Podobně jak se různí živočichové liší svými povahami a mentální vyspělostí, liší se i lidé. Evropa se počínaje renesancí a konče devatenáctým stoletím kulturně a ekonomicky odtrhla od ostatního světa, v kultuře snad nejzřetelněji v hudbě.

V USA byl vývoj poněkud jiný, neboť tamní společnost kvůli převážně materialistickému zaměření v mnoha kulturních oblastech zaostala, a to opět zejména v hudbě. Proto, aby Američanům v tomto ohledu pomohl, tam byl koncem devatenáctého století pozván Evropan Antonín Dvořák. Udělal, co mohl, mimo jiné tam složil Novosvětskou symfonii a Americký kvartet, avšak jeho úsilí nedopadlo na úrodnou, ale na vyprahlou půdu. Jediný jeho významný pokračovatel George Gershwin se projevil jako typický Američan: aby se finančně vzmohl, začal s podřadnou populární hudbou. Tím promarnil nemalou část svého talentu a k vážné hudbě se dostal až době, kdy už i Evropa byla v kulturní a celkové, stále se prohlubující krizi. Svá nejlepší díla, operu Porgy a Bess a Rapsódii v modrém, příznivě ovlivněná černošskou hudbou, proto stvořil v mezidobí přechodu od populární k vážné hudbě.

Na Evropský úpadek, de facto krizi, upozornil jako první T. G. Masaryk. Doložil to hlavně zvýšenou sebevražedností, avšak i jiných ukazatelů měl po ruce dostatek: odklon od dřívějších, převážně křesťanských hodnot a ideálů, nenahrazený ničím jiným a znamenající pokles obecné morálky a nerespektování principů pospolitosti, ohleduplnosti a odpovědnosti. Tak jako lze vážnou hudbu rozdělit na klasickou a moderní, tedy úpadkovou, také moderní doba jako celek mnoho dobrého nepřinesla, neboť jako nový „ideál“ v ní zvítězil konzum. Kladné stránky křesťanské ideologie dál vytěsnil komunismus, fašismus a nacismus. Po Druhé světové válce tyto ideologie nahradily jen o něco méně scestné ideologie postmodernismu, neoliberalismu a neokonzervativismu. Tento trend dnes symbolizují jména Trump, Johnson, u nás Babiš.

Silným argumentem pro evropskou klasickou hudbu a vůbec pro všechno univerzálně pozitivní co Evropa kdy dala světu, je zájem obyvatel dříve opožděných zemí. Klasická evropská hudba tam má velký ohlas, zejména v Japonsku a v Číně, protože je univerzalistická a protože tam chyběla. Škoda, že ušlechtilá ideologie je něco poněkud jiného než ušlechtilá hudba, která u kulturní a mravní spodiny nevyvolává tak silný odpor. Spodina sice chápe univerzalistické hodnoty a ideály stejně málo jako klasickou hudbu, ale ta ji „naštěstí“ nijak zvlášť nezajímá.

(z připravované knihy Soumrak a úsvit demokracie)