuje zdůrazňování kritiky. Odhalovat nepravdu je snadnější než hledat pravdu, to však význam kritiky nijak nezmenšuje, naopak, pokud pravdu tříbí a pokud před ní pravda obstojí, dodává jí jistotu. Dobře míněná kritika je svou podstatou konstruktivní, neboť „kritika slouží pravdě a pravda slouží životu“.

Neméně významnou Masarykovou tezí je požadavek co nejtěsnějšího sepětí výsledků poznání s činy. Nejde jen o to, že jedině jednáním se poznání realizuje, dostává svůj smysl a zpětně prohlubuje (neboť „jednáním poznáváme“), ale i o to, že důslednost v poznávání by měla být následována stejnou důsledností v jednání.

Svým vlastním jednáním Masaryk prokázal, že filosofické ‚mudrování‘ nemusí být plané, zbytečné a kdesi v oblacích, ale že je svými možnými důsledky nejzávažnějším oborem lidské činnosti. Byl nejen filosofem, ale též mužem činu, stojícím oběma nohama na zemi.
(Dodávám: Masaryk mi dodal nadhled, klid a duševní sílu, jakou jsem nikdy předtím neměl a o níž jsem ani netušil.)

Se souhlasem prof. Hogenové příkládám její text “Masaryk”.

Motto: „Žádám mravnost ve všem jednání člověka.“

Masaryk patřil mezi zvláštní typ lidí. Patřil mezi nemnohé v našich dějinách, kterým šlo bytostně o pravdu, stejně jak tomu bylo u Husa, Komenského, Dobrovského, Havlíčka, Čapka, Patočky a dalších. Byl prosycen potřebou bytostné pravdivosti, a to se ukazovalo v jeho slovech i činech. Svou filosofii žil, totéž vidíme u Sókrata. Takové muže holandský básník-filosof Van Eeden nazývá královskými: královský člověk miluje odpor, neboť odpor buď posílí jeho pravdu, nebo ji osvobodí od lži. Proto je celý Masarykův život velkým etickým apelem: byl poctivý, sobě věrný, jednolitý; byl člověkem, jakých je žalostně málo. „Opět řekl Sókrates: ‚Týž člověk jest spravedlivý a šťastný.‘“

„Pan Seton Watson, známý přítel náš Scotus Viator. Přijel v červáncích svobody do Čech a na Slovensko z jara 1919, když nás opouštěl, uveřejnil v pražských denících 12. června potěšný list k národu (za maďarského vpádu), v němž pravil: "Program, který mi prof. Masaryk uložil při tajné schůzce v jednom rotterdamském hotelu v říjnu 1914, byl splněn téměř do poslední litery v říjnu 1918 po čtyřletém obtížném boji. Není to pochlebenství, ale úplná pravda, jestliže řeknu, že není druhého muže v Evropě se stejnou zodpovědností, který tak široce a jasně definoval všeobecnou politiku nejen českou, nýbrž i evropskou, nebo který byl schopen ji popsati.“

Masaryk byl člověk výjimečný, nikoli každý se mu může rovnat. Byl filosofem, přítelem Edmunda Husserla – v mládí navštěvovali na vídeňské univerzitě přednášky filosofa, teologa a psychologa, později též přítele Franze Brentana. Všichni tito mužové měli nadhled, nebyli ve svém uvažování vláčeni mocenskými a peněžními zájmy, věděli, že smysl života ve společnosti je smysl etický. Sókrates je učil, že nikdo nežije v duchovní bídě dobrovolně a že spoléhání se na nepravdu je duchovním ponížením.

„Slabí jsou i političtí a vojenští titáni, počítající s vládou tradice, s vládou z milosti boží, s vládou bajonetů… Ale i moderní vzdělanec je slabý: sebevražednost, skepse, dekadentní literatura, náboženská lhostejnost a polovičatost všeho druhu je projevem duševní slabosti.“

„Kdo však je silný? Silný je podle Masaryka člověk věřící ve svou pravdu víc než v autoritu celého světa; člověk jdoucí rovně za poznanou pravdou; člověk, který si troufá mít čisté svědomí; který vládne svým citům, který pracuje, aby svých cílů dosáhl; který věří ve své poslání na tomto světě, který má takovou sílu, že nikdy a ničím se nedá pohnout, aby ustoupil od usilovné práce za vládu pravdy.“

Masaryk byl a zůstává zdrojem víry v sebe sama. Jeho síla je jiná než Nietzschova, není to síla ‚prorážecí‘, jež se vždy nevyhnutelně tímto počínáním stravuje, je to síla nezničitelná. Doutná v každém z nás a hoří v opravdových lidech, jejichž opravdovost je podepřena troufalostí, která předčí všechny další – troufalostí žít ze svědomí, z pramene, jemuž jsou věrní.

Problém je v tom, že lidé musí být ušlechtilí, i stateční, i vzdělaní. Práce sama o sobě nikoho nespasí: „Člověk si udržuje život a zůstává zdravý, má-li životní cíl, má-li se oč starat. Miluje-li někoho a nemá-li strach před smrtí.“ Jde o celkový účel, jde o telos.

Péče o duši je tázáním. Jen v diarchii tázání je možno sdílet přesažný celek, to je být mravným. Proto Lévinas mluví o asymetrické odpovědnosti, proto mluví o napětí mezi legalitou a legitimností, svědomím. I politik musí žít, musí se rozhodovat v této diarchii, bez ní není mravnosti. Vždyť mravnost je často definována pouze jako schopnost žít podle svědomí.

Svědomí je ovšem třeba nejdříve probudit. Právě takové probouzení uskutečňoval Sókrates na agoře, a to je též celá podstata mravního dědictví Masarykova.

Jde o realistický humanismus, proto se Masaryk distancoval od humanismu Goethova: „humanismus Goethův je estetický“. U Goetha Masaryk nenachází “maličkých”; humanismus se podle Masaryka musí vztahovat ke všem: k ženám, k dětem, k ‘drobným’ lidem. U málokterého filosofa nacházíme i tento zřetel.

Přátelství je v Aristotelově Etice Nikomachově považováno za to, co je nejkrásnější vedle činnosti rozjímavé. Jen je třeba, aby přátelé pojedli společně ‚hrst soli‘, to je, aby se poznali v mezní situaci.

Ale v těchto souvislostech se nachází také to, co je eticky nejhorší: „Avšak ti zlí, ba ani ti nejhorší nejsou tak zlí jako lidé ‚hodní‘, indiferentní.“ “Každý má povinnost mravě se bránit, to je ničit duchovní absolutismus. Mně je mozková, filosofická revoluce nezbytnou podmínkou moderní demokracie.” Jde o to, že člověk má povinnost bránit se vůči bezpráví, a to i tehdy, kdyby jemu samému to bylo už jedno. Každý z nás obranou proti bezpráví chrání občana v nás ve všech. Nejsme jenom individuality, jsme též občané. Jde o to občanské v nás, v našich singularitách. Pokud necháme bezpráví bez trestu, rozplozeuje se geometrickou řadou a pak je velmi těžké je zastavit. Jinými slovy, pokud o zlu a nespravedlnosti víme nic nepodnikneme, jsme vinni.

Proto take platí: “Platón kdesi praví, že pravý politik, státník, musí být ke svému úřadu komandován.” Emil Ludwig podtrhuje jiná Masarykova slova: “Pane bože – lidé si představují takový boj proti bezpráví příliš heroicky; kdepak! Dělá se to, protože se to právě dělat musí!” A to je to důležité: člověk mravnosti nemůže být tím, kdo se rozhoduje, zda půjde nebo nepůjde proti amoralitě. Na takové konání je takový jedinec prostě před-rozhodnut. Otázka by mohla jen znít: z čeho pochází ono předrozhodnutí? Opět: jde o život z Ideje, řečeno s Patočkou, jde o život z prosté nevyhnutelnosti, řečeno s Masarykem.

„Pochybuji, že nový názor na svět, pojetí světa, etika a mravnost mohou být vytvořeny hnutím politickým.“ Lidé čekají zlepšení mravů od politiků. Pak se ale nedočkají. Politici společnost příliš neobrodí, jsou málokdy lidmi, kteří vycházejí z potřeb svědomí.
Kdo tedy? Může to být jen výchova a sebevýchova, na níž spočívá odvěký smysl duchovní Evropy.

„Tak jest osvícenství vlastně jen branou k pravé hloubce evropské vzdělanosti. Je v podstatě důsledkem toho, že člověk pochopil niternost toho, co dává životu smysl: ten nemůže nikdy přijít z vnějška, z organisace a autority, diktován nutnostmi, jimž nezbývá než se podrobit. Proto je třeba člověka osvobodit, dát mu volnost nejen vůči tomu, co samo sebou je protismyslné a nesmyslné, ale i vůči tomu, co jest významné, ale má význam cizí. Proto třeba /v něm/ přemoci vnější moc přírody, prosvítit ji a zatlačit nepochopitelné v ní na sám pokraj našeho světa; třeba rozptýlit ty vlastní impulsy a zaujetí, které z nás činí možný objekt násilí, třeba organisovat společnost tak, aby vnitřní svoboda člověka se v ní mohla uplatnit.“

Protivníci Masarykovy názory neurčují. Proč? Protože se na věc dívá z výšky, která většinu jeho protivníků převyšuje. Je filosofem. Má distanci k lidským rozhodnutím, k lidským činům, vidí i českou politiku jako součást politiky evropské a světové. Není stranickým bardem či stranickým chráněncem. Nepotřebuje si ‚dělat‘ vizi, jak je to zrovna dnes na pořadu dne. On touto vizí žije, jeho vize je výsledkem jeho studia, přemýšlení, jeho proher, výher, rizik, pochybností a osobních zápasů. Jde o něco, co jím proniká jako proud smyslu, který dává každému jeho projevu pečeť filosofa-státníka.

Je třeba posílit vůli. „Psychologicky teď poznávám: rozhodování je vůle a rozum dohromady. To je mnohem únavnější než hledat v slovníku slovíčka, než klidné, systematické myšlení. Takové chvíle jako za války, kdy jsem se rozhodl pro revoluci, jsou jedinečné: opustit ženu a děti, v naději, že jim přátelé opatří aspoň chleba. Všecko ostatní byla práce drobná. Není vůbec velké politiky, je jen politika malá. Ale ta musí vyrůstat ze zásad a být stálá, nesmí se dít skoky; život je řetěz denních výkonů.“

Platón se nemýlil: politik musí být k úřadu komandován, zná totiž lepší způsob života než je život pouze politický a materiální. Odvaha je stejně důležitá jako rozum. Rozum klidný a střízlivý: „Člověk si může navyknout jakémusi suverénnímu klidu…

A pak se člověk nesmí bát smrti, má-li být zdráv.“ Nejstarší podoba epimelei je péče o smrt. Všichni z ní máme starch, nemůžeme jej nemít. Přijmout ji jako to, co je přreozené stejně, jako že fík má šťávu, řečeno s Markem Aureliem.

„Velká chyba vždycky hned mít strach, vidět nebezpečí.“ Ze strachu lidé lžou, ze strachu se stávají bezcitnými a krutými. Proto je nutné ve vzdělání a výchově učit statečnosti. Nemyslíme statečnost v boji, ve válce, myslíme na statečnost v osobním myšlení a rozhodování. To je nejdůležitější stránka statečnosti a odvahy.

Ne náhodou pro Platóna je thymokracie, vláda statečnosti a odvahy, druhou nejlepší vládou v polis hned po aristokracii, po vládě těch nejlepších. To není utopie, která by byla podstatou tyranií, říká i filosof Karl R. Popper.

„Neustálé sledování jednoho cíle je poesie. Politika a poesie souvisí. Bez fantasie se nevytuší ani budoucnost, ani minulost. Člověk si formuje, básní svůj život. Drama, pravím, je život.“ Nelhat ani sobě samému, nekrást sobě! „‚Rozlišuji skepsi a kriticismus. Chceme-li a musíme-li opravdu myslet, chceme-li si být jasní, musíme ovšem přemýšlet, přemýšlet kriticky, usuzovat. Nemohu si zatajovat svých chyb, nemohu si zatajovat nedostatků nejmilejších lidí, ale nebudu si při tom hrát na ctnostného, neboť vidím nedostatky své vlastní. A tak je to teď při mém řemesle. Vidím nedostatky a bojuji proti nim. Vytýkám-li je, dělám to, abych věc zlepšil, ne ze škodolibosti. Nový stát má přirozeně nedostatky – vidím je a pracuji dál z lásky k věci, a také z jakési, jak bych to řekl, radosti z důslednosti. Jednou jsem začal, trápilo by mě, kdyby se to nepodařilo. Tu bych si musel říci: byls packal. Čtyři léta venku za války a pak – kolik let? Patnáct, tedy dohromady devatenáct let svého zralého života věnoval jsem této věci. Tu řekne tvrdá česká lebka po pražsku: A de se!‘

Z pod jeho hustého obočí vyšlehl ohnivý pohled, v kterém jsem poznal lépe než kdy před tím bojovníka. Pak se usmál a řekl: ‚Politika ve svých zásadách není odůvodněna jen eticky, je tu také jakási radost z logiky: logika státu, republiky, demokracie, logika vlastního života. Vidím v kosmu plán, nevěřím na náhodu. Ten plán se stává v dějinách zřetelným. Také tento lid zde má svou úlohu; vykonal něco, udržel se ve velkých bouřích a obnovil teď svůj stát: to přece musí mít smysl. Komponuji si tedy svou filosofii dějin. Obnovení naší svobody je mi článkem v novějším vývoji Evropy a světa, a odsud jdu dál a snažím se pochopit smysl tohoto státu a svého poslání, své povinnosti. I když je to někdy nepříjemné, neztrácím mysli – tedy vpřed, všichni boží bojovníci!‘“

Komentáře

Aktuálně.cz má zájem poskytovat prostor jen korektně a slušně vedené debatě. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se zároveň zavazujete dodržovat Kodex diskutujících. V opačném případě se vystavujete riziku, že příspěvek administrátor odstraní z diskuse na Aktuálně.cz. Při opakovaném porušení kodexu Vám administrátor může zablokovat možnost přispívat do diskusí na Aktuálně.cz. Přejeme Vám zajímavou a inspirativní výměnu názorů. Redakce Aktuálně.cz.

Blogeři abecedně

A Almer Tomáš · Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bavlšíková Adéla · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Bobek Miroslav · Boehmová Tereza · Boudal Jiří · Brenna Yngvar · Bureš Radim · Bůžek Lukáš · Byčkov Semjon C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Černý Jan · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Davis Magdalena · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fábri Aurel · Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Gregorová Markéta · Groman Martin H Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrbková Lenka · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chlupáček Ondřej · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Jašurek Miroslav · Jelínková Michaela Mlíčková · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Kislingerová Eva · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kňapová Kateřina · Kohoutová Růžena · Kolínská Petra · Kolovratník Martin · Kopecký Pavel · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Koutská Petra Schwarz · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroppová Alexandra · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Maláčová Jana · Málková Ivana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Navrátil Marek · Němec Václav · Niedermayer Luděk · Nouzová Pavlína · Nováčková Jana · Novotný Martin O Obluk Karel · Očko Petr · Oláh Michal · Ondráčková Radka · Ouhel Tomáš · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Paroubková Petra · Passerin Johana · Pavel Petr · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Pikora Vladimír · Pilip Ivan · Pixová Michaela · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Richterová Olga · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedláček Tomáš · Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobotka Daniel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Strmiska Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Sýkora Filip · Syrovátka Jonáš Š Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špinka Filip · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel T Telička Pavel · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Veselý Martin · Vhrsti · Vích Tomáš · Vileta Petr · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Výborný Marek W Wagenknecht Lukáš · Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zahumenská Vendula · Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy